Poslední páže.
Zjev staré panny závistivý
je čas, jenž v divém hněvu svém
se skrání světa půvab snivý
zahání čínským vějířem.
Proč v skříni úšklebnými slovy
svál střevíčků mých svůdný vděk
a růžový šat atlasový
i kouzlo bílých punčošek?
Juž zanedbán vlas kadeřavý,
ni lící nádech růžovýrůžový,
ni velkých očí pohled žhavý
víc štěstí snů mých nepoví.
Krok pružný v pohřební se mění;
jak rád bych jásal: zůstanu!
a v touze po Tvém políbení
snil všecka kouzla romanu!
69
V té próse jak je možné žití?
Vím: nad svět, který stopen v stínstín,
dnes ještě v hvězdné mlhy síti
se vznesu, zářný cherubín.
Však dříve, v očích smutku clonu,
v rtech upomínek drobný smích,
Tvůj slíčný obraz v medaillonu
chci skrýt si ve svých perutích! –
Zjev staré panny závistivý
je čas, jenž v divém hněvu svém
se skrání světa půvab snivý
odhání čínským vějířem.
Proč pavučinky v sny mi věsí?
Dnes žárlivostí bláhovou
mně kázal k zdobě pří processí
nést tlustou svíci voskovou.
70