Pan Milota.

Bohumil Adámek Dominik Beznaděj Svatopluk Čech Jaromír Čelakovský Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dvorský Josef Otakar Forchheim Jaroslav Goll Gustav Heš Otakar Hostinský Alois J. Jizerský Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Václav Kropáček Jaroslav Lisec Ferdinand Marjánko J. Kyril Maryša Emanuel Miřiovský Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý František Ladislav Polák P. J. Přibylovský Ladislav Quis V. Sázavský Josef Václav Sládek František Šimeček Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Hanuš Věnceslav Tůma M. Turenský S. Velen August Vlašímský Jan Vraný Vojmír J. Wünsch August Zátka V. Zikmund Želmír

Pan Milota.
Pan Milota tak sedí sám, jak byl by k stolu přimražen, a v myšlénkách je hlubokých, vždyť dnes – svatého Rufa den! Aj Rufa? den to Milotův, tak slavný den, tak krvavý, a sláva – krev – ta pálí tak jak uhel v srdci žeřavý. A plamenem se rozvlaje ve slavnostní den zločinu, a plamen aby udusil, dnes hlučnou dával hostinu. [229] By slavil Němců vítězství a zasvětil tu hanbu svou, by přehlušil své svědomí a pohřbil vinu krvavou. Však morová jak nákaza se smrtí černou plíží dál, tak černým srdcem jediný se hrozný cit mu rozehrál. Ten hlučný cinkot pohárů, jak umíráček by to byl, a víno to tak červené – jak by je krví procedil. A k slavnému kdy přípitku se srazil pohár o pohár, tu jakby zvonem rozlehlo se v duši jmeno: Otokar! A seděl tu tak zamračen a myslil jen a nemluvil, až z málo přátel poslední tu síň hodovní opustil. 230 A tak tu sedí zase sám jak zločinem by přimražen a v myšlénkách je hlubokých – vždyť dnes – svatého Rufa den! *** Tam venku hučí vichřice, a v duši zločin bouří dál a vře a pálí – hryže tak, jak peklo by v něm rozepjal. A tělo zde – a duše tam – tam krev – ó krev to nevinná a v krvi matka se synem,synem jak pode křížem Maria. Ó mrtev – a ran sedmnáct – ach klesla matky záštita, – a v každé ráně – hrůza to – vepsáno stojí: „Milota!“ A matka líbá mrtvolu a srdce, v bolu práznota – jen jedno slovo v paměti, jen jedno zná, toť: „Milota!“ 231 A venku hrom! a vichřice ta nese obraz krvavý u letu chvatnémchvatném, divokém a před zraky mu postaví. A u zděšení Milota: „Já ne – já ne – to Záviš byl!“ však strašný v duši hromu hlas: „Ty, ty’s ho zradně opustil.“ A Milota tu v zoufání: „Já ne, mne Rudolf uplatil!“ však vzteklý vichr bouří zas: „Ty’s vlast, ty’s krále utratil!“ A před zrakem mu zděšeným vyrůstá s dítkem matky stín, a matka ta – to matka vlast, král OtakarOtakar, to její syn! A osiřelé matky stín bolestně šepce: „Bůh tě suď! já nemám pro tě jiného, než kletbu svou: Ty proklat buď! 232 „TenTen pláč mých dítek mučených teď cizotou ve tvoji hruď se vpij a jedem stohlavým tam vyryj věčně: proklat buď! „AA nikde neměj pokoje, ni ve snu, v bdění, za hrobem, a noha tvá ať vede tě za krvavým jen zločinem. – „TakTak proklat buď!“ – S tím zmizel stín a svíjí se ten velikán ve hloubce činu strašného, jak pekla trestem byl by hnán. „Ó proklat buď!“ se vichrem tam se v sále, v duši rozletí, „a nikde neměj pokoje – a proklet buď i ve smrti!“ V tom s věže bije dvanáctá a strašný obrovský ten hlas se dolů nese, líně tak, jak v zločinném vědomí čas. 233 A uslyšel pan Milota půlnoční duchů hodinu a ze snění se probudil, ze zločinu zas k zločinu. A v tmavé noci sedí sám jak zločinem by přimražen a v myšlénkách je hlubokých, „byl – byl svatého Rufa den!“ 234 M. Turenský.

Kniha Almanach českého studenstva (1869)
Autor Hanuš Věnceslav Tůma