Čekanka.
Roste kvítí podlé cesty,
skrývá v sobe lásky zvěstyzvěsty,
květinu tu dívky znají,
čekankou ji nazývají.
Stála bledá krasavice
na pahorku u silnice;
do dálavy pozírala,
modré oko napínala.
Pozvedlo se mračno bílé,
komoňové pádí čile;
zablesknou se lesklé zbroje,
již se blíží celé voje.
Běží dívky, ženy, děti,
běží vojínům v objetí.
Tu radostí a vítání,
objímání, vyptávání. –
[146]
Darmo jenom dívka bledá
mileného hocha hledá;
bystré oko pátrá všady,
muže zhlíží – chytá řady;
„Kde můj milýmilý?“ – nikdo neví,
nikdo srdci neuleví.
„V zajetí-lizajetí-li?“ – úsměv němý –
„V bitvě padlpadl?“ – zraky v zemi. –
Dlouho teskným pátrá okem,
zvuk za zvukem – krok za krokem
kol ní pestré řady mizí,
a to samé tváře cizí. –
Vysokého slunce střely
dívku bledou uchvácely,
ona jenom do daleka
oko napíná – a čeká –
čeká na milence svého,
byť i do dne do soudného.
Nad krajinou bouře lítá –
nešťastnicí darmo zmítá,
neustoupí divé moci,
čeká, čeká až do noci.
A jak noční shasnou svíce,
hned zas dívka u silnice
a svou touhu tak si krátí:
„Však se milý přece vrátí.“
Líce vadnou, tělo chřadne,
ale novou silou mladne
147
modré oko – jeho lesky
ztuhlé zračí ňader stesky. –
A tak bledá krasavice
na pahorku u silnice
v slunci, dešti, bouři divé
ždá, a nikdy neožive. –
Chodí dívky po silnici,
znají družku krasavici,
s nešťastnou útrpnost mají –
„Čekankou“ ji nazývají. –
Den a den – a jeseň – zima,
Čekanka již v zemi dřímá;
pahorek se sněhem bělí,
dívky na ni zapomněly.
Den a den – a jaro – vesnavesna,
země probouzí se ze sna;
a z té zemi ze srdečka
zkvétla modrá květinečka.
Květinu tu dívky znají,
„Čekankou“ ji nazývají.
148
P. J. Přibylovský.