V jedenadvaceti letech.

Karel Babánek Fr. R. Bergmann Vilém Bitnar Sigismund Bouška Otokar Březina Xaver Dvořák Milan Fučík Karel Kamínek Jiří Karásek ze Lvovic Bohuslav Knoesl Julius Alois Koráb Josef Leda František Merta Stanislav Kostka Neumann František Sekanina František Soldan Viktor Souček František J. Zeman Luisa Ziková

V jedenadvaceti letech.
Mé duše zpustlý park spí ztrnulý a němý. V zákoutí divokém, kde bujely a plály kdys hrdé květiny, obdivované všemi – ó lásky přeludy – teď přísné domy vstaly přejatých předsudků, tak střízlivé a klidné; a kmeny zčernalé a křivé větve holé mdle trčí do vzduchu, v němž rozkladu puch stydne. Květ na nich dávno zvad’, jen listů pár tlí dole, pár listů sežloutlých – sny, touhy odumřelé – tak divně zkroucených a seschlých k nepoznání. A nových dojmů déšť je v změklou hlínu stele, kde v písek zamoknou, a v kaluže je shání. A minulého stesk tu na všem leží hluchý, stesk citů vychladlých a rozvanutých nálad, ten smutek bezbarvý, v němž není ani tuchy po vůních, paprscích, jež dřív tu mohly sálat. Mha šedá, studená ten nízký obzor halí a houstne rozplizlá a o stromy se třepí – mha těžkých sklamání se choulí tu a válí a všecko umrtví a na všecko se lepí. Jen touha po ženě jak vichr nezkrocený sem někdy zavane, bez tepla, očistění, rve listí spadalé, až skřípnou staré kmeny, a strhnou každou snět do bolestného chvění. 49 A zas park duše mé spí ztrnulý a chladný... Vím, nikdy nevzpučí ty stromy uschlé jednou, vím, jaro nepřijde mi, náhlý převrat žádný, ni bouře nečekám, jichž síly jak se zvednouzvednou, v prach zhroutily by jej a stvořily pak ve mně sad exotických krás, jenž září barev zpívá, kde život písní je, když zalehne sem jemně, kde svítí modrý vzduch a mír se s oblak schvívá. Ne, se mnou srost’ ten park, v němž poznáním vše shnilo – jen slunce, slunce chci, jež by jej osvětlilo. 50 Julius Zeyer.

Básně v knize Almanach secese: