Květena a motýli.
A co tam květů vábných rozvije se
hned na kraji a ve hlubokém lese!
Když ještě sněhy v horských prorvách leží,
již kvetou sněženky, ta kvítka svěží,
jež do houštin svých vábí horské synky;
tam kvetou vonné, milé konvalinky
a petrklíče žluté při potoku
a pomněnky, jež tak se líbí oku
a mluví k duši o tajemstvích skrytých. –
Co květů blankytných a zvonkovitých!
Jak jiskří očka dětí velkých, malých
tam na jahodách, na malinách zralých,
jež, když už časy lahůdek těch minou,
si za vděk berou šťavnou ostružinou,
a borůvkami, jichž tam tolik bují
a jež rty, zuby černě zabarvují.
8
A všech těch rostlin nesil člověk žádný!
Sám je tam seje Velduch světovládný,
jenž ku životu probouzí je z jara,
a teplem, světlem o vzrůst jich se starástará.
Aj, hleďme! Z květů duše vyvzletují;
jak putující květy vzduchem plují!
Co krásy na nich ve slunečném svitu!
Tam babočka má křídla z aksamitu,
a perleťovec stříbrostkvoucí pásky;
Dost pěkný pohled bývá na žlutásky.
Však nejsličnějším ze všech vyzdobení
jest obdařeno páví oko denní;
jak královna se zřídka viděť dává,
kde zelných bělásků roj polétává.
Jak u lidí, tak zřejmo jest i z toho,
že vzácných málo jen a všedních mnoho.
9