Pohledy do dějin (1886)

54 básniček, Jan Evangelista Nečas

Diplomatická verze Ediční verze
Pohledy do dějin.
54 básniček.
Milé mládeži, aby jim učila se na paměť,
sepsal
Jan Nečas.
Nákladem vydavatele.– Tiskem Fr. Karafiáta v Brně.
[1] Škola není jen k tomu, aby vzdělávala a vychovávala, máť ona též posvátný úkol pěstovati vlastenecké smýšlení mládeže, vlastenectví rakouské, které při všech národech ve štěstí i neštěstí stejně stkvěle se osvědčilo. Ministr Dr. v. Gautsch.
Nejde jen o vzdělání rozumu, ale též o ušlechtění srdce. Řádní lidé nepotřebují pouze hlubokých vědomostí, nýbrž také pevný karakter. Buďtež vychováni lidé nadšení pravou láskou k vlasti, k Rakousku a k užší své domovině. Místodržitel baron Cornaro.
Karakter vychovává se nejlépe ušlechtilými vzory. Sam. Smiles.
[3] Předmluva.
(Pro „Knihovnu učitelskou“ napsal Otakar Sadovský, odborný učitel ve Vyškově.)
V době, kdy národnostní spory u nás rozvlňují klidnou hladinu našeho společenského života, kdy hrozivý socialismus zdaleka ohlašovati se počíná, v době, kdy individuální otázky sousedních států ne právě uspokojující perspektivu do budoucnosti nám ukazují, jest zajisté nejdůležitější a nejsvětější povinností všech občanů rozsáhlé říše naší lásku vlasteneckou co nejvíce v sobě buditi, patriotismus co nejvíce šířiti a tužiti. Neboť v dobách těchto a ještě větší měrou v dobách snad nejblíže příštích jednotlivcům i celým národům bude třeba veliké a skutečné lásky k té naší krásné, mocné a slavné společné velevlasti, aby jednotlivci, vedeni jsouce egoistickými zámysly a podléhajíce snad národnostní nepřízní, nepracovali proti ní, neškodily jí, nebyli zrádci na této společné velematce, která nás všecky chrání, která o všecky pečuje a bez níž jednotliví národové obstáti by nemohli. Bez této veliké lásky vlastenecké za tak [5] složitých poměrů, v jakých jsme a budeme, Rakousko nemůže dokonale rozvinovati veškeré síly své; láska vlastenecká každému státu, Rakousku pak přede všemi, jest nejpevnějším základem, nejpevnějším ochranou a štítem. Kterých prostředků však užiti, aby láska vlastenecká mezi námi se vzmáhala a vzrostla až na stupeň idealní nadšenosti? Zajisté těch, které nejšíře a nejvšestranněji působí v národ, které nezůstavují po sobě toliko okamžitý dojem, ale které, v krev i v ducha člověka vniknuvše, význačný a trvalý rys povaze jeho dávají. Jsou to na předním místě škola, pak časopisy, literatura a veřejné spolky vlastenecké. Zvláště pak škola, tato vychovatelka podrostu národního, má vedle výchovy k mravnosti za nejpřednější povinnosť svou pokládati v chovancích buditi, pěstiti a zdokonalovati ryzí lásku vlasteneckou, má otcovsky i mateřsky zároveň pečovati o to, aby tento nejušlechtilejší, nejidealnější, nejméně egoismem poskvrněný výkvět srdce lidského co nejutěšeněji prospíval, květy své rozvinoval a jednou hojné ovoce vydával. Škola obecná proto vším právem nazývá se školou národní, poněvadž národu, vlasti dítky vychovati má a ne jim je odcizovati, a poněvadž národ náš s říší Rakouskou již v jedno tělo srostl, poněvadž národ náš tisicerými historickými, kulturními i národohospodářskými svazky co nejužeji s ostatními národy Rakouska spojen, poněvadž národní život náš s Rakouskem tak srostlý jest, že existence a rozvoj národa našeho bez Rakouska ani myslitelny nejsou: proto má škola srdce chovancův rozplameniti posvátnou láskou k panovníku, otci všech národů, posvátnou láskou 6 k velevlasti Rakouské, k bratrské lásce se všemi národy Rakouska, čili zkrátka řečeno, má rozplameniti v srdcích dětských Rakouský patriotismus až k výši idealní. Každá škola rakouská má míti ráz ryze Rakouský, ryze vlastenecký, – vlastenecký moment při utváření povahy má vynikati a nikoliv, jak dosud namnoze se děje, takřka úplně se zřetele pouštěn býti. Není úkolem pojednání tohoto, které toliko předmluvou k následujícím básním jest, vypsati, kterak by tento patriotismus ve školách našich jaksi systematicky pěstován býti měl, nýbrž toliko poukázati na nejpevnější a nejjistější základ vychování tohoto. Zřejmo jest, že úkol ten nedá se odbyti několika slovy neb i spoustou slov. Slovo, poučení zůstávají pouhým zvukem, nepoutá-li se k nim živý příklad, nevtěluje-li se slovo ve skutek. Co pomůže, budeme-li žákům říkati: „Milujte vlasť, milujte národ, milujte nejjasnějšího panovníka svého,“ – nenaučíme-li je vlasť a národ i panovníka skutečně milovati, nepoučíme-li je skutečnými příklady a činy, v čem láska k vlasti vlastně spočívá, jak se jeviti má a co vlastenci činiti jest. Veškerá theorie tu nepomáhá, tu ke skutečným praktickým prostředkům sáhnouti třeba. Prostředků těch hojnou měrou podává nám osud tak nedoceňovaný, zanedbávaný a s pædagogické stránky zhusta nepochopovaný dějepis. Neboť jest-li kterým předmětem, tož zajisté na předním místě dějepisem možno působiti nejhlouběji a nejvšestranněji v cit a mravní rozvoj chovance, žádným pak předmětem nemůžeme tak blahodárně buditi a pěstovati lásku vlasteneckou jako právě dějepisem. Tu nám však hlavní pod- 7 mínkou, nemáme-li se úplně minouti s dílem, musí býti, abychom nepohlíželi ve školách na dějepis jako na vědu, ale jako na nevyčerpatelnou pokladnici příkladů vznešené, všeobětovné lásky vlastenecké a vzorův občanské cnosti a statečnosti. Ne tak o děj samý jako o mravný podklad jeho, ne tak o rozvlnění a rozproudění dějů jak o ethické momenty v dějích obsažené nám státi jest. Nuž pohlédněme, kterak čítanky naše vyhovují účelu tomuto. I zříme tu dosti suchopárně psaných článků dějepisných, zříme tu i články obsahu historicky nedůležitého, jež zcela dobře bez chyby vynechány býti mohly – leč čeho tu neuzříme, jsou právě ony nadšené, s plamenným citem psané příklady vznešené lásky vlastenecké a vzory cností občanských, které by v útlá srdce dítek vdechovaly oheň posvátné lásky k vlasti, k národu, tedy právě ony vychovatelské momenty z dějin, o něž na předním místě národní škole jíti má a musí. Nedostatek ten myslícímu učiteli záhy zřejmým se stane; i jest tedy na učiteli doplňovati nadšeným slovem, co v čítance schází. Vypravování o velikých vzorech vlasteneckých podaná slovem živým, dramatickým, hluboko vryjí se v mysl i v paměť dítěte, a dítě, jsouc pro vše zvláštní a velkolepé přirozeně zaujato, majíc fantasii rozumem ještě nespoutanou, nadšeno bude vypravováním; v duši jeho utvoří se živý, přirozený obraz, jakým býti má, jak má vlasť milovatimilovati, a poznajíc to, i chtíti i snažiti se bude takovým býti. Dítě právem přirovnáváme k vosku, z něhož možno učiniti anděla nebo ďábla. Dítě jsouc nadšeno velkolepým a vznešeným, rádo blouzní, ono vžije se fantasií svou do 8 velkoleposti a vznešenosti té a v mysli své již jedná jako jednal vzor v příkladě onom podaný. Z nich sice nestane se snad žádný Zrinským, Leonidem, Kodrem, Mutiem Scaevolou, z dívek našich nebude snad žádná Pannou Orleanskou, ale dosti na tom, že v mysli jejich Zrinský, Leonidas, Kodrus, Mutius Scaevola, Panna Orleanská žili, že s nimi cítili, že jimi chtěli býti, že vznešený tento proces vychovatelský prodělali v mysli své. Že dítky skutečně rády blouzní, že dítky skutečně vžijí se do vypravovaného, ano že v mysli dítěte zcela jiný dospělým již skoro neznámý život se odehrává, snadno poznáme, vmyslíme-li se do oněch dob, kdy jsme ještě dětmi byli. Slyšeli-li jsme krásně a nadšeně vypravovaný příklad, neb i jen pohádku nebo báseň, jako na př. píseň o sirotkovi, kterak stýskaje si po matce na hrob matčin jde, naříká a pláče a špendlíčkem vyhrabává drahou matičku svou, jak hluboce cítili jsme soucit s ubohým sirotkem tím, jak cele vžili jsme se v bolesť jeho a vím, že tak mnohý z nás i zaplakal. Kdyby nám byl někdo v tu dobu řekl: „Matička tvá zemře, co budeš činiti?“ – tu zajisté v duši naší hluboce dojaté byl by vznikl obraz sirotka, my bychom byli sirotkem tímto, my bychom si byli živě představovali, kterak půjdeme a matičku svou špendlíkem vyhrabávati budeme. A kdyby se nás byl tehdy někdo zeptal: „Co učiníš, až ti matičku zahrabou?“ – my bychom byli jistě odpověděli: „Půjdu a vyhrabu si ji.“ – Podobných skvělých výsledků mohou se dodělati i vyprávěnky o vzorech vlasteneckých. Arciť vypravování musí býti živé, nadšené, procítěné, 9 dramatické, zpřítomňující děj a oživující veškeré okolnosti, aby žák děj sám takřka před očima viděl se vyvíjeti, aby fantasie jeho povzbuzena byla a vše živě si představovala, aby děj ten v duši žákově takřka znovu se oživil a odehrál. Fantasie dítěte jest ohromná a stačí i na dramatickou reprodukci vypravovaného. Vždyť zajisté všem známo jest, že dítě i neživé bytosti si oživuje, že s nimi mluví, že s nimi cítí. Pozorujme na př. děvče s panenkou si hrající! Zdaž nemá ona ji takřka za živou družku svou, zdaž s ní nerozpráví, jí nešatí ano jí i nekrmí? A právě tato fantasie spojená s pudem nápodobovati vše, co děti na velikých vidí, činí z mysli dětské nejpoddajnější material, jímž snadno, takřka hravě, příjemně můžeme vypěstovati duši pro vše velké, dobré a krásné nadšenou. Než má-li vzniknouti pevný, určitý rys povahy, nestačí, aby dítě jen jednou a týmž příkladem sebeurčovalo; sebeurčování to musí se často opakovati, tak často, až se zvykem stane, a to ne jediným příkladem, ale všestranně mnoha příklady. Výsledek takového vlasteneckého vychovávání ještě stupňovati se bude, naučíme-li děti deklamovati básničky vlastenecké, neboť dítě jsouc vedeno obraz ve vázané mluvě pojati a nadšenou myslí jej i ústy projevovati, tím více přilne k obrazům těm, tím trvaleji osvojí si obsah jejich, tím snadněji bude vybavovati i vedlejší okolnosti v básni neuvedené a tím i snadněji a častěji bude obnovati city, které v něm vznikly za vypravování učitelova. V básni ethické momenty, jsouce takřka vykrystalisovány, mnohem jasněji a jadrněji vynikají, než kdyby prosou podány byly.
10 Proto s nelíčenou radostí uvítal jsem úmysl páně Nečasův, jenž jako velenadaný a horlivý spisovatel pro mládež již nyní zvučné jméno má, že napíše celou sbírku básní dějepisných tendence vlastenecké, obsahu mravního. Radosť tato stupňována byla, když p. Nečas sbírku prvních 54 básní v naší „Knihovně učitelské“ uveřejniti ochotným se prokázal, aby básně ty přímo do rukou vychovatelům mládeže se dostanouce, co největší měrou účelu svému dostály a poznány byvše i horlivě rozšiřovány byly. Nuže nahlédněme, aniž bychom kritisovati chtěli, kterak si p. Nečas vedl, prováděje úmysl svůj. Na první pohled spatříme, že velmi šťastnou rukou sáhl do dějin a skutečně ty nejskvělejší a pædagogicky nejcennější perly z nich vybral. Básně ty sestavil dle chronologického postupu, toliko tam od postupu toho upouštěje, kde toho buď podobnosť nebo kontrast obsahu dvou básní vyžadovaly. Z 54 básniček dvacet předvádí před zraky naše nejskvělejší vzory obětovné lásky k vlasti a jedna básnička hroznou spravedlivou pomstu na zrádci vlasti vlastním strojem jeho vykonanou. Jaký to překrásný a pestrý vychovatelský material! Co tu vznešených, velkolepých momentů vychovatelských! Hle, král Kodrus za dělníka se obléká, aby nepoznán od Spartanů zabit bylbyl, a tak spasil rodné město své, bratři Filénové za živa dávají se zakopati, aby větší bylo území vlasti jejich, Mutius Scævola upaluje si pravici a hrozí Porsenovi, aby odtáhl od Říma, chce-li smrti ujíti, ruský rolník utíná si pravici, aby nemusil Napoleonovi ukázati cestu k matičce Moskvě, 11 Leonidas zasvěcuje se smrti za vlasť, Atilius Regulus radí Římanům ve válce pokračovati a plně přísahu svou, vrací se do Kartaginy, ač ví, že smrti hrozné jde vstříc, Kašpar Karliňski dá stříleti do vlastního syna svého, aby pevnosť obhájil, Panna Orleanská vojsko vede k nadšeným bojům za vlast’, a což Winkelried, Sardanapal, Kartaginští, Appius Claudius, Epaminodas, Kallikrates, Themistokles, Tit Dugovič, Ondřej Hofer – jaké to vzory mužnosti a lásky k vlasti! A naproti tomu jak děsný a přece úchvatný jest spravedlivý trest zrádce Francesca delle Barche, jenž Benátčanům za jidášský peníz pořizoval bourací stroje proti rodnému městu svému a jedním ze strojů těch vymrštěn byv z nepřátelského tábora do města letí a o prah rodného domu roztříští zrádnou lebku svou! Vypravování o těchto velikých vzorech, vypravování o tomto spravedlivém potrestání zrádcově podané živým slovem a nadšenou, pohnutou myslí učitelovou, jaké hluboké dojmy zůstaviti musí v duši žákově, jak mocně musí působiti k probuzení citu vlasteneckého a k následování jich v lásce k vlasti! Takto pojatý úkol dějepisu na škole národní, jaké vzácné vydá ovoce!*) Mimo tyto vlastenecké vzory podává nám pan Nečas i vzory hrdinů za náboženství a víru, vzory lásky k matce, lásky k práci, vytrvalosti, šlechetnosti a j. v. Vzorů těchto není mnoho, ale jak zářivy, jak dojemny a hluboce působivy jsou vzory ty! Co vychovávací a rozněcující síly obsaženo ———— *) Viz moje „Vyučování dějepisu“, uveřejněné ve „Knihovně“ této. 12 v nich! Představiv takto zářící vzory z dalekých dob předkřesťanských, přistoupil chronologicky k obrazům z dějin českých a rakouských, které těsně přiléhajíce k článkům zvláště v II. čítance*) obsaženým, dovršují poëticky účel článků těch a mají říditi lásku k užší i širší vlasti naší, jakož i ku vznešené panovnické rodině. Než nyní nastává otázka, proč asi p. Nečas Dějepisné obrazy své podal v rouše básnickém a nikoliv snad žákům přístupnější prosou, v níž by také obrazy podrobněji a volněji vylíčiti mohl? Odpověď tu snadna: p. Nečas potázal se zajisté se znalci z kruhů učitelských a na základě všestranných úvah volil právě cestu nejlepší, nejtrvalejší. Má-li vychovávání vlastenecké s úspěchem se díti, musí učitel sám žáku vypravovati: živé, nadšené slovo otvírá si vchod do srdce žákova, napne pozornosť žákovu, otevřená duše žákova přijímá bezprostředně plnou silou úchvatný obraz učitelův, obraz ten trvale utkví v duši žákověžákově, a jelikož slovo učitelovo jakož i osvojování žákovo provázeny jsou city, i cit zůstane trvale majetkem žákovým. Ukončí-li pak učitel vypravování své krásným přednosem básně téhož obsahu, žák pak naučí se básni té na paměť a naučí se ji i pěkně deklamovati, jest zajisté výkon učitelův nejkrásněji dokonán a žák, jenž není s to aby slyšené po učiteli pěkně a živě vypravoval, přece dovede, co slyšel, báseň přednášeje, ———— *) Viz dílo mé „Vyučování dějepisu“. K tomu podotčeno budiž, že p. Nečas i k článkům dějepisným v ostatních čítankách obsaženým básničky své ve výkladech mých připojovati bude. 13 pěkně deklamovatideklamovati, a tak pro krásný obsah i krásné formy užiti. Jelikož pak báseň, zvláště často-li jest přednášena, trvale v paměti žákově utkví, utkví v duši jeho trvale i obsah její. Mimo to deklamace vždy baví a rozněcuje netoliko deklamatora, ale i posluchače. Každý žák sice nemůže se všem těm básničkám naučiti na paměť, ale všickni žáci to mohou dokázati, když některým básničkám ti, jiným básničkám oni se naučí. Častějším posloucháním i někteří, kteří básni slyšené se neučili, si ji zapamatujízapamatují, a tak výsledek ještě dokonalejší bude. Žáci pak takto vychovávaní (není možno jinak) musí být vlastenci dokonalými, jimž císař, vlasť, národ nejsou více prázdným zvukem, ale oblíbeným předmětem lásky skutečné a hluboké. Proto opětně pravíme, že s velikým potěšením a s radostí upřímnou posýláme tento kruh krásných a ušlechtilých, formou tak lahodných a plynných básní Nečasových ct. pp. kollegům svým, jsouce přesvědčeni, že i oni je s touže radostí přivítají a přijmou. Kéž všude naleznou srdce otevřená a mysli nadšené, aby vykonaly účel svůj: vzbuditi všeobětovnou, idealní, velikou a nepomíjející lásku k národu i vlasti, lásku, která jest nejpevnější a nerozbornou hradbou zemí pod žezlem našeho nejjasnějšího panovníka v jednotu říše spojených.
14 Obsah. Str. Předmluva5 Král Kodrus17 Moudrosť Šalomounova18 Šlechetnosť Lykurgova19 Pád Ninive20 Mucius Scaevola21 Ruský rolník22 Bratří Filénové23 Kleobis a Biton24 Co zmůže slza25 Leonidas26 Smrť Kallikratova27 Smrť Masistiova27 Themistokles na útěku28 Husy na Kapitolu29 Smrť Epaminondova u Mantinéy30 Alexandr Veliký31 Rudolf Habsburský31 Poselství u Římana M. Kuria Dentata32 Slepý Appius Klaudius33 Šlechetnosť Fabriciova34 Atilius Regulus35 Bedřich Rakouský v boji s Ludvíkem Bavorským35 Lesť Hanibalova36 [15] Pád Karthaginy37 Před pohanským soudem38 Pochodně křesťanstva38 Attila39 O Libuši a Přemyslovi40 Horymírův skok42 Pruty Svatoplukovy43 Václav a Radislav44 Založení kláštera Sázavského45 Spytihněvův soud46 Přechod přes Addu47 Arnold Winkelried48 Panna Orleanská49 Smrť zrádcova50 Tit Dugovič51 Kolumbus na moři52 Dalibor53 Vejce Kolumbovo54 Král Quatimozin55 Kašpar Karliński55 Nepřemožitelná armáda56 Šlechtic Petr Szapary56 Car tesař57 Mazepa58 Příkladná nezištnosť59 Před zrušením nevolnictví60 Vzácný průvod pohřební61 Tyrolští hoši z r. 180961 Ondřej Hofer62 Žár Moskvy63 Latourovo srdce64
16
Král Kodrus. (R. 1100. př. Kr.)
Delfy daly věštbu. Dorům se v ní praví, že se zmocní Athen, zůstane-li zdravý král jich Kodrus. Dáno přikázání, ať muž každý krále Kodra chrání při životě. – Kodrus, když to zvěděl, vlasti zkázu odvrátiti hleděl, jako dřevař k nepříteli spěchal, nepoznaný zabiti se nechal. Uslyševše o mileném králi příběh hodný věčné cti a chvály Atheňané rychle, nenadále požádali o mrtvolu krále. Ulekli se Dorové a věštbu ctíce táhli zpět, už na boj nemyslíce. 17
Moudrosť Šalomounova. (Asi 1000 let př. Kr.)
Před trůn Šalomonův z chudé chatky k soudu vstoupily dvě mladé matky. První řekla: „Veleslavný králi, jehož věhlas každý všude chválí, vyslyš nás, a posuď ze své moci! Pospolu jsme spaly. Této noci zalehla své dítě tato žena; z bázně pak, že bude zahanbena, ve spaní mně na ruku je dala, moje živé sobě za ně vzala. Poznala jsem podvod teprv za dne. Nechť trest přísný na hlavu jí padne!“ – Děla druhá: „Lež je, co tu pravíš! Doufáš, že tím potupy se zbavíš? Dítě živé to je dítě moje! Ty, ty sama zalehla jsi svoje!“ – Tak se přely před očima krále, obě na svém zůstávaly stále; nebylo by konce takým řečem. Král dal zavolati kata s mečem. Dostavil se kat, a král mu velí, atať to živé na dvě půle dělí. Vzkřikla matka v zoufalosti tklivé: „Zadrž, pane; jí dej dítě živé!“ Ale druhá řekla: „Nechť se stane, jak jsi právě ustanovil, pane!“ – Šalomoun král vece neprodleně: „Živé dítě patří tam té ženě! Jí buď dáno, nebo v meče kmitu poznal jsem ji z mateřského citu!“ 18
Šlechetnosť Lykurgova. (Asi r. 830. př. Kr.)
V Spartě povyk. Lid se hlučně sbíhá, rozjitřený Lykurga tam stíhá, na tu chvíli rád by se ho zbavil. Oko vyrazil, tvář zakrvavil jemu popudlivý mladík z lidu. Lykurgos se obrátil a v klidu pravil k davu: „Popatř, lide ctěný, jak tu stojím tebou zohavený!“ Lid se zastyděl a k němu přidal, na život a na smrť škůdce vydal jemu v moc. Však Lykurgos děl jemně: „Nestrachuj se, mladíku, pojď ke mně!“ – Odpouštěje prchlivosti jeho, muže řádného si zvedl z něho, který – jak už mnohý asi tuší – byl mu potom oddán celou duší. 19
Pád Ninive (R. 606. př. Kr.)
Dvé let král Sardanapal již se brání. – Co platno úsilí a namáhání? Bál na Ninive okem hněvným sálá, a Mylitta, jež vždy se libě smála, tvář zahaluje. Problysknou-li mrakem, zří hvězdy strnulým a smutným zrakem. I z letu ptactva kněží zkázu hlásí. Ba i ten Tigris se zrcadlem krásy, v něž vnímal obraz Ninive a nebe, teď hradby podmílá a hltá v sebe. „Smrť nad porobu!“ – volá Sardanapal – „Jdi každý domů a své lože zapal, ať všechno s námi zahyne a shoří.shoří.“ – Již tone město ve plamenném moři, v němž vítr jako šílený se vzteká, vře země žárem, svítí do daleka. – – Jen trosky zbyly – roste na nich tráva. – Tak padlo Ninive i jeho sláva! 20
Dvě pravice.
I. Mucius Scaevola. (Asi 500 let př. Kr.)
Kol stanu Porsenova shon je nenadálý. Mucius jatý pravici svou pálí v sálavém ohni. Škvaří se mu ruka, s úžasným klidem snáší děsná muka. Potom pak vážně k Porsenovi vece: „Chybil jsem! Smrti neujdeš však přece! Jak já tu stojím, takových nás tři sta pořadem losu na tebe se chystá!“ Děl to a dále pravici svou třímá v sálavém ohni. Škvaří se mu ruka, s úžasným klidem snáší děsná muka. Porsena nechal obléhání Říma. Tak řeč a skutek Římanův ho jaly. Mucia potom Levorukým zvali. 21
II. Ruský rolník. (R. 1812. po Kr.)
Nic neodolá meči Francouzovu! Jsou vojska jeho jako litá z kovu. Jen Rus mu ještě vzdorně čelo staví. Však milionem paží zakrvaví šat její bílý v bitvě hrůzoděsné; měst matka, Moskva, před nohy mu klesne! Již táhne Rusí, postrach před ním letí, však silnice mu skryta pod zámětí. Děl Napoleon: „Jsme tu na bezcestí!“ a pobočník: „Tu chýž, kmet seká klestí! Kde cesta k Moskvě? PovězPověz, hlavo šedá!“ „„NechtNechť pán jí sobě pod závějí hledá. Mne láska k zemi svatým poutem váže. – Má pravice vám cesty neukáže!““ To pověděv, si uťal ruku pravou. A Napoleon mrzut pohnul hlavou a poprvé snad zachmuřil své čelo. Pak bez ptaní dál na Moskvu se jelo. 22
Bratří Filénové.
Karthaginští s Cyréňany stálé spory měli o hranice, které dále pošinouti chtěli. Poslů během rozhodne se o hranicích nových. – Z Karthaginy vysláno dvé bratří Filénových. Tito, zdraví nešetříce, mnohem dále přišli. Cyrénští jim vytýkali, že dřív z domu vyšli. Oni na to: „Po své vůli hranice si mějte, ale na nich za živa se zakopati dejte! Nechcete-li, my se dáme!“ – Cyrénští se diví. Návrh přijat. Filénové zakopáni živí. Tmavé hroby, jež tam skryly Karthaginské reky, lásky vzorem přezařují národy a věky. 23
Kleobis a Biton.
Kleobis a Biton, rodní bratří, matku milovali, jak se patří. Tato, majíc konat úřad kněžky, do chrámu se vypravila pěšky, (nebylotě právě doma koní.) Co však syni učinili pro ni! Zapřáhnuvše sebe s matkou jeli. Kdokoli je takto uviděli, poctu vzdali krásnému jich činu. „Jaké štěstí býti matkou synů takovýchto!“ – ze žen mnohá řekla. Matka v chrámě před oltářem klekla, prosíc bohů, aby dětem dali, co by pro ně za nejlepší znali. Stalo se jí, čeho sobě přála, rychle, že se ani nenadála. Oba syni dopuštěním s nebe položeni mrtvi podle sebe s klidnou tváří v jasné záři denní. – Nad smrt šťastnou lepšího nic není! 24
Co zmůže slza. (R. 491. př. Kr.)
Že chtěl pošlapati práva lidu, prchnouť musil za nočního klidu, Koriolán před hrozící smrtí. Vzbouřil Volsky. Mocí jejích zdrtí rodný Řím svůj, pod nímž s vojskem stojí. Prosby Římanův ho neodzbrojí, zatvrdlotzatvrdloť mu srdce jako skála. Matka s ním si promluviti přála. Neprosila řečí úpěnlivou, ale oka velkou slzou tklivou, slovem, které vyznívalo sladce: Koriolán odpověděl matce: „Ustoupím a umru! Řím ať žije za tvou slzu, matko Veturie!“ 25
Leonidas. (R. 480. př. Kr.)
Za Marathon děsnou pomstu stroje, k Thermopylám pošinul své voje Xerxes král, a vyzval Leonida bez odkladu, atať mu zbraně vydá; slunce tvář že zatmí perské střely. Leonidas vzkázal nepříteli, v stínu doba z boji že je vhodna. – Jak když vichr moře vzbouří do dna, perské voje za děsného křiku přívalem se ženou do průsmyku. Leonidas s Řeky, jak lev pravý, odráží je, nával jejich staví. Marně Xerxes zuří, laje zjevně. Hrstka lidí průsmyk drží pevně. Zatím dílo započala zráda. Hřbetem horským zavedl jim v záda Efialtes perských vojů řady. Zvolal Leonidas: „Kdo chce tady bit se do poslední kapky krve, zůstaň se mnou!“ Zůstali. Jak prve, ba snad ještě hůře bitva zuří – v každém Řeku roste síla tuří. Kupy mrtvol – krev jak voda teče. – Pohrouženo vpadlo ostří meče v pevná prsa posledního Řeka. – *** Padlých památka je věčnověka. Kamenného lva jim na hrob dáno, na podstavci nápis vytesáno: Zvěstuj, poutníče, že tlí tu kosti vlasti synů padlých z povinnosti! 26
Dva příběhy z bitvy u Plataí. (R. 479. př. Kr.)
I. Smrť Kallikratova.
Kallikrates Spartán, sličný muž a smělý, na počátku bitvy padl hrotem střely. Nežli krve výron života ho zbavil, oslabeným hlasem kormutlivě pravil: „Nelituji toho, že zde pro vlasť hynu, želím jen, že zemru bez slavného činu!“
II. Smrť Masistiova.
Vysoký a sličný Masistias jede, deset tisíc jezdcův na Hellény vede. Pod ním s uzdou zlatou harcuje kůň hbitý, Masistiův krunýř kol kolem je krytý šupinatým zlatem; chochol nad ním věje, purpurový pláštík stkvostně záda kreje. Kůň jak prudký vítr k Hellénům se nesl, šípem prohnán v ledví, vzepjal se a klesl. Masistias padl, Athéňan mu kopí v zranitelném místě, v oku jeho topí. Nastal tuhý zápas o mrtvolu jeho, Athénští však statně, slavně vyšli z něho; odrazili útok. Buď jim za to chvála! Bez vůdce zpět jízda do tábora cválá. 27
Themistokles na útěku. (R. 472. př. Kr.)
Themistokles, vítěz nad Peršany, místo hodnosti se dočkal hany, ba on za své úsilí a strasti prohlášen byl přímo zrádcem vlasti. Tomu, který zemi osvobodil, nedopřáno, aby po ní chodil, prchat musil do nejisté dáli. Tak se dostal k Admetovi králi. (V životě snad není chůze těžší nežli k nepříteli o přístřeší!) Admetos se nemstil, hostě chránil, dal mu průvod, když jej neubránil. Ale moře v nezkroceném jeku proti němu vstavši na útěku loď mu k loďstvu athénskému hnalo, jež tak slavně pod ním bojovalo. Prosbou, hrozbou plavce v moři širém zdržel mezi vlnobití vírem. Pak plul do Asie. Smutná změna! Vypsána tam přeohromná cena pro toho, kdo Themistokla skolí. Však i tam se uchýliti volí, nežli aby doma na odplatu odevzdal se popravčímu katu. Dopsal králi: „Já, jenž otce tvého vrátil od pobřeží hellénského, vlasti hájiv v nejtrapnější době, od svých stíhán utíkám se k tobě!“ 28 Král se divil rozšafnosti jeho, dal mu města, hojnosť statku všeho. Ale když zas na Řeky se strojil, za to milou nadějí se kojil, ochotně že k vítěznému boji propůjčí mu dobrou radu svoji. – A co Themistokles? Zůstal věrným vlasti své i pod nevděkem černým, jenž mu srdce rozedíral bolně? Vypil jed – a skonal dobrovolně.
Husy na Kapitolu. (R. 389. př. Kr.)
Brennus, vůdce Gallův, děsně řádil v Římě, pohřbívaje město v plamenech a v dýmě. – Pouze Kapitol se bránil stále. Ale v temné noci nenadále Gallové až na hradby se drali. – Na štěstí však husy štěbetaly. Manlius se zbudil z jejich křiku, vyskočil a svolal v okamžiku posádku, jež k útoku se hnala, sám pak štítem s hradby srazil Galla. Hle! tak husy pevnosť zachránily! – Od těch časů Římané je ctili, s pečlivostí vzácnou o ně dbali, v slavném průvodu je nosívali a psy za to bili. 29
Smrť Epaminondova u Mantinéy. (R. 362. př. Kr.)
K Epaminondovi v bitvy vřavě Spartán nepřítel se chytře plazil, oštěp kutý do hrudi mu vrazil, smrti mlha dolehla mu k hlavě. Přec však ani na konci své pouti nenechal si oštěp vytáhnouti, bolesť hroznou trpě od své rány, až mu milou donešeno zprávu, boj že sklonil vítězství a slávu na rodáky jeho, na Thebány. 30
Za palčivé žízně.
I. Alexandr Veliký. (R. 331. př. Kr.)
Daria když stíhal z města k městu, v poušti na bezvodnou došel cestu Alexandr. Vedrem vzduch se třese. Aj, tu jezdec v přílbě vodu nese, samého jej hrozný úpal trýzní. – „Tu je voda, nechať vůdce pije!“ Alexandr na písek ji lije, řka: „Rtu nezvlažím, když vojsko žízní!“
II. Rudolf Habsburský.
Císař Rudolf s vojskem táhnul pustou plání. Na hlavy jim srší slunce plápolání, jazyk jako žhavý po krůpěji prahne. Ach! kdy k němu nápoj chladivý se nahne? – Pádí jezdec z dálky s plným voda džbánem, zastavil se přímo před císařem pánem. Císař se ho táže: „Odkud vody v džbáně?“ „„Ženci v poli žali, pot jim polil skráně – odpověděl jezdec – já je vody zbavil!““ Zachmuřiv se císař, přísně k němu pravil: „Rychle vratvrať jim vodu! Snesu žízeň žhoucí snadněji, než oni ženci v poli žnoucí!“ 31
Poselství u Římana M. Kuria Dentata. (R. 290. př. Kr.)
Již dlouhá léta samnitská krev teče a nelze zvítěziti mocí meče. – A proto posly s dary vypravili, neb propovědi pamětlivi byli, že zlato koná dobrou službu mnohou, kde ani meč a ocel nepomohou, že mnohdy darem úmysl se zdařil. Když poselství se ohlásilo, vařil si vůdce římský řepu ku obědu, muž neoblomný, královského vzhledu. Je vyslechnuv, jim odpověděl prostě: „Rád v domácnosti uvítávám hostě; však dary svoje odneste si domů; vždyť zlata věru nepotřeba tomu, kdo – jak už sami víte z pohledu – se spokojuje s řepou k obědu!“ 32
Slepý Appius Klaudius. (R. 280. př. Kr.)
Cineas v Římě o mír vyjednával. Vítěz král Pyrrhus věděti jim dával, válku že skončí, jest-li že se vzdají všeho, co bojem přisvojeno mají. Po římské moci tím by bylo veta. Senát se poddal. V tom však nesli kmeta, slepého starce Appia, jenž vece: „Bozi mne slepce milovali přece, když zrak mně vzali milostivě z oka! Nebudu viděť, jak vy do hluboka vrháte vlasť svou povolností svojí. Což Řím náš slavný boje již se bojí?“ – Slovo to prosté účinek svůj mělo. „Válčeme dále!“ – ze všech hrdel znělo. 33
Šlechetnosť Fabriciova. (R. 279. př. Kr.)
Dvakráte již poraženi byli, po třetí se k boji hotovili římské voje proti Pyrrhu králi. Pod velením Fabricia stáli, muže mysli pevné jako skála. Teď mu právě příležitosť přála; dostal písmo zrádce rukou psané, že král Pyrrhus neškodným se stane, lékař do jídla že jed mu chystá, jest-li odměna mu kyne jistá. – Tak měl Říman Pyrrha ve své moci, mohl vystydnouti hned té noci nepřítel, jenž v bitvách prolil prve tolik drahocenné římské krve, a zas znova na Římany táhnul. A co Fabricius? – Snad že sáhnul po nabídce, vděčným bude za ni? – Ne! on poslal Pyrrhovi to psaní. Král čta zvolal: „Ó té šlechetnosti! Fabricie, to snad spadne spíše samo slunce s modrojasné výše, než ty uchýlíš se z dráhy ctnosti!“ – O hlavu dal zrádce svého zkrátiť, římské jatce bez výkupu vrátiť. 34
Jak dostáti danému slovu.
I. Atilius Regulus. (R. 255. př. Kr.)
Jsouc oslabena ve válečném víru, jest Karthagina žádostiva míru. Z ní Regulus byl vyslán na prah rodný, by v senátu mír vymohl jim vhodný; však přísahou prv slíbil, že se vrátí, když v prospěch Punův senát neobrátí. Jel do Říma. Tam senát míru přeje. Však Regulus, když viděl, co se děje, sám zvolal: „Nebuď má to vina! Já volám k Římu: Padni Karthagina! Teď čas je k tomu, sílu jejich zničiť, a prapor římský nad Afrikou vztyčit. Já vrátím se, a pod rukama zlýma rád dám svůj život za bezpečnosť Říma!“ – Pak rozloučil se s ženou, s dětmi v pláči. Nic nehnulo jím, statně k lodi kráčí; zpět vlažným větrem do zajetí plynul, a v mukách hrozných rukou kata zhynul.
II. Bedřich Rakouský
v boji s Ludvíkem Bavorským. (R. 1322. po Kr.)
Dva císařové na trůn povolaní let osm spolu zápasili zbraní, až posléz Ludvík zůstal pánem říše, a Bedřich, soupeř, klesnuv s jasné výše, byl jat a vězněn. Ludvík vece k němu: 35 „Když slavným slibem nápadnictví všemu dáš navždy výhosť, volným budeš znova!“ A Bedřich slíbil. Vyplněna slova. Však bratr jeho smluvy neuznával, a boj, jak vedl, vésti neustával. I navrátil se Bedřich do zajetí. To vida císař v objetí mu letí, jak nejdražšímu ze svých milých hostí. Tak překonán byl ryzí šlechetností! On, jenž tak dlouho bojem byl mu čelil, pak o trůn, stůl i lože s ním se dělil.
Lesť Hanibalova. (R. 215. př. Kr.)
Do horské rokliny noc zapadala. Fabius sevřel vůdce Hanibala, těše se v duchu, dojista že za dne strašná moc Punův poražena padne, byť by v jich těle bojovali lvové. – Byli však s nimi mocní ochrancové! Hanibal velel: „Chrastí nasbíráte, a když je volům mezi rohy dáte, žeňte je z rokle s ohněm nad hlavami. Z průsmyku východ otevrou nám sami zběsilým skokem s rozšílenou hlavou, ohnivé meče v letu nocí tmavou!“ – A tak se stalo. Než se rozednilo, punické vojsko na svobodě bylo, táborem ležíc na širokém poli. Tak věhlas vůdcův vykonali – voli! 36
Pád Karthaginy. (R. 146. př. Kr.)
Zlá Karthaginské z Říma stihla rána. „Když chcete mír, buď zbraň nám odevzdána!“ Dí velitel, a Pun ji smutně skládá. – Jsou bezbranni. Teď Říman dále žádá: „Ven z města všichni! Dvé mil od přímoří buď vaše sídlo!“ – Tak se nepokoří! To bouří krev! – Chrám na dílnu se mění, a dnem i nocí hlučí kladiv hřmění, a ve brusírnách těžké meče syčí; kmet kove zbraně, jun se s nimi cvičí, a ženy, které z poupat v růže kvetou, své dlouhé vlasy na provazy pletou. – Dvě plná léta tuhý odpor kladli, jak lvové stáli, jako lvové padli, když osud děsný se smrtí je váže. Kout každý hájen do poslední páže, a sedmnáct dní celých živen spoře dul vítr zhoubný v plamenité moře, jež slavnou v dějích bylo Karthaginou. Až dosud plavci, když tamtudy plynou, šlou pozdrav svůj, kde město v lesku zoří, jak sídlo rajské, stálo na přímoří. 37
Pro svatou víru.
I. Před pohanským soudem.
Jat byl mládeneček. „Zapři Krista! Šťastným učiníš se dozajista; my tě ve všem opatříme stkvěle!“ – Tak ho sudí přemlouvali vřele. On jim na to: „Mluvte si, co chcete; ničím ku zrádě mne nepohnete, víra má jest pevna, stála, čista. Slyšte! já jsem vyznavačem Krista! Usmrťte mne! Tělo jen se zmaří – však již olej na kotli se vaří! Hoďte si mne třeba mezi štíry; dosť mám síly; nezapru své víry!“ – Vržen do kotle, v němž olej syčel. – Nemyslete, že snad úpěl, křičel; svatě skonal, modlící se za ty, již mu byli pochopy a katy.
II. Pochodně křesťanstva. (Po roce 64. po Kr.)
Noc probděl Nero v radovánkách pustých, a před svítáním v čele davů hustých se hlučně vracel. Noc ta byla tmava. – Vzplál smolný sloup! V něm zasvítila hlava a živé tělo, pochodeň teď pouhá – hned vedle druhá, po nich řada dlouhá. – – V to duje vítr. Rozbíhá se plamen, 38 tu přes tvář muže, tam zas kolem ramen, a rozšíliv se na hruď kmeta holou, šat děvy hltá nasycený smolou. – Tak umírají vyznavači Krista! A ještě svítí mučeníci noví, když v hebkém loži Nero již si hoví a v duchu zase nové kvasy chystá.
Attila. (R. 450. po Kr.)
Attila, král Hunův, oděn zvěří koží, nadarmo se nezval krutou metlou boží: kudy přehnala se vojska jeho hustá, tam prý ani drobná travka nevyrůstá. Hun jak tygr dravý neznal slitování. – Aquileja ještě zoufale se brání, odrážejíc útok zběsilý a dravý. Attila sám marně nové šiky staví, marně volá k vojsku: „Kdo z vás bude prvý?“ Padají mu s hradeb, zaliti svou krví. – Attila se nehnul. Krev toť jeho cesta! V tom se mihli čápi. – „Ptactvo prchá z města, tušíc jeho zánik. Vítězství nám věstí!“ Zvolal král a řídil ihned útok nový. Smutný toho konec dějiny nám poví: Padlo statné město pod drtící pěstí. Světem dál se hnula krutá metla boží, Attila, král Hunův, oděn zvěří koží. 39
O Libuši a Přemyslovi.
I. I.
 K Libuši děl bělovlasý rádce po soudě dvou rozvaděných bratří: „Čechům třeba přísnějšího vládce, na bouřlivou, mužskou mysl patří tvrdší pravice a tužší vláda. Vol si muže, jakého bys ráda, a my uznáme ho za knížete, nechť rod jeho nad Čechami kvete!kvete!“ Uvážila kněžna tuto radu a pak řekla: „Vypusťte mi z hradu, a to zrovna před úsvitem ranním, koně bělouše a jděte za ním přes lučiny, lány, širá pole, dál, až tam, kde na železném stole oráč bude jísti chléb své země. Toho za knížete přiveďte mně!“ Ihned koně vzácně vystrojili, s rouchem knížecím se vypravili přes lučiny, lány, širá pole, až pak došli rozorané role, kam kůň bílý pomalu je vedl. Na radlici seděl a chléb jedl oráč Přemysl. Hned přistoupili blíže s pozdravením: „Zdráv buď, český kníže! Od Libuši posláni jsme k tobě, živ buď ke cti národu i sobě!“ 40 II. II.
 Tak děl stařec, který posly vedl. – Nežli Přemysl si na kůň sedl, a se vydal na svou cestu novou, zatknul v zemi otku ořechovou, vece při tom: „Zroste-li tu stromem, bude požehnání nad mým domem, rozvětví se rod můj k slávě, moci, jako slunce vzcházející z noci!“ *** Pravdu věrnou Přemysl si věstil, když svou otku na ornici pěstil. Stalo se, co bylo nevídáno: Na poli, jež „královským“ pak zváno, vzrostl ořech mohutného kmene z půdy Čechům povždy drahocenné. III. III.
 Ještě jeden příběh zajímavý o Přemyslu oráči nám praví starodávná pověsť z lidu vzatá. Když byl oděn v roucha přebohatá, když jej dali na bílého koně, jako knížete a panovníka, vzal si s sebou střevíce své z lýka. Poslům, když se tomu podivili, řekl: „Aby pamětlivi byli potomci, že z rodu rolnického došli cti a povznešení svého!“ 41
Horymírův skok.
Na prestolu Křesomysl sedí, zasmušile přísným okem hledí. Kolem vladykové, kmeti, leši – Kovkopi se na popravu těší. Lid zas volá: „Milostiv buď, kníže!“ – Otevřeny žalářové mříže. Dav se vlní jako klasy v poli, „Horymír, jenž zavalil nám doly!“ Řvali kovkopové. – „Nechať zhyne!“ Kníže rukou k utišení kyne, k zajatému Horymíru praví: „Horymíre, zemane, haj hlavy!“ Horymír děl: „Neomlouvám sebe, o milosť jen, kníže, prosím tebe, abych směl, než hlava moje sletí, ještě jednou na Šemíku jeti!“ – Kníže svolil. Zavříti dal bránu. Zaržál Šemík přivedený k pánu. Horymír naň jedním skokem skočil, výsknul si a ku hradbám se stočil. Skok – a letěl s vyšehradské skály do Vltavy. – – Ti, kdo při tom stáli, uviděli, sehlédnuvše k vodě, jezdce Horymíra – na svobodě. 42
Pruty Svatoplukovy. (R. 894.)
Své syny Svatopluk dal svolat do ložnice. – „Můj život brzo zhasne jako voskovice. Vy milujte se, druh se držte druha! – Tu svazek prutův utažený ztuha. Jej chop se, Mojmíre, nechť praskne v lomu!“ „„To nejde, otče, nemám síly k tomu!““ „Ať láme druhý! Synu Svatopluku, ty osvědč na něm pevnou svoji ruku!“ „„Má síla, otče, také nedostačí!““ – Pak pokusil se ještě bratr mladší, vším úsilím jej přelomiti chtěje. Děl Svatopluk: „Nuž, tedy rozvažte je, a lomte jednotlivě!“ To šlo hravě. I řekl otec vážně, předvídavě: „Tu, dítky milé, před očima máte, že, svorni jsouce, všemu odoláte. Však kdyby rozbroj rozdělil moc vaši, pak přijde zkáza, jejíž stín mne straší, stín dlouhý, černý budoucnosti bědné: Ó buďte, synové, vždy vůle jedné!“ 43
Václav a Radislav. (R. 930.)
Dvě česká vojska proti sobě stojí a čekají jen na velení k boji. Dech svůj si vítr na praporcích zkouší. – V tom kníže Václav vyjel na bělouši. „Aj, kníže Radislave, slyš má slova: Nač krví českou plýtvati zde znova? Pojď v souboj se mnou!“ – Radislav již jede, kůň černý pod ním divoce si vede. Však co pán vidí, že hned kleká žasna? Tvář Václavova je jak slunce jasna. „Smír, milosť! – volá – Václave, můj kníže!“ A kníže Václav přistoupivší blíže mu vlídně podal ruku smiřovací. „Mír!“ – volá vojsko – ke krbům se vrací. 44
Založení kláštera Sázavského.
Ve skalnatém pralese u Sázavy řeky živ byl Prokop poustevník před dávnými věky. V sluji, nad níž zatknul kříž, usadil se bytem, mýtil les a záhony osíval si žitem; jahody mu bývaly zvláště milou stravou, žízeň hasil z pramene čistou vodou zdravou, zvěři přál a slýchal rád lahodný hlas drozdů. Toho času zajel si do sázavských hvozdů kníže Oldřich s družinou; jelena tam zočil, který, houští proniknuv, na skalinu skočil. Ušlechtilé, veliké bylo vám to zvíře! Oldřich krok svůj zastavil, lukem po něm míře. V tom však spatřil Prokopa s úctyhodnou tváří, ze které mu laskavosť dobrotivě září. Prokop lovce pozdravil; do řeči se dali. – Okolo nich staleté stromy šepotaly. – – Kníže Oldřich, památkou na milou tu chvíli, nad Sázavou založil potom klášter bílý, kde pak večer po práci ze tmavého lesa hlaholíval zbožný zpěv vzhůru na nebesa. 45
Spytihněvův soud.
Táhne vojsko – zbraň se kmitá stkvěle. Kníže Spytihněv sám jede v čele. Pokoří se Radoš vypínavý! Táhne vojsko – jako příval dravý, vlní se, jak pole zlatoklasá. – V tom se mihla žena prostovlasá. Koně staví knížeti a praví: „Mocný kníže, dej ti Pán Bůh zdraví! Chudá vdova ruce k tobě zvedá, práva proti příkoří si hledá. Pomoz, pane, utlačené vdově!“ – Spytihněv děl: „Budu pohotově, počkej jenom, až se vrátím z boje; kde je právo, tam je pomoc moje!“ „Ne tak, kníže! – volá žena kvapně – kde hlad hostem, tam se čeká trapně. Proto soudu neodkládej, pane! Bude bitva, kdo ví, co se stane?“ Vece kníže nezachmuřiv čela: „Prostá žena pravdu pověděla!“ Zastavil a soudil, přiřknul právo. Pak jel na boj. – Provázej ho, slávo! 46
Přechod přes Addu. (R. 1158.)
Zde srdnatosti české důkaz stkvělý: Dvé vojsk šlo na boj. Adda jen je dělí: tu německé a české k jeho straně, tam Milánčané čelí ku obraně. – Dny dlouhé vojska v nečinnosti tráví. V tom rytíř Odolen, jsa dychtiv slávy, se vrhl koňmo do vírného toku; druh Bernart za ním v divém vpadl skoku. (Vždyť odvážlivým štěstí rádo přeje!) Král Vladislav, když slyšel, co se děje, hned na kůň skočil, zvolav: „Za mnou, Češi!“ A všichni v proud, jak mrak, když s hory spěší. Ač pohlceni mnozí vírem vody, přec množství české vyšlo beze škody, a Milánských vojsk soustředené moci se uhájivši v zákopech svých v noci, tak císaři, jenž mostem přešel k městu, svým slavným skutkem otevřelo cestu. 47
Arnold Winkelried. (R. 1386.)
Na Švýcary poroba se strojí. – Rytířstva květ jako hradba stojí proti nim; štít podle štítu těsně, lesem kopí ohraženi děsně. Švýcaři zas v houfcích různo klečí, Boha vzývajíce v nebezpečí, pak jak příval útokem se hnali. Odraženi v krvi popadali. Couvli druzí, postrach do nich vniknul. Švýcar jeden, jménem Winkelried, však vzkřiknul: „Ženu s dětmi dávám v péči vaši. – Za mnou v průlomprůlom, bojující braši!“ Řka to, kopí rukama se chopil, co jich objal, v hrudi své je stopil. V průlom šiku Švýcaři se hnali, těžkých mlatů rány dopadaly na rytířův kutá prsa zbrojná, a žeň smrti byla hrozná, hojná. Panstvo prchající v krvi kleslo. Nad bojištěm vítězství se vzneslo. – Švýcar zas byl volným vlasti synem, tvojím, Winkelriede, věčným činem! 48
Panna Orleanská. (Jeanne Darc.) (R. 1429.)
Strach ve Francii. Muži stáli němi, když vítěz Angličan se valil v zemi, a řádě plamenem a mečem děsným i Orléans již sevřel kruhem těsným. Však přišla spása z vesničky Domremy! Ne muž, ne vojín obeznalý v boji, jen prosté děvče před mocnářem stojí a se zápalem, jakýž slabé sílí, jej prosí o koně a prapor bílý. – Tak táhla na boj, a v ní sám duch boží. – Lid zírá, žasne, zástupy se množí a vojsko nadšeno se hrne za ní. – A za nedlouho vítězící zbraní sám Orleáns byl z tísně vysvobozen. A Francie král jako znova zrozen a nenadálým vítězstvím se těše, byl veleslavně veden do Remeše a korunován.*) Co se stalo s pannou, jež jako divem, mocí neslýchanou vlasť vybavivši ochránila krále? Nač bych vám o tom vypravoval dále, jak vetřelci se na zajaté mstili, jak rodáci ji bídně opustili, jak rekovností proslavená žena pak na hranici byla upálena. – Vy, milé dítky, dojista ji ctíte, i slzičku snad pro ni vyroníte. ———— *) V korunovačním městě Remeši přísahali králové francouzští na starou bibli slovanskou.
49
Smrť zrádcova. (Francesco delle Barche.)
Jest sevřen Zader. Udržel se bojem. Však padne hrozným, velikánským strojem, jímž města toho rodák na svou hanu sám rozmohutnil sílu Benátčanů! Stroj stojí hotov před žasnoucím zrakem. – Jím těžký balvan vzlítne jako prakem, a města hradbu rozrazí jak hračku. Stroj opuštěn – stojí. – Chyba! Vojsko reptá, že smluven s městem, mnohý už si šeptá. V tom strůjce zlostně skočil na houpačku. Stroj spustil se a strůjce děsným kmitem, jak černý pták, se mihnul pod blankytem. Tak sám svým dílem do města byl hozen, kde na předpraží domu, v němž byl zrozen, leb jeho v střepiny se roztříštila. I v mrtvém stroji spravedlnosť žila! 50
Tit Doguvič.
Bělehrad sevřen. Turek před ním výská. Dusotem kopyt srbská země duní, bodákův moře stkví se na výsluní, a zde ční prapor, půlměsíc se blýská. Stékají hradby. Bělehradu běda! Na hradbě Turek půlměsíc již zvedá. – Přiskočil Dugovič, jun slabý tělem. Jak? ten jde na boj s obrem nepřítelem! Patřme, jak poctí domovinu milou! Obejmul Turka nadlidskou až silou; Dugovič, Turek, prapor jeho stkvoucí řítí se v propasť. – S nadšeností vroucí odražen útok. Paša soptí, křičí. – Sladce tam dřímej, Tite Dugoviči! 51
Kolumbus na moři. (V říjnu r. 1492.)
Loď vzbouřena je proti Kolumbovi. „Tys vyvábil nás nadějnými slovy a slibováním, jak nám budeš vděčným, a teď nás táhneš mořem nekonečným vstříc smrti z hladu! Vrať se hned v tu dobudobu, než svrhneme tě do vodního hrobu!“ Tak zuřil zástup. Kolumbus jim vece: „„Já ve výpočtu neklamu se přece! Jen buďte mužni, víru mějte pevnou a země záhy stane se nám zjevnou!““ A oni na to: „Měj si lhůtu denní! Však nesplní-li se tvé chlacholení, pak pomstíme se na tvé hlavě bědné!“ – Den zašel zvolna, noční temno bledne – již na nebesích zoře prosvitává. – Dav lodníkův se hrne, jako láva a jako bouře v horách dutě hřmící. „Skloň ke smrti svou hlavu mudrující, a kaj se z hříchu!“ Kolumbus si klekl, a k nebi vzhlídnuv, odhodlaně řekl: „„Když nemám dojíť cíle touženého, buď, Pane dobrý, spásou lidu mého!““ Tři sáhli po něm, zírajíce temně. V tom se stěžně hlas zazněl: „Země, země!“ Štít slunce vyplul nade světem novým, a mužstvo padlo k nohám Kolumbovým. Jas ranní zoře ozářil mu čelo, a „Země, země!“ ze všech hrdel znělo. 52
Dalibor. (R. 1498.)
Kdo poznal Prahu matičku a prošel králův hrad, ten v paměti si zachová i Daliborku snad; tu nad Jelením příkopem se pnoucí oblou věž, kde s Bílou, s Černou pospolu ji státi spatřuješ. Teď k Daliborce doléhá jen stromů šumný sbor, však před věky tam na skřipci se svíjel Dalibor. Ten smělý rytíř z Kozojed, jenž vzbouřil selský lid a s ním šel tvrze sousední sám sobě vydobyt. Jde sice pověsť, Dalibor že nevolníkům přál a že pak z nouze na housle v té smutné věži hrál; že na proužky si roztrhal svou vlastní košili, a po provázku přijímal, co lidé vložili. 53 Co na tom pravdy, kdož to ví? – Král v přísný soud ho vzal, kat na prostoře pod věží mu zpupnou hlavu sťal. *** Kdo poznal Prahu matičku a prošel králův hrad, ten v paměti si zachová i Daliborku snad.
Vejce Kolumbovo. (R. 1504.)
Kolumbovi nevděk život zkrátil. Ze své plavby čtvrté když se vrátil, živ byl trudně. U králova dvora panstvo na něj pohlíželo shora, nejsou prý tak slavny jeho činy, toho že by dovedl též jiný. Kolumbus, když jednou řeč tu slyšel, s vejcem v ruce mezi pány přišel, řka: „Kdo postaví je na své dlani?“ Ticho kolem, nemuknuli ani. – Kolumbus pak naťuknul je málo a již vejce na dlani mu stálo. Pyšní páni, zamračivše zraky, vzkřikli: „Toho dovedeme taky!“ Vážně Kolumbus jim odpověděl: „K poznání jsem přivésti vás hleděl, že vy teprv potom něco víte, když to od jiného uvidíte!“ 54
Král Quatimozin. (R. 1521.)
Volal Kortez: „Pověz, kde máš zlato!“ Quatimozin mlčel. Ale za to s trůnu svého do prachu byl stržen, spoután, na řeřavé uhlí vržen s druhem, který se zaťatou pěstí svíjel se a ječel od bolestí, z nichžto kati tropili si smích. Quatimozin důstojně mu vece: „Příteli, trp tiše; vidíš přece, ani já tu nejsem na růžích!“
Kašpar Kaliński. (R. 1587.)
Vůdce Kašpar Karliński pro Zikmunda krále hájil hradu Olstyna ku své cti a chvále. Ti, kdož hradu onoho marně dobývali, Karlińskému kojence s chůvou jeho jali. Ihned útok zuřivý podniknuli směle, synka toho nesouce vojska svého v čele. Padlo tohle vidění do otcova zraku! – „Palte rychle ze všech děl!“ kázal bez rozpaku voják věrný, velitel povinnosti dbalý. Nepřátelé divoce na hradby se drali, ale útok odražen mocí chrabných činů. – Karliński měl před sebou osm padlých synů. 55
Nepřemožitelná armáda. (R. 1588.)
Král Filip k moři zvolal v řeči vzdorné: „Plyň, armádo má, síly nerozborné! Buď moci naší moře podmaněno; kdo nejsi Španěl, klesni na koleno!“ A loďstvo plulo, den byl slunný, smavý. – Však brzo rozzuřil se vichr dravý, a nezkrocený jeho vír a nával, z vln vrchů navaliv, je rozmetával, a strmé stěžně lomil na úskalích, jak slabá stébla v rukou dětí malých. Kde loďstvo, které plulo dobyt světa? – Bůh vichry vypustil – a po všem veta!
Šlechtic Petr Szapary. (R. 1683.)
Těžké boje Uher o zemi svou svádí. Vypleněna města, Turek na nich řádí požárem a hrůzou vražedného meče; nejsilnější muže do zajetí vleče. Szapary, rek mladý, mnoho Turků skolil. Hassan bey si jeho za otroka zvolil, dal ho zmrskat krutě, vsadiť do vězení, musil nosit vodu, dříví na topení, při tom stále trpět ústrky a rány. – Téhož času zajal hrabě Bathyani vznešeného agu; dal ho za přítele, Szaparyho, který sotva duši v těle udržoval. 56 Válka konec vzala. Poraženi Turci. Vídeň zajásala! Hassan bey byl zajat, vydán Szaparymu. V horkokrevném těle cítil mráz a zimu. Szapary, jejž zmrskal, jenž mu vláčel vodu, bez výkupu pouští beye na svobodu. Hassan nad tím žasne: „Ne! to možno není! Jsem tu snad již v ráji, v místě odpuštění?“ Szapary mu na to: „Víra naše učí odpláceti láskou tomu, kdo nás mučí!“ Hassan zvolal: „Pak je víra vaše prava! Mysle si, že dáš mne mučiť do krvava, hned jsem užil jedu. Smrť má již je jista. – Blažen jsem, že umru vyznavačem Krista!“
Car tesař. (R. 1697.)
Car Petr Velký, sám vším oplývaje, šel na zkušenou do cizího kraje a ve Zárdamu v jednoduchém šatě, jak člověk ze vsi, usadil se v chatě. Když svítal den i když zas do tmy klesal, on neunavně pracoval a tesal, a jako z povolání dělník pravý, se učil v lodnici, jak lodi staví. Až po měsících, zaměniv zas šaty, se vrátil v Moskvu na svůj prestol zlatý, a vešed do síně, jež leskem září, svou matku objal, laskavě k ní vece: „Tu, matko, rubl z práce v potu tváří. I bez carství bych uživil tě přece!“ 57
Mazepa. (Asi r. 1700.)
Co se to děje poblíž vrat? Provazy na hřbet koně spjat Mazepa nahý leží. Zazvučel posměch, třasknul bič, a kůň jak střela pádil pryč, do Ukrajiny běží. V šílený chvat a skok a spěch se dal, a suchý větru dech do horké hrudi vpíjel, popěněn letěl dál a v před, vlci mu vyli v bok i v sled, les, luh mu letmo míjel. Letěli letem sokola, nebylo nikde dokola vesničky ani města, a víc než vryl se poprve, provaz se vtínal do krve. – Ó strašlivá to cesta! Vzdula se bouře, hřímal hrom, pod ranou blesku padl strom, Mazepu příval bije; srdce mu svírá hněvu had, v útrobách jeho hlodá hlad – Mazepa ještě žije. Mazepa žije; kůň již pad’. – Mrákoty noc a smrti chlad do mdloby ducha víže. – Procitnul přece. Divno všem. – Tušili tehda, že vstal v něm nad Ukrajinou kníže? 58
Příkladná nezištnosť. (R. 1765.)
Nastal poplach, voláno, že hoří. – Noční nebe vzplálo rudou zoří, rozvalil se dýmu kotouč tmavý, v něm se vznesl jazyk plápolavý, okamžik – a buchnul z něho plamen. Žár se šířil. Třeba mnoho ramen k překonání živlu zběsilého. – Také císař Josef z hradu svého přichvátal, jsa soucitností veden, k žarovišti. Řemeslník jeden, vida odvahu tu nevídanou, chopil se ho, unesl jej stranou z ryzí lásky, kterou k němu cítil. Sotva se to stalo, dům se sřítil; kde stál císař před malinkou chvílí, padly trámy zdrcující síly. Dobrý císař muži ruku podal: „Vol si, co chceš! – přívětivě dodal – po císařsku odměním se tobě!“ – „„Nečinil jsem toho k vůli sobě – odvětil muž skromně – mám již dosti na vědomí svaté povinnosti! Ale, smím-li prosiť, prosím pouze, by můj soused vybaven byl z nouze!““ Děl mu císař: „Splním, co chceš míti. Zlaté srdce, které takto cítí!“ 59
Před zrušením nevolnictví. (R. 1765.)
V Dobříši na rynku veselo velice, budou tam páliti osly a trdlice, kláda, klec, karabáč pominou v plameni. – Sedláci, čeládko, budete zbaveni tyrana Svobody, který vás ubíjel, vydíral, vyssával, krve vám upíjel; bil vás jak hovada v hladu a v žíznění, sám na vás vymýšlel tresty a trýznění. Tyrane Svobodo, od lidu proklatý, nastala pro tebe hodina odplaty. Zběsilosť pekelná tane ti na tváři. – Proměň se v člověka alespoň v žaláři! *** V Dobříši na rynku veselo velice, kat už tam spaluje osly a trdlice. Nouze tam nemají o zlato, o dary, vdovám a nuzákům sypou se tolary. Ubozí o překot s penězi běhají, všichni pak vladaři Josefu žehnají. 60
Vzácný průvod pohřební.
Císař František, když za pobytu svého v Badenu si vyšel na procházku, potkal pohřeb muže chudobného. Prostá rakev – přízeň se jí straní. Císař pán sám jal se jíti za ní. Když tak vzácnou prokazoval lásku chuďasovi mocnář lidumilný, vzrostl průvod brzo v zástup silný.
Tyrolští hoši z r. 1809.
I. I.
 Speckbachr měl syna, deset let mu bylo. Střelby hřmění z domu ven ho vyvábilo, bral se blíž a blíže, až byl na bojišti, kde jak v smršti listí smrtná koule sviští. Tyrolanům v boji o nejdražší statek právě v ten čas nastal koulí nedostatek. Hoch jich běžel sbírat, vydrapoval vryté, do klobouka kladl ze své ruky hbité. Když měl klobouk plný, vyhledal si otce: Speckbachrův syn statný v desátém svém roce! II. II.
 Příběh druhý o hochu zas jiném: Vyzvědači nad hořejším Innem hocha potkali a vyzvídali: „Otec doma?“ vlídně se ho ptali. Hoch jim na to: „„Nevím, kde teď stojí!““ „Zašel k střelcům? Uchystán je k boji?“ Hoch zas vece: „„Věčná hanba tomu, 61 kdo teď s puškou nevyšel by z domu.““ „Matka pláče?“ – „„To jste neuhodli! Za vítězství otčiny se modlí!““ Na ty odpovědi vyzvědači tváři kaboní a čela mračí. „Malý rebel! Ale jak je stálý! Do Innu tě vrhneme s té skály, máš leb tvrdou, dole v proudu změkneš, jestli císaře se neodřekneš.“ A hoch malý od propasti kraje, děsné smrti ve tvář nazíraje, ani hrozby té se neulekl, svého císaře se neodřekl. – Vyzvědači, divíce se tomu, hocha posléz propustili domů.
Ondřej Hofer. (R. 1810.)
Boj o Tyroly. Válčili jak lvové svých krásných Tyrol statní obrancové; a nejedenkrát Francouz v litém vzteku svou krví kropil šlépěj na útěku, když Tyrolanův domířené střely jak hromobití hřímaly a hřměly. Sám Ondřej Hofer, k vítězství je vodě, v nich rozněcoval lásku ke svobodě; měl sílu v paži, nadšení měl v slovu a v srdci věrnost k domu císařovu. – Však osud boje divným letem letí! I velký vůdce padl do zajetí. Tam Francouzové rekovi se mstili, 62 smrť olovem mu náhle přisoudili. Tak padl Hofer s prostřelenou hrudí. – Však velké činy velkou úctu budí; jak slunce září jasná jejich sláva. Ten věčně živ, kdo za vlasť život dává!
Žár Moskvy. (Od 15. do 20. září 1812.)
Napoleon pyšně postupuje Rusí. – Nežli mine týden, Moskvu míti musí! Kutuzov jen couvá. Moskva stěhuje se, z ní si každý něco na památku nese. Vyprázdněno město, zamčeny jsou domy. Napoleon v Kreml vtáhl bez pohromy. Tenkráte však pána nikdo neuvítal – Brzo na všech stranách plamen k nebi lítal, rozlévaje vlny ohnivého moře, paláce a domy bouraje a boře. Za mlčení města jazykové žhaví hlásali, co umí Rusi obětaví. Mohylou je Moskva. Kam se cizák schýlí, až mu počne skřípět pod nohou sníh bílý? 63
Latourovo srdce.
Padl vůdce Latour granátníků v čele, Padl jako lev, když drtí nepřítele. Napoleon, stoje u mrtvoly jeho, přikazoval: „Srdce vyjmete mi z něho. V zlatou skříň je vložte; ve válečném hluku noste mi je v čele Latourova pluku!“ Rychle vešlo v skutek okřídlené slovo. Když pak jako vítěz ve slávě a v pýše bořil staré trůny, tvořil nové říše, i když Moskvy požár žhavým sloupem v noci ozářil Rus bílou, hřbitov jeho moci, plněno je svatě dávné jeho slovo: Všude bylo v předu srdce Latourovo! E: lk+lp; 2002 64
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihovna učitelská; Karafiát, František
(Nákladem vydavatele. - Tiskem Fr. Karafiáta v Brně.)

Místo: Brno

Vydání: [1.]

Počet stran: 64

Věnování: (Milé mládeži, aby jim učila se na paměť)

Autor motta: Škola není jen k tomu, aby vzdělávala a vychovávala, máť ona též posvátný úkol pěstovati vlastenecké smýšlení mládeže, vlastenectví rakouské, které při všech národech ve štěstí i neštěstí stejně stkvěle se osvědčilo.
Nejde jen o vzdělání rozumu, ale též o ušlechtění srdce. Řádní lidé nepotřebují pouze hlubokých vědomostí, nýbrž také pevný karakter. Buďtež vychováni lidé nadšení pravou láskou k vlasti, k Rakousku a k užší své domovině.
Karakter vychovává se nejlépe ušlechtilými vzory.

Motto: Škola není jen k tomu, aby vzdělávala a vychovávala, máť ona též posvátný úkol pěstovati vlastenecké smýšlení mládeže, vlastenectví rakouské, které při všech národech ve štěstí i neštěstí stejně stkvěle se osvědčilo.
Nejde jen o vzdělání rozumu, ale též o ušlechtění srdce. Řádní lidé nepotřebují pouze hlubokých vědomostí, nýbrž také pevný karakter. Buďtež vychováni lidé nadšení pravou láskou k vlasti, k Rakousku a k užší své domovině.
Karakter vychovává se nejlépe ušlechtilými vzory.