V jedenadvaceti letech.
Mé duše zpustlý park spí ztrnulý a němý.
V zákoutí divokém, kde bujely a plály
kdys hrdé květiny, obdivované všemi
– ó lásky přeludy – teď přísné domy vstaly
přejatých předsudků, tak střízlivé a klidné;
a kmeny zčernalé a křivé větve holé
mdle trčí do vzduchu, v němž rozkladu puch stydne.
Květ na nich dávno zvad’, jen listů pár tlí dole,
pár listů sežloutlých – sny, touhy odumřelé –
tak divně zkroucených a seschlých k nepoznání.
A nových dojmů déšť je v změklou hlínu stele,
kde v písek zamoknou, a v kaluže je shání.
A minulého stesk tu na všem leží hluchý,
stesk citů vychladlých a rozvanutých nálad,
ten smutek bezbarvý, v němž není ani tuchy
po vůních, paprscích, jež dřív tu mohly sálat.
Mha šedá, studená ten nízký obzor halí
a houstne rozplizlá a o stromy se třepí –
mha těžkých sklamání se choulí tu a válí
a všecko umrtví a na všecko se lepí.
Jen touha po ženě jak vichr nezkrocený
sem někdy zavane, bez tepla, očistění,
rve listí spadalé, až skřípnou staré kmeny,
a strhnou každou snět do bolestného chvění.
49
A zas park duše mé spí ztrnulý a chladný...
Vím, nikdy nevzpučí ty stromy uschlé jednou,
vím, jaro nepřijde mi, náhlý převrat žádný,
ni bouře nečekám, jichž síly jak se zvednouzvednou,
v prach zhroutily by jej a stvořily pak ve mně
sad exotických krás, jenž září barev zpívá,
kde život písní je, když zalehne sem jemně,
kde svítí modrý vzduch a mír se s oblak schvívá.
Ne, se mnou srost’ ten park, v němž poznáním vše shnilo –
jen slunce, slunce chci, jež by jej osvětlilo.
50
Julius Zeyer.