Venecianka.
Ó dóže, moci tvé já směju se tak ráda
i tvému paláci a zlaté gondoli,
tvé bradě šedivé jájá, Benátčanka mladá,
já tobě směju se – zdaž srdce mé si žádá
koruny ze zlata, zdaž řízy sobolí?
Své nech si poklady, své šperky, zlaté hávy,
i víno Cyperské, jež třpytí se jak had,
i města, koráby, jež jméno tvoje slaví –
ó dóže, ty jsi jen přec stařec holohlavý
a hoch můj smědý je a hoch můj drahý mlád!
Má oko sokolí a havraní vlas dlouhý,
i páže obratné a malou gondolu –
ta nocí zářivé za sebou nechá prouhy,
když v Canal Grande my jak na peruti touhy
tisíci paprsky plujeme pospolu!
Jen jemu náleží můj tanec i mé zpěvy,
i oheň polibků a srdce vroucí tluk,
32
i bílý střevíček, i důlek tváře levý,
já celá jeho jsem, a noc tak málo zjeví –
a drahý Pietro jest čilý, bujný kluk.
Bez něho umírám, však jásám ve objetí,
a k srdci tisknu jej a líbám v čelo, ret,
a mučím žárlivě, až sáhne k rukověti –
ó s jakým plesem zas můj smích pak vstříc mu letí,
ó s jakou rozkoší v mé lokty klesá zpět!
Ó dóže, moci tvé já směju se tak ráda
i tvému paláci a zlaté gondoli,
já hochu milému jen náležet chci mladá – –
však páter Gianetto – když jen tak málo žádá,
za drahou mantilu – odepřít možno-li?
33