Themistokles na útěku.
(R. 472. př. Kr.)
Themistokles, vítěz nad Peršany,
místo hodnosti se dočkal hany,
ba on za své úsilí a strasti
prohlášen byl přímo zrádcem vlasti.
Tomu, který zemi osvobodil,
nedopřáno, aby po ní chodil,
prchat musil do nejisté dáli.
Tak se dostal k Admetovi králi.
(V životě snad není chůze těžší
nežli k nepříteli o přístřeší!)
Admetos se nemstil, hostě chránil,
dal mu průvod, když jej neubránil.
Ale moře v nezkroceném jeku
proti němu vstavši na útěku
loď mu k loďstvu athénskému hnalo,
jež tak slavně pod ním bojovalo.
Prosbou, hrozbou plavce v moři širém
zdržel mezi vlnobití vírem.
Pak plul do Asie. Smutná změna!
Vypsána tam přeohromná cena
pro toho, kdo Themistokla skolí.
Však i tam se uchýliti volí,
nežli aby doma na odplatu
odevzdal se popravčímu katu.
Dopsal králi: „Já, jenž otce tvého
vrátil od pobřeží hellénského,
vlasti hájiv v nejtrapnější době,
od svých stíhán utíkám se k tobě!“
28
Král se divil rozšafnosti jeho,
dal mu města, hojnosť statku všeho.
Ale když zas na Řeky se strojil,
za to milou nadějí se kojil,
ochotně že k vítěznému boji
propůjčí mu dobrou radu svoji. –
A co Themistokles? Zůstal věrným
vlasti své i pod nevděkem černým,
jenž mu srdce rozedíral bolně?
Vypil jed – a skonal dobrovolně.