Příchod Ženíchův.

Příchod Ženíchův. Liturgické drama středověké.
Je pozdní večer v románské basilice klenuté. Světla lamp a voskovic zápasí s temnými stíny, padajícími s klenby stropů. Hlavní oltář za hustou vysokou mříží, uzavírající chor, je posud spoře osvětlen, jen tabernakulum, kmitající se opálově drahými korunty bledých barev, svítisvítí hvězdně mříží. Věřící naplňují chrám, jen příční náv je prázdná. Vzdechy modlících se chvějí se tichem prostoru, prosáklého dýmem vůní zápalných.
Sbor věřících (tlumeně).
V moci tvé je duše moje, Pane, Bože můj! V šeru stojím, šerem kráčím, cestu kážeš ty! Slovo tvé je jako vítr, ducha zmocní se. Odkud věje, kam zapadá, kdo to vyzkoumá? Slovo tvé je jako vítr, někdy šelestí jako ptáka jemné křídlo, někdy burácí jako bouře, matka zhouby, kéž mě nezlomí! Stojím v šeru, ve soumraku, vroucnost v srdci mám. Co mě čeká, co uvidím, co uslyším zde? 51 Sbor andělský (hlasů dětských, jasných a čistých, přicházející z bílého oblaku kadidla, vznášejícího se kol galerie pod kupolí).
Podobno bude tehdá boží království pannám, jež vzavše lampy hořící, svítáním vyšly z domu radostně v ústrety ženichu. Kdo kráčí noční tmou ve vznešenosti své a září jasněji než slunce svit? Toť, ejhle, ženích, jenž jest Kristus Pán, Spasitel, nebes král! Nad jeho příchodem jásají národy, prorocké hlasy zvěstovaly jej – ó hvězdo betlémská! Na kříži, krví zbrocen, mukou zsinalý, svým velkým skonem světem zatřásl, Adamův hřích by s člověčenstva smyl, beránek hříchů prost! Tmou noční, kdo to kráčí v božské velebě? Toť, ejhle, ženích, jenž jest Kristus Pán! On přijde! Bděte, neboť nevíte ni dne, ni hodiny! Sbor věřících.
Jak rajská vůně zahrad růžových těch hlasů nevýslovná útěcha mi vnikla v útrobu! Jest jméno Ježíšovo útěchou, při jeho zvuku duši slavno tak a sladce zároveň, jak noci jest, když hvězdy vzcházejí! Však, hleďte, co se bělá tam jak skupa lilií? To průvod panen bíle oděných, s dvou kráčí stran, teď clání rukou si zrak zírající v noc. 52 Sbor panen (na levé straně lodi příční).
Jde městem hluk a hudba tamburin a jásajících fléten vniká v dům, co znamená ta radost, která nás na prahy láká obydlí? Sbor panen (na pravé straně).
To dozvíme se nyní dojista, neb, hleďte, jaká záře line tam! Toť anděl Páně! Je roucho jeho jasně zelené, jsou velká jeho křídla z pavích per, však oka na nich,nich jako oči jsoujsou, co tajuplnou myslí zírají. Archanděl Gabriel (na ambonu vedle vchodu do choru).
Dbejte, panny, na má slova, co vám povím, pamatujte! Ženích kráčí, Spasitel.Spasitel, nocí kráčí, kolem půjde, plašte s víček sen! Dbejte, panny, na má slova, archanděl jsem Gabriel! Čekejte zde na ženicha, jenž jest zrozen z panny čisté, nestvořený, na nějž věky, dlouhé věky čekaly! Ženích, který kolem půjde, boží syn jest, Kristus sám! Z mrtvých vstal, jak psáno bylo! Půjde kolem, slyšte, panny, vítejte jej! Nezaspěte, plašte s víček sen! (Zmizí.) 53 Sbor věřících.
Poselství to blahé bylo! Panny domuz domu odešly, rozsvítit as lampy svoje vešly do svých obydlí. Sbor panen (s dvou stran přicházející)
Tichá noc, slavná noc plná hvězd a tajemství! Kráčí ženich s nevěstou oděnou v bělostbělost, závojů třpytem cudně zastřenou. Vítejme je, vítejme je! VzplaňteVzplaňte, lampy, hvězdně sviťte, lampy mystické! Haluzemi myrtovými vlajme v noc, svatou noc, plnou hvězd a tajemství! Sbor věřících.
Tam sedí tiše, čekající panny, ty moudré jsou, co sedí na pravo, neb v nádobě, co od pasu jim visí, se olej svatý třpytí křišťálem, toť potrava pro plamen jejich lamp. Však ty, co hlavy líně podpírají tam na levo o sloupy z porfyru, ty pošetilé jsou, jak zdá se mi, neb bez oleje přišly... Všechny teď, hle lampy svoje staví na zemi... Jsou umdleny... Však nocí tichou, slavnou co duje tak,tak jak peruť andělská? Toť spánku dech s průvodem matných snů. Je spánek sladký přítel unavených, bolesti krotitel, nešťastných těcha a všeho stvořeného dobroděj! 54 Jak kolem květů motýl poletuje, tak bloudí nyní spánek lahodný kol víček panen... Dech jak jejich tichý! Jak hlavy kloní s ladným úsměvem! A plamen lamp, hle, bledne, dohořívá, jak by se v spánek ponořit chtěl též! Ty neusínej, jiskro plápolná! Neb usneš-li, v tmu skaneš bez úsvitu, a neprobudíš víc se vzplanutím!... Hluk slyším hudby, svatebního ruchu, zda probudí se panny ještě v čas? Ó běda, kdyby příliš dlouho spaly! Sbor panen moudrých.
JásejJásej, duše moje probudilá, Hospodina chval a raduj se! Ženích blízko! Vzhůru, družky milé, nový olej vlejte do lamp svých! (Činí tak.)
Ejhle, hvězdně svítí zase plamen! Vzhůru lampy! Vlajme haluzemi v tichou noc, v slavnou noc! VítejVítej, ženíchu! Sbor panen pošetilých.
Co se děje, co se děje, co nám plaší sen? Hudba, světla, radování! Ženích kráčí sem? Běda nám! Ó, naše lampy, shasly, shasly nám! Olej! Olej! Oživiti plamen uprchlý! Ó, sestry naše, slitování mějte, my nedbaly o olej v pravý čas! Ó, družky naše, vy nám pomůžete? Jsme nešťastné, jsme bídné, ustrňte se! My neblahé, co jsme to učinily, že zdřímly jsme a že jsme zaspaly? O světlo lamp svých rozdělte se s námi, ó, mějte s bludem našimnaším útrpnost! Což byste na to, sestry, chladně zřely, kdyby nás ženich beze slitování 55 od prahu svého domu odehnal? My neblahé, co jsme to učinily, že zdřimly jsme a že jsme zaspaly? Sbor panen moudrých.
Ó, sestry, ustaňte v těch prosbách marných, my oleje Vám dáti nemůžem! Vždyť shasly by též naše lampy, je prázdná do dna naše zásoba. Ó, rychle, rychle, k prodavačům spějte, než přijde ženich, rychle vraťte se! Ó, neblahé, co jste to učinily, že zdřímly jste a že jste zaspaly! Sbor panen pošetilých.
Ó, jaká úzkost svírá duši! Hynem! Ó, žel, ó žel, proč nebděly jsme, ach? Však spějme, spějme, snad nám spása kyne, snad prodavač nám olej vonný dá na prosby naše snažné, upěnlivé? Ó rychle pojďme! Ze sna prodavače jen směle zbuďme! Ach, my neblahé, ó pošetilé, co jsme učinily, že zdřimly jsme a že jsme zaspaly? Sbor věřících.
Hle, poděšeně, jako holubice, když jestřáb vrazí v jejich tichý sněm, se rozutekly panny neprozřetné! Na dvéře prodávačů buší pěstmi, sepjaté ruce k nim teď vznášejí – ó, pošetilé, co jste učinily, že zdřímly jste a že jste zaspaly! Sbor prodávačů.
Ty luzné, panny, bíle oděné, jak rosa vaše slzy třpytí se na tvářích vašich, květům podobných! Je líto nám, že marně prosíte, však není v domědomě, čeho žádáte. 56 Hledejte pomoc, krásné prosebnice, u sester svých aneb snad vyslyší vás ženích sám a vpustí do domu vás beze světla v lampách mystických. Sbor panen pošetilých.
Ó, proč jsme přišly k necitným těm mužům, to posměch je, co má být útěchou! My k hodům, žel, ach, nikdy nezasednem, jsme ztraceny, jsme bídné, zavrženy, proč zdřímly jsme a proč jsme zaspaly! Sbor věřících (tlumeně).
Dech tají se mi, úžas jímá mě a přece oči blahem vlhnou mi, hle, zlatotkaná koltnakoltra sakristie jest odhrnuta, temně nachová, a Kristus vyšel v svaté velebě, bled, s trní korunou... Pomalu kráčí, kříž nese svůj! Ve velkém mlčení jde naví příční přímo k oltáři. Vstříc rozkvetlými ratolestmi z myrt mu vlají moudré panny, vítající a lampy pozvedají zářící! Mříž rozlétla se, ejhle, do kořán a tisíc světel plane zázračně, je jedna hvězda tabernaculum! Už vešel Ženích, vešly panny s ním, buď veleben, hosannah, Kristus Pán! Sbor panen pošetilých.
Úzkosti výkřik déle neztajím, hruď rozpoltí mi uvězněný sten! Ó, běda, běda, třikrát běda mně, žel nekonečný, žel, na věky žel! Sbor věřících.
Ó, neštěstí! Váš osud zpečetěn! Vždyť družky vaše vešly v slávy dům 57 a dvéře zavřely se dunící, a venku prázdno, temno, pusto jest! Sbor panen pošetilých.
Je pozdě, pozdě! Běda, běda, žel! V prah vrhejme se, roucha trhejme a prsa bijme pěstmi, ztracené! Slyš, Pane, prosbu bídných, v slávě své! Hle, s našich čel se řine horká krev, tak jimi o zem tvrdou bily jsme, hle, z rukou našich tentýž prýští proud, o mříž tvých dveří jsme je ranily, jí v zoufalství svém otřásajíce! Což, Pane, neslyšíšneslyšíš, jak před prahem tvým nepřekročitelným vije bol v noc nepřátelskou, plnou démonů? Slyš naše lkání, naše výkřiky, jež v chropot smrtelný se mění už, pusť, ženíchu, ó pusť nás v dům, ach, z propasti své bídy voláme: Ó, běda nám, ó žel, že spaly jsme! Sbor věřících.
Mně stydne krev, já slyším démonydémony, jak ve tmě číhající smějí se! A nový úžas zase schvátil mě: Na prahu stojí Pán, jak smutný je! Jak blesk se zjevil, chmůra stíní jej a hrozný jest, jak bouře na moři! Ženích (na prahu dveří).
Amen, pravím, amen, ztracené, já neznám vás! Kde světla vaše jsou? Kdo světla mého pozbyl, zapad tmě a na vždy vzdálen těchto prahů jest. Amen, amen, pravím, neznám vás! (odejde). Sbor věřících.
Zapadly dvéře, uzavřen je dům! Pán zadul strašně jako vichr 58 svět zhroutící v záhubu konečnou! Už němy jsou, ty panny nešťastné, jak polámané ratolestiratolesti, jak zahozené květy leknínu, na zemi leží bez pohybu, na tvářích leží, s prsty zarytými v prah hluboce! Bol nejkrutější je v kámen obrátil! Ó Bože náš, co jako mlnno se vzduchem chvěje příšerně? Já tuším kolem sebe něconěco, čím se mi vlasy ježí na hlavě! Co vane z tmy, to není mlnno, to dech je démonů! Jim propadly ty nešťastnice! Jsou souzeny a slzy útrpnosti mi kanou z očí... Ó, Pane, prosím ve své úzkosti, ó, Pane, živ mé lampy plamen Ty, neb pošetilé,pošetilé jak ty nešťastnice je srdce lidské, třtina bez vlády! Je duše lidská temná bez Tebe a slepě tápá věčně soumrakem, věčně stoupá, věčně klesá, věčně touží, věčně bloudí – buď jí kotvou Ty! Kéž světlo Tvoje neuhasne v niní, ať nezdřímne a tupě nezaspí ten příchod Tvůj, Ty duše Ženíchu, o to tě prosím, synu člověka, Ty nestvořený, věčný od věků, Ó Kriste! Spasiteli! Ježíši! Amen, amen, amen! 59 Luisa Zikova
Vytržená kapitola románu „Z kruhu ven!“
Kdykoliv si šla pro odpověď do některého listu, jemuž literární svůj produkt zadala, vždy zmocňovala se jí trapná, hlodavá nechuť k falešnému úsměvu, který jí redaktor přinesl vstříc. Sotva otevřel dveře, již se mu rozlezl po tváři a skákal tam po celou rozmluvu. Jí bylo, jakoby se tím jidášským výrazem mělo skrýti nějaké nepřátelství k ní, jakoby se jí prokazovala milost, že se tiskne. Mračívala se – ale ohyzdný úsměv byl tím přisládlejší. Brrr! otřásala se, a odešla vždy celá rudá přemaháním, k němuž se nutila, aby v ní nepropukla zlosť. I teď, stoupajíc po schodech, zachvácena byla odporem, který byl tím silnější, že zde měla práci svou poprvé. Byla přesvědčena o ní (měla přísnou autokritiku), že je velmi dobrá, a byla připravena na odvetu za každé slovo, které by se dotýkalo její uměleckých intencí. O redaktorovi pak věděla, že je to střízlivý, dobrý tlusťouš, který píše své romány lehce sentimentálním tónem, je realistou nejdetailovanějšího povrchu, ničeho více než povrchu. I cenu akademie dostal za kterousi knihu a od těch dob byl přesvědčen o své nesmrtelnosti a romány jeho nesly se stále tím směrem, kterým šel vyznamenaný: „Zapadlý list“. Později v jalové analyse duševních rozporů lámal eskamotérsky problémy existeční svých „reků“, nanášel episodky příliš zbytečné svým sprostým jargonem předměstí (čemuž kritika říkala „výtečné odpozorování jevů zevnějších“), pomíchal nemožnost s možností, láska pěkně vypočítaná od a do z byla červenou nití knihy, která hlásala jedinou mravnost: „manželství“.
60 Všude trhliny – ale což! Umění nebylo dnes vůbec, úroveň literární u všech vrstevníků táž – a zdálo se, že jedinci, který by se vymkl z toho začarovaného kruhu, vtiská se znamení Kainovo do čela. Zprvu neslyšně se proti němu brojilo, pak – prudčeji až konečně stál sám, zbičován, na pranýři posudku svých kolegů. Krčilo se nad ním ramenoma, útrpně usmívalo – ale vztek celých hord, tajený vztek rozléval se nitrem Šalamounů, kteří prorokovali odštěpenci „kletbu budoucnosti“. Několik nepatrných jménem pracně živořilo ve dvou, třech venkovských listech, tisklo své výbojné, myšlénkami vonné práce; s těmi se nepočítalo, to byly kuriosity a – pak! Ani se nenabídli v Praze, jeden z nich měl tolik odvahy napsati, že se „české rodinné listy podobají rozcuchaným chalupám, z jichž každého okénka vyhlíží mravnost, spoutaná řetízky, zabalená až po krk do kněžské kápě. Přikrývá si stydlivě oči a mezi prsty svítí lačné její pohledy, hladové káně.“ To už byl tak ztracený člověk, že i klerikální listy se s ním nezabývaly! A to dnes mnoho znamenalo. K jednomu z oněch redaktorů dala svou povídku. Chtěla ji míti tištěnou z vrtochu právě v onom listu, který rval se o prvenství mezi třemi rodinnými journály. Výbojná, jak se krystalisovala, chtěla svésti vojnu sama, bít se za svoje idee. Věděla, že redaktor ji poučí (to byla slabá stránka všech, brousiti, otčimsky raditi) – a tolik se smála juž předem ve vědomí, že jej má celého v malíčku. V této její myšlénce bylo trochu ukvapenosti, ale rozvířená její krev buchala v její myšlénkách a ona .je psala, ať se líbily nebo ne, jen když byly výronem její nejhlubšího jáismu, když ji uspokojily. Myšlénka vyletěla! Juž se neztratí, přijme zářivější, barvy, barevné reflexy rozhodí, a vybroušena v extract svého, nejlepšího vnitřku, zachová se byť v jedné konečné práci. Jako rybí šupinka ve vodě, na níž slunce svítí; vrhati bude obloučky paprsků, míhati se, měniti se v tónech, ale bude stále táž ve své podobě. A boj pro jedinou onu šupinku stačil k celému životu! Zaklepala; rázně, sebevědomě. Ve vnitř zašoupaly kroky, byla odstrčena židle a ozvalo se jakési zabručení. Hned po té ozvalo se basové „Dále“ a když vešla, zastrkoval redaktor Hebel šátek do šosu; druhou rukou přistrčil jí lenošku. Ona usedla, krátce zeptala se na výsledek a čekala.
61 Redaktor, který z profilu podobal se sůvě, tak měl ostře zahnutý nos pod rozsochatou hlavou, pomžikl na ni několikráte plaše vodově kalnýma očima, přes okraje svých zlatých brejlí. V šuplíku hrabal se mezi papíry, shledávaje její práci. Bylo mu asi 40 let, byl sádlem celý zarostlý, těžce dýchal a měl ústa stále pootevřena. Žlutavá jeho pleť měla jaterní malé skvrny. Hlava vybíhala do špičky a v týle mezi houštkou vlasů probleskovala kulatá lysinka. Úsměv (ten, který v ní vždy odpor zdvihl) byl matný; u uší jaksi násilně svázaný, takže hořejší část obličeje zdála se napouchlá, nijak neoživená. Kontrast byl tak silný, že násilně zdržovala smích, kousajíc rety. Redaktor, netrpěliv, stále říkal „hned, hned“, hrabal kdesi u spodu a mezitím co se při těch slovech v očích zamračil, rozesmíval dolenní části obličeje. Tu se juž nezdržela a vypukla ve smích, tak bujný a nevázaný, že pan Hebel ustrnule malé oči do ní vbodnul. „Dovolte, není tohle můj rukopis?“, sáhla bez ostychu autorka do přihrádky blíže sebe, kde známé její tahy písma z rozchlíplého papíru vyhlédaly. „A skutečně! Slečna to lépe zde zná!“ zasmál se pan Hebel. Několikráte v rukopise se přehrábl, podíval se nahoru, dolů, četl řádku a při tom kroutil hlavou, úsměv se neznatelně vytrácel; zase vzal rukopis (i do zadu se jednou podíval a přitom celý zčervenal), obrátil jej v prstech, podíval se na podpis nahoře a pokývl hlavou. Obličej jeho více se kabonil a u očí rozevřela se kůže ve dvě ploché, tenké vrásky. „Ahá,“ pomyslila si, „už leze na kritický prestol.“ „Hm – slečna Bílá – hm, ano – to mně těší“ – začal zdaleka rozlehlým úvodem a zase se prohrábl v listech. „Slečna už tiskla, nemýlím-li se?“ Přisvědčila, nervósní jeho okolky. „Tedy – ano – tato práce vaše, slečno!slečno!“ (basovým hlasem začal a při tom stále se v ní probíral) „má některé kardinální vady“. (Úkosem se zahleděl na její hlavu, ale ona mlčela.) „Vy nikde nečiníte rozdílu mezi dobrem a zlem, vaši rekové jednají dle své vůle a ne dle vaší. Tím se stává, že náhled autorův se tříští a čtenář neví, co by si na konec vybral.“ „Dovolte,“ zaironisovala jemně hlasem „neshoduji se s vámi! Že nečiním rozdíly mezi dobrem a zlem, je pravda alespoň ne tak dalece, abych zapřela u své jednající osoby oba živly, které při 62 životnosti jsou nutny. Nikdy není člověk pouze zlý nebo pouze dobrý. V něm je smíchán oheň s vodou. A tím právě uměni tvoří: vyzvednouti oba živly do jasného světla, aby duše člověka zůstala prozářenou ve svém nejvniternějším hnutí. Absolutní zlo je abstraktností pro myslícího, sensitivního člověka-autora, který nechce duši fotografovati, nýbrž prostoupiti. A sensitivním musí býti umělec. Jinak uniknou mu všecky drobné stíny, jež duše kolem sebe vystřebává a – “ „Ne, slečno! Je možno, co vy pravíte, ale dovolte, co tomu řekne morálka? Umělecké dílo chce a musí míti především morálku. Život je příliš ostrý a čtenář chce se pobaviti něčím lehčím, opojnějším, zářivějším, než sám prožívá.“ „Vida, u vás je morálka tedy cudná dívčinka, která nesnese ostřejšího větru? Ostatně dnešní morálka (jak se chápe) je stará, sešedivělá babka, se kterou nelze počítati v tom způsobu, v jakém je utvořena. Předsudky, hloupost, lež – to je ona. Hnilobou prostouplý tvor, který čeká veliké revoluce ne mass, ale jednotlivců. Myslím ostatně, že morálka u uměleckého díla nesmí rozhodovati. – Spletivo citů, vzruchů a vášní nedá se spoutati právě tak, jako jarní vody. A pak, myslím, že morálka leží ve zlu jako v dobru, a proto, že jedno doplňuje druhé, je ona výslednici (ovšem zcela jinou než ta dnešní, morálnější) a následkem toho kulminačním bodem vzpruh myšlenkových, je bezděčným (třeba nepřiznáváným) ideálem zločinců a šlechetných. Je pouze relativní, jako je relativním každý podobný pojem. O nějaké všeobecné morálce nelze tudíž mluviti při uměleckém díle. Je jich tam tolik, jako je jednajících: Každý má své credo a své amen. Někdy jest typem jednotlivec pro hordy tisíců, možná. Ale i tu jsou vážné odchylky a je příliš riskantním, nazvati typem, kde je tisíc niter, tisíc různých životů. A tu ovšem ráda přiznám, že v mé práci není té morálky, již požadujete. Bylo by to vážným prohřešením proti pravdě – a ta je mi první – v umění. Ani přibarvenou, ani zacloněnou, jen prostou, určitou pravdu! A pak jste tuším řekl, že autor v mé práci mlčí. Nemlčí! Ale svoje „já“ proměsuje neznatelně, ani jediná osoba nezastupuje tentokráte jeho, jediné slovo ukáže (v závorce třeba) jeho duši. Ovšem, je třeba, trošinku pozorně čísti,“ oddechla po vychrlení svých slov. Měla v sobě všecko rozburácené, které v ní kolotalo, nervy hrálo, v krvi vířilo.
63 Hebel, vážně skloněn, zamračen poslouchal její řeči. Když skončila, teprve se otcovsky pousmál (ona by byla vykřikla hněvem a hnusem, tak se jí protivil!) a řekl: „Slečna se rozohňuje, těší mne, že vás vidím tak umělecky rozehřátou, nu, mladá hlavička, tam se to hemží!“ pokýval hlavou, náhle zvážněl a pokračoval kousavě, břitce a jedovatě: „Ano, mladé proudy. Filosofie potřeštěnců, končících v blázinci! Nietzsche, Nietzsche!“ Impertinence jeho div ji neudusila. Ale poslední jeho slova všecko udobřila. Tak ji tedy pochopil, tak srovnal a si ji představil. Patrně, ubožák, nevěděl, co je Nietzsche. A tu se měla zlobiti? Ah! ah! smála se tak hlasitě, až se prohýbala. Opravdu tu boj přestává, kde je tolik zdravého, neškodného humoru! Ah, ah! „A pak!“ přísně, hrozně přísně pokračoval redaktor, probíraje její práci nervosními prsty, „je zde málo tragiky! Nic nechytne čtenáře! Všecko je nadhozeno, nedopověděno. Psychologický proces začíná teprve koncem, kde vám hrdinka umírá. Vraždí se sama – lehce nadhodíte, že pro choulostivé své pohlavní postavení. Ano, ale ten postup duševní před tím, než se odhodlala ke svému poblouzení! Vy máte pár slov, výkřiků, teček a pomlček! To je všecko! A tak ve vás člověk bloudí jako v labyrinthu. Nic markantního, nic neodvozeno, jedno z druhého. Jako zde,“ vzal konečný aršík „před smrtí píše matce. Vím, chtěla jste naznačiti její bolest při vzpomínce na utrpení, jež činem svým připraví matce. Dobře. Vy jste napsala:“ ukazoval – – – „Maminko! – – – proč jsi maminkou, eh! – – – dobře!“ proč jste určitěji nevolila slova, kupř.: „maminko! Loučím se s tebou, a jen bolesť nad tvou bolestí je mi hořkou ve smrti. Odpusť mi!“ „A bylo by odbyto! A co znamená to „eh!?“ a „dobře?!“ To je jako výsměch všemu předcházejícímu –“ Dívala se naň, nevěříc zase sluchu. Místo, o němž se týdny napřemýšlela, a s nímž byla velmi spokojena, tak si vyložil. Ale! starý dobrý pán! Přece se s ním nebude hádati, jemu vykládati! Cítila, že by nyní svou bojechtivostí stala se směšnou sobě samotné. Ale přece se alespoň úsměšku nezdržela: „Myslím, že tragičnosť neleží právě v sentimentálním povídání.“ „Ovšem, ovšem,“ nepochopil zase její slov „ale taková přílišná accuratessa ve smrti trochu 64 zaráží. Víte, člověk to má v celém těle, je nervósní z těch pomlček a výkřiku! To je přemrštěnosť, takové vyvolávání hrůz!!“ Vyskočila, cela šťatna jeho slovy. Bezděčně, chtěje ji pokárati, vyzradil pravý účinek její práce, ono k čemuž tíhla celou duší: suggesce. A vytýkal jí to! Dobráček! Sahala po rukopise. „Ne, dovolte,“ zdržel její ruku, „vy se patrně zlobíte, slečno! Já jen upřímně radím.“ Abych řekl pravdu, práce se k otisknutí, nehodí. Myšlénka je málo prohloubena, psychologicky málo podepřena, styl necelistvý, podání jako svazováno. Málo si všímáte zevnějšku i duše. Soudíte z nahodilostí a tím váš rek se jaksi odstaňuje z prostředí a pak, když do děje zasáhne, řekne slovo a zas je konec. Stavíte příliš na domysl čtenářův.“ „Ovšem, já zapomněla, že mám psáti pro čtenáře rodinného listu,“ jemně kousavě se zasmála. Chtěl patrně odpověděti ostřeji, ale jen se více zamračil a chvíli pomlčel. V ní se probouzela žádost nějak jej pozlobiti. Ale Hebel jí přetrhl myšlénkové pásmo. „Potom, slečno, mohu-li Vám raditi, přidržte se určitého směru. To, co vy píšete, není nic. Ani realismus, ani naturalismus, ani symbolismus nic – – ani – ani dekadence,dekadence (toho posledního že jste se uchránila, jest jen chvály hodno)“hodno),“ ztlumeněji vložil svou větu. – – Vy se vymýkáte všem směrům. To je nehotovosť, kvasení, chcete snad naposledy svůj směr nový?“ posměšně se zeptal. Ona právě tak opáčila. „Neuznávám vůbec žádného směru. Ale svůj chci míti – abych se dostala do akademie.“ Zrudl hněvem. „Slečno, vy tuším – mírně řečeno, ironisujete!“ „Já?“ To byl tak nefalšovaný, veliký, výtečný úžas, že se sama přetvářce své podivila. Jen když ranila, o víc nešlo! „A pak!“ zase hovořil Hebel, aby zamluvil své rozpaky, „u vás je něco nezkrotně divokého. Ani jakobyste dámou nebyla. Naše spisovatelky, a to přece uznáte, dobré autorky“ (ah! jak se to dnes dobře smálo po ošklivé náladě „ovšem, ovšem, dobré autorky“) „mají takový mírný, krotký způsob psaní. Nikde se neuráží triviální výrazem. A té trochu sentimentality taky neškodí. Je to žena, u té je to přirozeno („vida, vida“). Člověk se tak někdy po jídle skolébá do příjemného spaní“.spaní.“ „Pravda, čím, nudou nebo únavou?“
65 „Slečno, vy jste málo spravedliva!“ „Hm.“ „A pak velmi bojovna. Zapomínáte, že tisknete teprve krátce.“ Tu se juž neopanovala. Hněv ji celou zalil. „Ano, tuším, na tom nezáleží, jak dlouho tisknu, jen když vím, co chci a kam spěju. Kantorovat se nedám, kdybych tiskla vůbec poprvé“ – – „Ale – ale“ – celý ustrašen jejím výbuchem křičel mezi její slova – – „já přec neřekl, že byste neměla talentu. Ten zde je, jen jej uvést do kolejí.“ – Hněv zmizel. Opravdu, ten smích byl dnes nevázaný! Talent! tedy, hleďme! Děťátko dostalo pokroutku! Buďme vděčni! „Ah – to mne, těší, že jsem uznána – –“ „Ano, jen trochu méně divokosti. Víte, tak, tak – více diskretnosti. To dámě sluší. Jako tady –“ ukazoval pátou stranu (při hovoru vůbec rukopisu z ruky nedával) „tady líčíte poslední záblesky životní vůle: „žíti“.žíti.“ Tedy – „prohlížela své bílé tělo. Očima ulpěla na masité, narůžovělé své noze, v zornicích rozehřál se jí jedovatý oheň, ve kterém koupala se zoufalosť se smyslností. Jemné prochvění nervové jí slabě zatřáslo, prožité chvíle vášně slavily ve vzpomínkách své orgie. Slza vyvalila se z oka, ona křečovitě objala nahou svou nohu nad kolenem a líbajíc mladé maso, vzlykala „toho je škoda, oh!“ „Dovolte, ot je tak trochu absurdné. Muži by se to odpustilo, po případě – ale dáma! Napíše-li to dáma!!“ „Vraťte mi práci, pane redaktore!“ úsečně řekla Bílá. Pociťovala jen odpor, jen odpor. Vidouc práci svou nyní ještě v rukou tohoto člověka, stávala se zuřivou. Každé slovo, které mu ústy proklouzalo, jak četl, zdálo se jí persifláží na ony bolesti, jež sama zakusila při své tvorbě. Cítila znovu každé slabé škubnutí napjatého nervu, jak s sebou cukal v křeči, která jí tehdy procházela, kdy tvořilatvořila, a myslila, že je to hysterie. Nyní pociťovala a teprve pochopila tehdejší své vzrušení. Vracelo se každým čtěným slovem, že pálilo nadarmo, že se řeklo o něm „absurdné“, kde ono bylo výkřikem života. Vymotala se z pokoje, slyšíc hluchý ozvuk něčí slov nad sebou. „Jste vždy vítána – přineste znova – talent“ – ale ona šla rychleji tisknouc a mačkajíc svou povídku.
66 DOSLOV
[67] K POSLEDNÍ FASI ČESKÉ POESIE.
„Konce století jsou si rovny; jsou vždy kalny a kolísavy.“ Jest známé to juž slovo, stejně jako slovo, že stojíme v době přechodů. Ale správné. Ne zajisté proto, že končí počet roků, vyměřených jednomu věku; z důvodů vnitřních, že dosavadní kultura ve starých kolejích došla konce, že není jí možno nynější cestou dále se bráti. Ukládáme staré názory světové do hrobu, rozmnožujeme jimi musea a sbírky antikvit, přestupujeme v novou etapu vývoje, v říši nových hodnot a stavů. Dozrálé padá juž se stromu, aniž nové a budoucí ještě nabylo určité a jisté formy. Odtud pochodí kolísání, nejistota, tápáni. Veliké stěhování duchů se uskutečňuje. První zástupy již táhnou do příštích zemí. Patrno, že v takové rozmítané, neklidné, vroucí době zvláště Umění musí nésti zřejmé stopy svého ovzduší. Dnešní literatury, nejprve, dají se karakterisovati negativně, jednou společnou vlastností: nejeví žádných škol, ani slitějších skupin. Umělci pracují, podléhají a vítězí, každý sám o sobě a pro sebe. Poněvadž není převládajícího shodného nazírání a cílení, poněvadž není většině vládné jednotnosti a celistvosti, nucen každý, aby se uplatnil svépomocí, dohnán každý, aby si stvořil sám svůj ideal, svou příští vlast. Tento povšechný stav zračí se přirozeně také v domácí literatuře, která, nemajíc dosud svého zhustěného, tvrdého, vlastního jádra, tím přístupnější jest rozruchám, bouřím, vlnobitím, erupcím. Zde, v Čechách, patrno, nejvíce v poslední fasi uměleckého vývoje, jak všichni, jdouce každý za vysokým úkolem a za hrdým cílem, více či méně osvíceným a vymezeným, více či méně rychle a pevně, nejdou ruku v ruce, nýbrž, je- 69 dině, nejvýše, podle sebe, křížíce a splétajíce tu své dráhy, aby na nejbližším místě již se rozešli v různé a protilehlé strany, aby se dále osamělí vysilovali a mučili v strastné a neústupné práci po dosažení a uskutečnění svých idealů. Ačkoli nelze tedy mluviti o škole, ve starém, absolutním smyslu slova, vzhledem k nejmladší fasi české literatury dnešku, možno nicméně nalézti společný bod styku, pole, na němž všichni, aspoň veliká většina se scházejí z těchto mladých, roznícených každý svým snem a idealem: v odporu proti banalitě denního bytí, v nenávisti hmoty, surové a těžkopádné, v opomíjení a zavrhování vnější reality, tak zvané skutečnosti a pravdy objektivných fakt, v unikání a vzlétání do volných a vonných a čerstvých krajů Psychy. Silný a svěží proud čistého spiritualismu se projevuje plným a hlasitým akcentem. Nejsou to juž popisy věcí, nejsou to obrazy svalu a posuňků, nejsou to juž studené a strnulé malby lidského zvěřince, není to juž všechno to, čím se pyšnil a v čem hynul plochý a vypráhlý realismus veršem i prosou z nedávna, tak milý, tak hýčkaný, tak zastávaný bezmyšlénkovou a bezduchou impotencí literárních výrobců a hloupostí čtenářského davu. V této nové poesii nejeví se juž vnější realita než pod titulem znaku niterných stavů, pokud může sloužiti k jich obraznému vyjádření. Nemá právě juž samostatného, vlastního, všeplatného, vládnoucího života, neexistuje tu již sama pro sebe a o sobě, nýbrž jenom zrovna potud a kolik je výrazem nitra, kolik toto ji v sobě pojalo, přetvářilo, interpretovalo a pak v tomto svém subjektivném významu zase na venek projektovalo jako výraz tohoto svého stavu myšlénkového a citového. Všechen zájem a všechna starost věnuje se Duši. Tato konečně dostává se na příslušející jí jedině trůn, stává se centrem, východiskem i cílem Umění, které jedině v ní a jí může vítěziti a oslňovati. Odtud, tímto nejhlubším a nejvážnějším a nejopravdovějším přeměněním názoru na Umění, tímto konečným návratem k prazdroji a k prasíle Umění, nutným a nevyhnutelným, jenž sám jediný jest Život a stálý, trvající, nehynoucí Život, ta příkrá hráz, ten spádný sráz, rozlučující a odlišující literaturu včerejší od Umění dnešku. Následkem toho v protivě k materialismu realistických, objektivných knih, nalézáme dnes v prvém rozkvětu subjektivismus a mysticismus nových děl. Nedbá se juž toho, co skutečně jest a jak to skutečně jest, nespokojuje se juž na nahodilých vstazích a do- 70 mnělých pravdách, snaží se neústupně a bezoddyšně proniknouti do skrytého jádra, do věčné, základné podstaty bytí a bytostí, chce se bolestně a živě poznati, ne co se vidí a co jest na zemi, ale čeho se nevidí hmotným zrakem, co jest nad zemí a mimo zemi. Dává se Umění na výzkumné cesty, nebezpečné, mnohdy i smrtonosné, kde v temných a neproniklých houštinách prapřírody, prvotných útvarů a posledních příčin a pevných účinů, hrůzy nepoznaných a netušených jevů, báječných oblud a ohnivých příšer číhají na svou kořist, ale kde také možno nalézti modrou květinu a kde lze též dosíci pohádkového paláce se začarovanou princeznou omlazujícího úsměvu, stoupá k nejvyšším vrcholům, vznáší se do nebes, spouští se do černých propastí, putuje do pekel. A umělecké mysle, které jsou prosyceny snem Pramáteřské Essence a napojeny idealem Nadlidského Žití, přirozeno, že, jako jsou cizí a nepochopitelní a střeštění pro chudé duchem, pro všechnu výdělkářskou a obchodnickou společnost našich dnů, pro positivní mozky a vykrmené touhy materielného blahobytu, velikou zátopu lidí dnešní doby, kde emblemem nejlepším jest Žaludek, stejně sami též cítí se vyhnanci dalekých a lepších končin, že pociťují dvojnásob rány a hroty běžné existence, její hrubosti, bezduchosti, tuposti, omezenosti, závisti, nepřátelství, zákeřnictví. Nad to, vědouce se v tomto přívalu prostřednosti a hlouposti osamoceni a slabi, prchají tím více do končin visí, uchylují se tím více do spirituelného, znajíce, že „nejjistější požitky jsou ty, které sníme“. Toto Umění, vycházející z duše a vracející se opětně k ní, existující cele pouze v duši, v její existenci a v její projevech, mohoucí se tudíž projadřovati pouze znaky a obrazy, toto, abych užil běžného terminu, Umění symbolické par excellence, označuje se však, právě těmi troupy a omezenými, jako Umění chorobné, nezdravé, nelidové, zase, obvyklým slovem, Umění dekadenční. Tento problem, naskýtající se při Umění dnešku, pokud možno o něm říci dekadenční, rozumí se, nemožno řešiti ani vteřiny se zřetelem k zdraví, jak mu rozumí luza, jako pouhé tučnosti břichu a nalitosti svalů. Ale existuje. Ovšem s jiného hlediště. Pokud se totiž může cítiti a pokládati člověk jemných, zútlelých, ušlechtilých disposic, nejvýše vypjatého a bohatého a nuancovaného a niterného života, za dekadenta. Otázka dekadence může býti zodpověděna s dvou odlišných hledišt. Jednou, s panem Leonem Ber- 71 gem, jako pocit malosti a nedostatečnosti vůči zbožněnému idealu, vzhledem k tomu, čeho jednotlivec nebo skupina individuí pokládá a jmí za vrchol, za vzor, za svou metu. Umělec tady vždy jest dekadentem v poměru ku svému snu, jehož ždá realisovati, k postavám a světům, jichž touží umělecky konkretisovati, z fantasie, z nitra, projektovati na vnějšek, na denní světlo. Tento ideal, to jest zrovna to veliké a světlé a nedostižné, jehož uchopení není možno – poněvadž by jinak přestal již idealem právě býti. A k tomuto vypjatému a povznesenému jest pocit dekadentství přirozeně nutným a nevyhnutelným. Ovšem, v této relativnosti dekadentství nemůže a de facto též není všecka záhada vysvětlena. Také se, obyčejně, dnes aspoň, a specielně u nás, tak neklade. Nýbrž s hlediště druhého, v plném a celém významu slova, v tom, co obsahuje v sobě hynoucího a rozpadávajícího se. Jedná se o dekadenci, která jest ne stupněm vývoje, ne jednou ze stanic na cestě do výšin, nýbrž která jest koncem, třeba skvělým a pyšným, nicméně však jenom koncem, posledním zaprouděním života – a pak pouze smrt, nic jiného, žádný nový život z ní. Ten by pak byl možný výlučně jen proti ní. Mohl by se asi tento spůsob dekadence vymeziti jako nejmožněji zjemnělé zútlení, jako nejsvrchovanější vznesení-se, jako spiritualisace z materielného. Po velikých pracích svalů a mozků, po stavbách kyklopských, kdy všechny svaly a myšlénky byly napjaty jedním a přesným směrem, po práci a výsledných úspěších pokolení a věků, epocha, kdy budovati a vítěziti dále nelze, kdy možno jenom zušlechťovati, zdokonalovati, raffinovati o dosáhlém. Celek není již jednolitý a v témže řečišti, rozbíhá a roztěkává se, dosud podřízené individuum společnosti nabývá vrchu, uplatňuje se samo o sobě, a to znamená, že na účet a proti societě. Ta ztrácí tak svého jistého a podpírajícího vědomí o sobě jako nedělném celku, přetváří se v množství mikrokosmů, jsoucích jenom v chabém a plytkém spojení. Sem lze dojíti pouze po práci, která se skončila, ať kladně nebo negativně, kde není juž možno pokračovati ve hmotné, abych tak řekl, skutečnosti a stránce její, kde mužemůže se jedině ještě jíti dále v duševním. Nastává tak odpor proti realitě, líné a nicotné, duch tlačí se z pout a věznic těla, materie – pověčný zápas, vezdy marný a bezvýsledný. Sebe prudší a závratnější vzepjetí do čistých vrstev, nejmohutnější vymrštění do etherových 72 krajů spirituelného nedosahuje nicméně přece kýženého cíle: poněvadž, dosíci ho, znamenalo by zbaviti se materielného, což se opět rovná, aspoň z našeho stanoviska lidí, přestati existovati. V tomto stadiu společenského vývoje, kde jedinec snaží se uplatniti a rozkvésti bez zřetelu k celku, kdy poslednější mění se ve vlnivou řadu ústředí a center, nastává nejšťastnější a nejbohatší doba psychologova. Nyní, kdy každá žilka plným bytím vibruje, kdy temné a skryté se ozařuje, kdy spodní vrstvy eruptivně se provalují na venek, nabývá se nenadále hlubokého a dalekého až po závratnost náhledu do lidské duše. Základné a rozhodující, primerné, budoucí dráhy určující, orgiastické stavy se obnažují před pátravým a nenasytným zrakem, až po úděs a smrtelné zamrazení. Počítajíc s těmito úkazy, majíc materialem tyto látky, tvoříc na podkladě tohoto psychického kroesovského bohatství, Umění, nutně, bude velikou hostinou nejvzácnějšího a nejřídčejšího. Rozumí se, že bude také přístupno jenom intelligencím vybrouseným a ostře vyhráněným, že bude chutnáno a pronikáno pouze dušemi vyvolených, vybraných, povznesených. A tu samozřejmo, že bude růsti a stoupati, nedbajíc blbého pokřiku mozkové lůzy, že půjde do budoucích a nových panenských zemí volného bytí, nedajíc se poutati ke galejím užitečnosti, účelnosti a zdraví po smyslu demokratických obrazoborců, nedajíc se přibíjeti na kříž lidových a nacionalních a politických a jiných kterýchkoli všivých požadavků a potřeb. Tož bude dekadentní, po názoru těchto šklebících se a ječících lidských potvůrek a partisanních a zaslepených lidských potvor. Aniž to však musí znamenati, že samo se cítí v úpadku a blízko smrti. Naopak, vidí právě v největší pýše a nejtvrdší jistotě svou širou budoucnost, své nové květy a své nové plody, své nové všehomíry. Může jíti a kráčí skutečně přes nahnívající mrtvoly drobných lidiček života přítomné minuty a obzoru délky vlastního nosu k lepšímu životu a bohorovnému idealu, jak zrovna nasvědčuje tomu ta veliká řada mladých a nejmladších v literaturách cizích, najmě francouzské a německé, pracující a zápasící, každý svým spůsobem a směrem, za vítězství veliké myšlénky anarchie. Třeba však zde přihlédnouti ještě k jednomu momentu: možný-li tento duševní stav, toto citové a myšlénkové uspůsobení u nás, tady v Čechách. Tato otázka tvoří sporný kámen, o nějž se vede boj, tím více, že nikdo dosud, nejméně z těch, 73 kdož měli povinnost, obviňujíce z posy a šarlatánství, podati důvody svého obvinění a odsouzení, nepokusil se vysvětliti ji a formovati příslušnou odpověď. Nestavím se nijakž u pocitu a etatu povšechného, latetního, relativného dekadentství, jak stanovil a osvětlil ho p. Leo Berg. Rozumí se, myslím, samo sebou, že nejen může, ale i musí rovněž u nás viděti se každý umělec, ať tak či onak, tím či oním směrem pracuje a tvoří, nižším, slabším, nedokonalejším vůči svému cíli, vůči svému poslednímu a nejvyššímu idealu, jehož chce dosáhnouti a realisovati. Tady nemůže býti sporu. To, doufám, přizná každý. Zbývá druhá polovice, těžší a závažnější. Nazval bych tento druhý pocit dekadentství v opaku k prvému absolutním, v tom smyslu, jako plynoucí z poznání a vědomí své vlastní, osobní slabosti a vyčerpanosti po velikých nádherách a slávách předchozích, z pojímání sebe jako vrcholku, kam možno nejhořejněji dostoupiti, kde nelze juž dále pokračovati, kde však zároveň začíná současně zkáza, následkem impotence dalšího rozvoje, pro sterilisaci všech plodivých sil, pro zmrtvení spontanně působící mohutnosti tvořivé – vrchol kultury a zároveň též její konec,konec. U nás ovšem nemohlo nastoupiti toto přesvědčení dokonané a poslední práce, velikých osvětných a uměleckých kvasů, po nichž nastává asketický půst a sebemučení, ale důvody, proč mohou duchové útlí, jemní, povahy ryze spirituelné, subtilní, pojímati se dekadenty, býti v tomto duševním uspůsobení a žití, jsou podobné, přibližné, blízké, byť zrovna na ruby. Především, otcové naši, stejně jako bylo jim vštípeno, mimoděk a neudovědoměně, výchovou vočkovali v nás všechny obecný pocit úpadkovosti českého člověka, tím, abych se rychle vysvětlil, že vyličuje se v naší národní paedagogice minulost národa jako zářící, slunečný vzor, a přítomnost slabou, mdlou, ubohou. Tedy, vůči své minulosti, čemu jsme učeni a čím se musíme cítiti, ne-li dekadenty?! Tím více, že běžná přítomnost, její boje, sváry, zápasy, bez výsledku, marně, nejistě, planě vedené, celý politický stav je neútěšný, stísňující, podrývající. Kráčíme tak s hlavou na zad obrácenou, se zrakem utopeným v minulosti. Jest možno představiti si většího dekadentství – bez budoucnosti?! Nebo, v nejlepším případu, s budoucností, o níž se pochybuje, o níž se vůbec neví, co přinese a co určitého má přivoditi! A k politickému momentu druží se těsně s ním spjatý socialný stav: totéž područí, tatáž 74 nehotovost, totéž nazírání do minulosti, tatáž roztříštěnost. Národohospodářsky slabi a nesamostatni, nacionalně svíráni, tlačeni, šleháni – samá minulost, bídná přítomnost, tolik jako žádná budoucnost – nestačí to k vědomí dekadentství?! Ale nad to, není dnes kultury, není literatury, není umění, za něž by se bylo tu možno v svrchované nouzi uchýliti, jež by byly hradbou, nedobytnou pevností, jistou zárukou budoucnosti. Postavte, opakuji, do tohoto stavu věcí člověka s myslí delikatní, se srdcem citlivým, s duší bohatou, jemnou, lehce zranitelnou, člověka, hledajícího a potřebujícího velké, planoucí, živné, jásající – – a máte tu vytčeny všechny důvody, aby se viděl dekadentem, synem doby v koncích, dítětem národa, jenž tráví večer svého života, poslední ratolestí stromu, jenž podlehl vichřicím časů a věků, všechny podmínky, politické, socialní, národní, umělecké. Je-li člověk ten umělcem, básníkem, půjde do své pravé vlasti, do sna, uchýlí se do vise, prožije v obraznosti, čeho nemá ve skutečnosti, bude slaviti pyšné hody velikého, nádherného, zvláštního, vybraného, jedinečného, raffinovaného, bude hledati úkoje ve svém životě duševním, bude pátrati po duši, bude s ní a v ní existovati, nemaje ni nejmenšího zření k ostatním, k davu, k plebi, k obtloustlým pamozkům měšťáctva a patentovaných vůdců a spasitelů a lékařů, bude živ pouze svým idealem. Budiž mi dobře rozuměno: konstatuji výhradně fakt možnosti a pravosti takového duševního stavu dakadenčníhodekadenčního, vyplynulého z české půdy. Tím určitěji a důrazněji, že se to popírá otřelými a planými frasemi a laciným a ničemným podceňováním. Nestavím se tím však nijakž na stanoviště, s něhož bych s chudými duchem viděl opravdově v tomto umění dekadenci, neschopnost života, smrtelnou chorobu. To přijímá nálepky té pouze z donucení, že nemůže všemu voji hlupců vyraziti tohoto nejapného, zaklínacího slůvka, uznává ji jenom opačně, proti srsti. Nelze také jinak, nutno postřehovati a chápati právě v tomto Umění, zabývajícím se výhradně duší, nejvyšší možný projev básnického intellektu. Tento umělecký proud, široký, mohutný, skvělý, hluboký, navazující,navazující přímo na grandiosné, mystické, pochmurné umění středověku, spřízňující se s jeho velikou, mocnou, prolínavou, impressivní duší, dle nepřímého soudu p. S. Przybyszewskiho, valí se dnes všemi literaturami staré Evropy, více či méně uvědoměně, projadřuje se v různých zabarveních a odstínech. Jasno, že 75 za okolností, zrovna nahoře naskizzovanýcn, nemohlo se ani jinak státi, že jeho vlny překotily se také do Čech, že tuto právě velice úrodnou a dlouho ladem ležící půdu pokryly síměm, jež cele mohlo vzklíčiti. Evropské Umění přítomného okamžiku není juž národním ve starém, výlučném významu a výrazu, stává se mezinárodním, setřásá se sebe pouta hranic a zákonů, stává se prostě a jednoduše Uměním vůbec a ničím mimo to a vedle toho, pojímá do svého lůna, objímá ve svém středu umělce nejrůznějších původů a východisk, ale spřízněných a blízkých si svou vnitřní, intimní organisací, strukturou své duše. To zde především dvakráte podtrhuji, poněvadž jest u nás juž nyní každodenním klackovitým zvykem, při každé zmínce, při vhodné i nevhodné příležitosti, zcela slepě a idioticky vytýkati několika mladým krátkozraké, vnějškové, obmezené, bezobsažné nápodobení cizích velkých umělců tohoto konce století. Výlučně čirá ignorance může s takovými žalobami přicházeti. Nezřím ani k tomu, že se v tom projevuje také v první řadě nenávist hrubého k jemnému, těžkopádného k vzdušnému, chudého k přepychu. Také, skutečně, nikdo nepodal určitých a přesných dokladů: pouze všeobecné, rozplynulé, bezhraničné tvrzení o celkové povšechné podobnosti. Ale ano. Proč ne. Zajisté. Může býti taková vlahá, rozstříknutá, aetherová, fluidní příbuznost – musí býti, neb jenom jí dají se vysvětliti vzniky a trvání uměleckých škol v dřívějšku, kde řada Umělců pracovala za podobnými cíly podobnými prostředky – – aniž se říkalo neb říká, že se nápodobili. Vedla je k témuž idealu aesthetickému formace jejich mozku, struktura jejich duše, směr jejich vůle. Skupili se. Dnes však, kdy není v tom druhu jednotného, těsně vykrojeného, směrodatného snažení, až do podrobností vypracovaného a vymezeného, kdy každý probíjí se vlastní silou, vlastní pěstí, vlastní houževnatostí, vlastní myšlénkou, za svým personelným snem a jedinečným královstvím vyvolených; dnes, kdy nejsou školy umělecké již možny, kdy všechny pevnější skupiny jsou pohou zdánlivostí; dnes právě zůstává jenom širá, latentní, vagní podobnost uměleckých duší, veliké, mnohoobjímající, hřivé naladění mysli, příbuznost čistě druhová, generická. Mimo tuto nejširší, základní, jakoby podloženou, bratrskost nitra dnešních Umělců, ostře, pronikavě, jasně se rýsují a hranolí rozdíly, vzdálenosti, odstíny. Tím pak právě těch několik českých mladých liší se podstatně 76 a barvově od jiných, cizích, tento jejich ráz nejvnitřnější nejen mohl, ale přímo vyrostl z prostředí, v němž žijí a tvoří, v tom socialném a kulturním milieu našeho dnešního dne, jím jsou ku své půdě přivázáni. Nejprve, povšimněte si, je to nostalgická rêverie, trpná touha návratu do zašlých a zapadlých krajů, do tušených a visionovaných zemí nádhery, velikosti, jemnosti. Putujeme všichni do minulosti, přijímáme z ní posvěcení, tím více básníci, zhnusení kramářskostí a banalitou přítomna, přibarvujíce si svým osobným snem, sestrojující si byvší dle své povahy a dle svého přání. Rozkvět této nyvé touživosti nazpátky, v bývalé, v daleku zaniklé, pohrobené, nenajde se jinde v té bujnosti, jako zrovna v poesii naší těchto dnů, poněvadž to, řekl jsem juž několikráte, odpovídá úplně a přiléhavě převládající myslové náladě české, její nejzvláštnějšímu a nejpřípadnějšímu karakteristickému rysu, tomu, co nové slovo, nyní tak běžné, zove historismem, poněvadž jest jenom jeho literarně-uměleckou inkarmacíinkarnací nejsubtilnějšího a nejvonnějšího spůsobu. A v této své minulosti nebyli jsme marně a beztrestně národem nábožensky hlubokým, nábožensky žijícím, nábožensky reformujícím i reformovaným. Jako páry rozprášené, jenom více tušitelné než možné k doteku, jako slabě nadechlá intonace, jako zavinění po zvuku dávno doznělém, echo po veliké, exaltované, mučednické, až orgiastické religiositě v nás se ozvučuje, dává závojově lehké zabarvení vnitřnímu životu. Umění pak, produševnělé, niterné, do hlubin bytosti obrácené, nutně reflektuje tento stav, kloní se k mystice, jde v zbožné pouti k božstvu, má radosti svatého a muka hříšníkova. V posledních konsekvencích dojde se čiré abstrakce, holé metafysiky, přechází se v svět, kde city mění se v idee, poesie stane se pyšnou glorifikací nejduševnějšího a nejvyššího. Ovšem, to všechno, zde pověděné, nemůže platiti než o tom málu z mladých a nejmladších, kteří v nynějším obecném rozpoutání stojí nezvratní, s tvrdou uměleckou páteří, hrdě vzpřímeni, napínajíce všechny mohutnosti a svaly svého intellektu k realisaci uměleckých principů, k dosáhnutí svého nejvznešenějšího idealu. Jeden z nejstarších, k němuž mohou hrdě a radostně ukázati, který v době vševlády parnassitního verbalismu a obecné mizerie realistických nechutností šel za tímto cílem vysokého umění DušeDuše, jest p. Julius Zeyer. Skizzuji tuto povšechný stav, hlavní naladění, rozhodující proud v této mladé generaci, 77 ukazuji jeho námahy a mety, jeho veliký a svatý ideal; tudiž, výsledky asi v mnohém dnes již nejsou ještě pevné a trvalé, ale jde se cestou jistou a bezpečnou, k nim – chtěl jsem malovati obraz našeho uměleckého dnešku v řadách mladých – a upadl jsem v playdoier. Neškodí. I toho je třeba. Snad ještě více, nemá-li se jíti bezstarostně vstříc vážnému nebezpečí, že, zmatena idiotním voláním po zdraví, přirozenosti, lidovosti, nacionalnosti Umění, část nejmladších dala by se strhnouti ze své světlé dráhy do kališt a odporností materielného býtibytí a tendencí burgeoisně-socialistních. Ten šibolet, jehož se užívá rvrdošíjnětvrdošíjně, související ostatně, úzce s nařknutím nápodobení a, bezmála, plagování, že není poesie ta prožita, procítěna, vlastní krví prolita, vlastním mozkem prohřáta, že je umělá, vykonstruovaná, odkoukaná, nedá se ani vážně diskutovati. Nebo pak odpadá tím nejméně devadesát procent vší světové literatury: na příklad mnoho-liž největší Umělci fakticky svým osobným životem, jak se nejapně žádá dnes u nás, prodělali a překonali z toho, co líčí?! Netřeba toho či onoho prožíti v hmotné realitě, stačí přece prožíti to mentalně, niterně, ve snu a visi, obrazností. Nebude přece nikdo tvrditi, že takové prolití v materielním jest nevyhnutelno, juž proto nikoli – že jest naprosto nemožno. Flaubert líčiv paní Bovaryovou mohl a musel proto prožíti ve skutečnosti denní existenci ženy, nebylo prožítiprožití pouze mentalné, ve snu a visi, obrazností?! A Dostojevskij, kresliv vraha a nevěstku, a p. Zola, stvořiv barbarskou hymnu lidské zvířeckosti, a p. Tolstoj, vypsav Annu Kareninu, a p. Huysmans a p. Przybyszewski, stvořivše velkolepé postavy „degenerovaných“ – museli, ale opravdu museli, tito všichni v realitě reality to vše prožíti, a ne pouze ve svém tvůrčím duchu?! Jak to všechno průsvitné – a mnohým u nás, patentovaně moderním a kolkovaně genialním, nepojatelným a nepochopitelným. Toto cejchované neomylnictví a privilegované mandarinství mezi mladými, některé clique, se teď rozkošně a nadějně vzmáhá a nadýmá. Bylo věru pravdou nedávné slovo, že mladí, mladší a nejmladší nestojí jenom proti starým, starším a nejstarším, nýbrž také k sobě v kvasu a boji – škoda jedině, že se zapomenulo říci, kdože tím vinen, kdože jsou ti samozvaní autoritáři, vnucující každého okamžiku toho či onoho duchovním a bůh ví jakým vůdcem nové generaci? Té generaci mladých, která zrovna 78 počala nejvytrvaleji a nejneústupněji zápasem proti samozvanectví a autoritářství starých, té generaci mladých, která tudiž nepřijme ani samozvanectví a autoritářství ať toho neb onoho jednotlivce a odstínu či hloučku z mladých samých! Rozvoj, který byl, před roky juž, počat literární revolucí, který vedl a vede se za svobodu Umění a Myšlénky, nesmí a nemůže býti zahrazen ve svém volném rozmachu novými stavidly, ta literární anarchie dnešku, to jest, ten svěží a kyprý vzrůst individualismu uměleckého, nedá se tak snadno a pohodlně spoutati a uvésti v společné ovčí stádo, ať kteréhokoli berana, nesmí, musí si zachovati nezávislost, aby nenastaly horší a těžší pohromy pro ni samu a pro příští. Nechci se rozčilovati a státi pathetickým. K jednomu chci vsak ještě na konci poukázati. V neurčitosti, nehotovosti, roztříštěnosti přítomných hodin, zdá se mi, vzrůstá tiše, podtají, jako jedovaté býlí, rozšiřující se nákaza kompromisnosti, štiplavá chuť paktování a smlouvaní-se v touze snadného a rychlého úspěchu a, především, prospěchu. Živná Láska ustupuje vypočítavosti a nadšená Nenávist coufá před závistivostí. Egyptské rány, horší všech. V našem boji a vývoji, ne smluv a shod ústupkových, ale nezlomné Lásky a sílící Nenávisti jest nám třeba. Bez nich není Života, jenom v nich jest Vítězství. Eh, hezky to zní, ale tak se mi žalně zdá, že také na díl mladých mají svou hořkou a žíravou platnost dutková slova p. H. Rebella, že „moderní literatura se stala obsáhlým združením lhostejných, kteří navzájem sebou opovrhují a nevěří v sebe samé, než co zrovna třeba, aby se pokusili dosáhnouti místa mezi Petrem a Pavlem“.
PRAHA, ÚNOR 1896.
ARNOŠT PROCHÁZKA
79 Vůbec neodpověděli:
Otokar Auředníček Jaromír Borecký K. M. Čapek Karel Červinka Dostal-Lutinov Alois Mrštík Vilém Mrštík
[80] OBSAH:
PŘEDMLUVA9 Babánek Karel V komnatách duše13 Bergmann Fr. R. Na strůněstruně D14 Bitnar Vilém Odpusťte ženám!15 Bouška Sig. Mrtvý Verlaine18 Březina Otokar Tajemství bolesti19 Víno silných21 Dvořák Xaver Mé lásky nebe23 Fučík Milan Vidění24 Hlaváček Karel M. B.25 Anaemie26 Jaroš Gustav Dopis27 Kamínek Karel Konec písně28 Karásek Jiří Nevím, kdo’s byl. Ale zdá se mi často31 Vše mdlé a těžké, jako spánkem stíženo32 Knösl Bohuslav Sonet o víně33 Před popeleční středou34 Koráb J. Al. Opouštím mládí35 Leda Jos. Jeseň36 Machar J. S. Dopis37 Merta Fr. Zimní krajina3839 Smrť dne3938
[81] Neumann Stanislav K. Nad poslední mrtvou v rodinné hrobce40 Sekanina Fr. Idylka antická41 Soldán Fr. Žalosť42 Agonie43 Souček Viktor Oblaka44 Sova Ant. Dopis45 Svoboda Fr. X. Svobodová Růžena Dopis46 Šlejhar J. K. Dopis48 Zeman Fr. J. V jedenadvaceti letech49 Zeyer Julius Příchod ŽenichůvŽeníchův51 Zikova Luisa Vytržena kapitola z románu60
Doslov69
[82] DOTIŠTĚNO DNE 15. BŘEZNA 1896 NA STROJÍCH EMANUELA STIVÍNA PRAHA 146-II. PRO VYDAVATELE NÁKLADEM VYDAVATELOVÝM
E: sf; 2004 [88]