SMLOUVA S ĎÁBLEM.
(Dle motivu Lva Tassana.)
Dívka, jež jen pro svět žila,
ďáblu duši zaslíbila,
když jí za to hojně dá
rozkoší, jež v moci má. –
Ďábel, schylný k všemu zlému
dostál přesně slibu svému;
ve dne, v noci za svítání
plnil všechna její přání.
Dívka ve své zvůli žila,
až se míra dovršila,
až dle smlouvy – žádný žert –
směl si pro ni přijít čert,
nesa úpis od ní psaný,
její krví podepsaný.
Dívka se ho hrozně lekla,
žadonila, štkala, klekla – –
ani kříže znamení
neneslo jí zbavení.
Brzo byla s ďáblem v pekle.
Tam už vyskakoval vztekle
palčivý a prudký plamen.
Ďábel pustil duši s ramen:
„Ať se smaží, ať se vaří!
přikládejte čerti staří!“
23
Již jest v kotli duše mladá – –
Ejhle! Co to s hůry padá?!
Jakás vláha plamen hasí.
Rady nevědí si ďasi.
Co a jak?
Ďábel jako drak
do nebeské brány
pěstí dal tři rány.
Andělíček z brány vyšel,
z ďáblových úst slova slyšel:
„Duše se mi zaprodala,
mnou si za to sloužit dala,
hojně a ne po troše,
sypal jsem jí rozkoše!
Teď, když mou jest, těžká rada!
S nebe na ni stále padá
vláha, která plamen hasí.
Rady nevědí si ďasi,
jaká moc a jaká síla,
maří úspěch mého díla?!
Zastavte tu vláhu s nebe!“
Andílek děl: „Klameš sebe,
plány tvé se staly vratky
pod slzami – její matky.“