Kolumbus na moři.

Jan Evangelista Nečas

Kolumbus na moři. (V říjnu r. 1492.)
Loď vzbouřena je proti Kolumbovi. „Tys vyvábil nás nadějnými slovy a slibováním, jak nám budeš vděčným, a teď nás táhneš mořem nekonečným vstříc smrti z hladu! Vrať se hned v tu dobudobu, než svrhneme tě do vodního hrobu!“ Tak zuřil zástup. Kolumbus jim vece: „„Já ve výpočtu neklamu se přece! Jen buďte mužni, víru mějte pevnou a země záhy stane se nám zjevnou!““ A oni na to: „Měj si lhůtu denní! Však nesplní-li se tvé chlacholení, pak pomstíme se na tvé hlavě bědné!“ – Den zašel zvolna, noční temno bledne – již na nebesích zoře prosvitává. – Dav lodníkův se hrne, jako láva a jako bouře v horách dutě hřmící. „Skloň ke smrti svou hlavu mudrující, a kaj se z hříchu!“ Kolumbus si klekl, a k nebi vzhlídnuv, odhodlaně řekl: „„Když nemám dojíť cíle touženého, buď, Pane dobrý, spásou lidu mého!““ Tři sáhli po něm, zírajíce temně. V tom se stěžně hlas zazněl: „Země, země!“ Štít slunce vyplul nade světem novým, a mužstvo padlo k nohám Kolumbovým. Jas ranní zoře ozářil mu čelo, a „Země, země!“ ze všech hrdel znělo. 52