Noc.
Noc vábná, teplounká jak dívčí obejmutí!
Sto tisíc hvězdiček pláň nebes pokrývá;
vše kolem ztichlo již, strom každý bez pohnutí,
jen ob čas procitna mdlou hlavou zakývá
a sype květů dešť – a usne. – Pod perutí
pak bůžka Morfea zem celá spočívá.
Jen v dálce u řeky, kdes v šerém olšin taji
své písně slavíci v báj noci klokotají.
Jak vše to velebno! Co něhy neobsáhléneobsáhlé,
ó noci, družko má, v tvém dřímá náručí!
Co božství zjevuje, kam touží srdce sprahlé,
co řídí čápů let, nás písním naučí,
co nitrem ozve se jak z dálky zvuky táhlé,
co sny mé vyzlatí, v tlum vášní zahučí:
to vše, ó mistryně, vše plynouc pod tvou ruku
se pojí v akkordy a jásá ve souzvuku!
A souzvuk v srdci mém! ŽalŽal, co mým zmítal citem,
když tužeb ruiny řad množily mých ztrát,
bol zašlou pro mladost, kdy vlásků aksamitem
v líc dívku zulíbav, já blah jsem mohl hrát,
50
trud, ve tmách všednosti kdy za naděje kmitem
jsem, bloudiv, zoufal si, žil, zmíral nastokrát –
vše skolébá tvůj dech, tvé kouzlo spojí k smíru
a duch můj očistěn plá hvězdou ve všemíru!
A já zář nadšení, ó báji nevystihlá,
pramáti přírodo, v tvou metám prohlubeň!
Zřím, jak tmy roztály, jak bludů tma se zdvihla,
zřím budoucnosti svit, snah nových vzrůstat peň,
zřímzřím, ve škebli jak snů se perla činů mihla,
v tvé řízy záhybech svých příštích písní žeň,
jež na mne usednou,usednou jak květy na keř hlohu –
zřím, lásce jak učíš mne k sobě, k lidstvu, k bohu!
51
Fr. Stupecký.