Tyrolští hoši z r. 1809.
I.
I.
Speckbachr měl syna, deset let mu bylo.
Střelby hřmění z domu ven ho vyvábilo,
bral se blíž a blíže, až byl na bojišti,
kde jak v smršti listí smrtná koule sviští.
Tyrolanům v boji o nejdražší statek
právě v ten čas nastal koulí nedostatek.
Hoch jich běžel sbírat, vydrapoval vryté,
do klobouka kladl ze své ruky hbité.
Když měl klobouk plný, vyhledal si otce:
Speckbachrův syn statný v desátém svém roce!
II.
II.
Příběh druhý o hochu zas jiném:
Vyzvědači nad hořejším Innem
hocha potkali a vyzvídali:
„Otec doma?“ vlídně se ho ptali.
Hoch jim na to: „„Nevím, kde teď stojí!““
„Zašel k střelcům? Uchystán je k boji?“
Hoch zas vece: „„Věčná hanba tomu,
61
kdo teď s puškou nevyšel by z domu.““
„Matka pláče?“ – „„To jste neuhodli!
Za vítězství otčiny se modlí!““
Na ty odpovědi vyzvědači
tváři kaboní a čela mračí.
„Malý rebel! Ale jak je stálý!
Do Innu tě vrhneme s té skály,
máš leb tvrdou, dole v proudu změkneš,
jestli císaře se neodřekneš.“
A hoch malý od propasti kraje,
děsné smrti ve tvář nazíraje,
ani hrozby té se neulekl,
svého císaře se neodřekl. –
Vyzvědači, divíce se tomu,
hocha posléz propustili domů.