Morituri te salutant, caesar!
V cirku Nero sedí; odpočívá
po orgii a po noční pitce.
Kolem dvořaninstvo jeho zívá
dívajíc se gladiatorův bitce.
Psi jak štěknou, k smrti štvanou zvěř
z lesův vyhnanou když pán jich skolí,
Caesarovi slávu zahlaholí
prázdné hlavy tyčíc líná sběř,
hlas když zavzní na krvavém poli:
Morituri te salutant, caesar!
Říman – otrok! Živobytí celé
cvičil se, by umřel bezúhonně
mistrovská jak socha přeuměle
nad krvavou ranou hlavu kloně.
Čemu žil? By caesar ruky zved’
k potlesku, až v písek cirku klesne;
64
slavným bude, k pochvale-li hlesne,
slávou jeho naplní se svět!
Jásá cirkem pozdravení plesné:
Moriturus te salutat, caesar!
Křesťan vstoupil. Druhdy vojín slavný
zlomil meč, jenž slávu jeho množil.
Prolít krev – mu zločin přeohavný!
Zas mu pohan do ruky meč vložil.
Hlavu vzhůru zvedá, kloní zbraň,
v pevné víře vděčně ránu vítá,
ví, že koruna mu v nebi svítá,
jeho bůh mu ověnčí ní skráň –
Odpuštění pozdrav jeho skytá:
Moriturus te salutat, caesar!
Barbar vstoupil. Na severu zrozen
volný byl jak orel, túr jak jarý,
teď jak jaté zvíře v cirkus hozen –
Strojíváť Řím honbu na barbary!
V slavném boji s Římem otec pad’, –
k zábavě má umřít caesarovi; –
ví však, vnukové že spálí krovy
palácův, v nichž caesar světu vlád’:
65
Hlásá mstu naučenými slovy:
Moriturus te salutat, caesar!
Smrt si milosrdnou vyžebronil
od otroka světa vládce Nero;
vztýčen kříž a věky svět se klonil
kříži římskému i králův stero;
s barbary Řím plenil Alarich –
avšak Neronové dosud trůní
bohatství a slávy na výsluní.
Neslyšíte? – trojí hlas se zdvih’,
z bojiště když děla světem duní:
Morituri te salutant, caesar!
66