Klášter svatojanský.
V klášteře svatojanském už dávno prázný kůr,
v klášteře svatojanskémsvatojanském, tam travou zarost dvůr.
Nenajdeš mnicha v celi v modlitbě před křížem,
nenajdeš mnicha v polipoli, by sobě oral zem.
To vše před lety bylo, teď jiný přišel čas,
mnich za dne spí a v noci jej bujný čeká kvas.
Co jim jsou staré řády, co stará víra jim,
jen to, co máme, pravda, a to, co nad to, dým. –
Po velkém refektáři noc rozložila se,
číš vyschla, mnichů chasa už utajila se.
Jen věčná lampa kmitá před křížem v svitu mdlém;
máť bolest ve své tváři, a bolest v oku svém.
Tu za obrazem obraz kol síně zavěšen,
tu opat za opatem, co měl jich klášter ten.
A ti jsou všichni mrtvi, jen jeden živý tu
po dlažbě chladné kráčí zahalen v habitu.
[171]
Pravice kahán nese, po síni bloudí hled,
zvuk kroků klenbou zvučízvučí, až ztichne naposled.
Kol překocené stoly, po zemi mnohá číš,
a hlavu kloní opat ve bolu níž a níž.
On stár a sláb a bujná ta mysl mnichů je,
on vidí hříchy jejich, však nezná trestat je.
Tak přísně naň pohlíží předchůdci se stěny
a z venčí vítr hučí jak žalmů ozvěny.
I rozlítne se okno, kahánec zhasíná,
jen lampa svítí dále, co přede křížem plá.
Dvanáctá zvučí s věze, před křížem klesá mnich,
k modlitbě pnou se ruce a úděs ve tvářích.
„Ó pane, promiň viny, ó panepane, milost dejdej.“ –
A v nově počal vichr po síni divý rej.
Tu za obrazem obraz kol síně zavěšen,
tu opat za opatem, co měl jich klášter ten,
a ti jsou všichni živi, jen jeden bez žití
před Kristem ve prach klesá a lampa zasvítí.
Tu za obrazem obraz se kolem rozstoupí,
tu za opatem opat oživen vystoupí.
To tichý, smutný průvod, jej první opat ved,
až před posledním stanul a na něj upřel hled.
A povznes berlu svoji a dotekl se jej:
„Ó povstaňpovstaň, JeneJene, z prachu a nás se nelekej.
„JenJen srdce tvé tvá vina, jen slabost tvá tvůj hřích,
„tyty prosit jen si uměl, a neznal kárat jich.
„TeďTeď Bůh je bude trestat, když člověk netrestal,
„teďteď Bůh jim vezme v hněvu, co v milosti jim dal.
172
„JenJen jednou ještěještě, JeneJene, povolej konvent sem,
„aa co jsi zřel i slyšel, to věrně zvěstuj všem.
„AA rci, že ku pokání jen krátký dán jim čas,
„tystys poslední byl opat, tvůj neslyší-li hlas.“
A Jan se zdvihá z prachu, ku zvonci vleče se,
a přízrak mizí kolem, kdy zvuk se roznese.
I nesl zvuk se dále, od celi k celi spěl,
už refektář pln mnichů, kdy ještě nedozněl.
„Co od násnás, otčeotče, žádáš ve noční chvíli té?“
„„PokáníPokání, bratři, želte, ó želte viny své.
„„ÓÓ slyšteslyšte, bratři, slyšte, kát vám se z hříchů svých.““
A v odpověď o klenby jen odráží se smích.
A smíchem sotva slyšán hlas jeho slabý zněl,
co slyšelslyšel, zvěstuje jim, a zvěstujezvěstuje, co zřel.
„Ó bláhový ty starče, nás neleká tvůj sen,
ó bláhový ty starce, to noční přízrak jen.“
„Sem víno, číše vzhůru, requiem opatům.“
Tu vítr zaburácí, tu zachvěje se dům.
„A nechte vítr bouřit, jen víno ve pohár!“
Tu záře lampy věčné ve mocný vzrůstá žár.
„A nechte lampu pláti, hle, jak se pění číš!“
Tu plameny se nesou ku klenbě výš a výš.
I blednou tváře mnichů, smích na rtou umírá,
kolkolem žár a plamen a kryt se rozvírá.
Tu z rukou klesá pohárpohár: „Ó běda, běda nám!"
Vše v divém chvatu prchá, jen opat dlí tu sám.
A praská trám ve krovu, ku nebi vstoupá dým,
v plamenech hyne klášter, a opat hyne s ním.
173
V klášteře svatojanském už dávno prázný kůr,
v klášteře svatojanském, tam travou zarost dvůr,
nenajdeš mnicha v celi v modlitbě před křížem,
nenajdeš mnicha v poli, by sobě oral zem.
To vše před lety bylo, teď rumy opnul vřes,
nebe je síním klenbou a hóry ptactva ples. –
174
V. Sázavský.