VDOVA.
Na samotě černý u hřbitova
domek stojí, a v něm mladá vdova
muže svého pláče.
Kolem pusto, v skalách neveselo,
hejno vran jen kol se rozletělo
nad ty mrtvé spáče.
A jak skonal? Lekem – – z luku
mladé paní svojí zraniv ruku!
Ona k jeho rovu
smutný domek sobě vystavěla,
v sousedstvu má mrtvá v hrobech těla,
živou v skalách sovu.
Na blízku tu dubec ještě suchý
v nočním reji vídá hrobů duchy
a té ženy slzy;
dubec suchý – děsná šibenice!
chceš-li, muži, od své ženy více,
sama zvadne brzy?
Dnes aj, živo trochu v tuto stranu!
Věšeli tam kohos na čakanu
propadlého právu.
Pod ním rytíř mladý, švarný věru
po zákoně od svítání k šeru
hlídá jeho hlavu.
[23]
Večer již a mráz jak nože ostrý –
kdož by se tu dotknul ztuhlé kostry
na té suché kleči?
Přísny jsou sic tělo ztratit tresty,
avšak domek u samičké cesty,
jaké nebezpečí?
V domku zmizel rytíř v okamžiku.
Spi jen klidně, muži nebožtíku,
vždyť tvá žena věrna –
v domku klid a teplo z krbu hřeje,
aťsi z venku bije na veřeje
vichořice černá.
Míjel čas a za dobou zas doba,
venku již se utišila zloba,
ale jaká změna?
Havran k prázné krouží šibenici,
v domku láskou září záletníci –
věrná jsi ty žena!
A když zase uplynula doba,
zbledli také záletníci oba,
rytíř zděšen stojí:
„Sladký, vdovo, horký byl tvůj pocel,
ale chladná padne za to ocel
na mladou šíj’ moji!“
Nic se neboj, kochane můj mladý,
nebožtíka vykopeme tady
v hrobě jeho tmavém.
„Nebál bych se, avšak onen, paní,
na čele znak měl a v pravé dlani
vypálený právem!“
24
Nebožtíkem o rakev hned bila,
znak mu živým ohněm vypálila,
jaká žena hrozná...
„Nebál bych se, paní, o visalce,
na pravé však noze neměl palce,
po tom soud ho pozná!“
Vzala nůž a palec uřízla mu,
vhodila ho do lítého plamu
na krb hárající.
„Nebál bych se, neměl však dvou zubů
ten, co visel se suchého dubu
a to v pravém líci!“
Nebožtíku rety otevřela,
zuby dva mu rychle vyrážela
hodná jeho paní.
„Znal jsem já však nebožtíka v žití,
nemoh’ bych ho, paní, oběsiti,
útrpnost mi brání!“
Vzala vdova, vzala nový provaz,
nebožtíku zasmekla jej o vaz –
rytíř stiskl dýku!
A když zděšen prchal divým letem,
ženina krev černá po prokletém
tekla po chodníku.
25