Ve chvíli velké, v které Krása vstává,
a v srdce snivá květy rozsívá,
ó, přijměte, co duše má vám dává,
vy tichých snů mých lilje zářivá.
Jsou všude růže, kam se podíváte,
však před vámi jich vůně hyne mdlá,
květ nejdražší vy v duši svojí máte,
kde svítí rosa sotva napadlá.
Skvost Verony, jenž skví se staletími,
dnes s vaší hrudi znovu zahoří,
a paprsk jeho šlehne verši mými,
jak plavci hvězda svítí na moři.
Je v cestách vůně, Umění kde kráčí,
a šťastná duše, kterou posvětí,
vždy jeho úsměv v nový život stačí,
i když se světy v trosky rozletí.
A z noci slunce v nové kráse vstává
do jásající písně skřivánků –
ó Julie, vy panenská a žhavá,
cos pohádku vám šeptá do spánku.
Svět všechen v zbožném zanícení mizí,
a v jednom jméně celičký se skryl;
to štěstí chápu veliké a ryzí,
když Romeo vás prvně políbil.
Však dnes, když Krása vámi zjevila se,
a vaším slovem mluví přesvatá,
smí básník smutku říc’ vám s chvěním v hlase
svá slova díků touhou prohřátá?
A prosit, úsměv jako Romeovi
jen jeden by mu se rtů vašich spad,
i přes to, že říc’ nedovede slovy,
jak celou duši pro vás dal by rád? –
Jsou všude růže, kam se podíváte,
a z duše vaší voní nejvíce,
je chvíle velká, v které vyrůstáte,
jak čisté Krásy bílá světice.
A Umění vám samo žehná tiše,
Verony lilje, květe plný vnad...
Mé srdce vám ty prosté verše píše,
a bojí se, že rouhá se tím snad.