Zasvěcení.
Ó, kdybych ty můj Jeníčku
Mohla chvílku s tebou být;
Jen dost malinkou chvíličku –
V níž bych mohla vyjevit:
Jak mi smutno je po tobě,
Jak tě líbám v duchu svém,
A jak blouzním v každé době
O tvém srdci rozmilém!
Nevídáš mne podle sebe
V každé chvíli, minutě?
Necítíš jak hladím tebe,
A že k srdci vinu tě? –
Jeníčku můj, co as děláš
V žalostné své samotnosti?
Viď, že bez mé lásky neznáš
Žádných v světě blažeností!? –
170
Kdybych mohla lístek psáti,
Vdechnout v něj ty city své,
Buďto luně pošeptati,
Co má sdělit duši tvé;
Napsala bych všecko, všecko –
Poslala bych kytičku:
Že se těším jako děcko
Na tvůj návrat – Jeníčku!
Sni o lásce mojí k tobě,
Že té tvojí rovná jest,
V jednu sloučíce ty obě,
Vše pak budem spolu nést!
Co nás potká, co nás ztíží,
Nezlekáme my se tím,
Nechť se nám i zkáza blíží,
Ničeho se nezděsím! –
Nikdy neopustím tebe,
Vždy tě budu milovat,
Za tvým krokem chci to nebe
V zemském ráji stopovat.
Tyli umřeš, umru sebou,
Jak ta duše s bohem svým –
Všude budu, všude s tebou –
Vždyťs mým blahem jediným! –
Anna S.
171