V OVZDUŠÍ NAŠEHO RADHOŠTĚ.
SEPSAL
JAN EV. NEČAS.
CENA 1 K.
VÝTĚŽEK VĚNOVÁN STAVEBNÍMU FONDU STUDENTSKÉ
ÚTULNY NA PUSTEVNÍCH.
NÁKLADEM POHORSKÉ JEDNOTY „RADHOŠŤ“
VE FRENŠTÁTĚ P. R.
1901.
Tiskl Jindřich Slovák v Kroměříži.
[1]
Veškerá práva vyhrazena.
[2]
Volání do hor.
Oj! hory, hory, vrchy nebetyčné,
vy strážné štíty naší otčiny!
Ční na temenech vašich strmé skály
a u pat vašich zejí rokliny.
Z vás trčí trosky rozvalených hradů
a balvanových v lese kamenů,
a s boků vašich vesele se řine
svit potůčků a bystrých pramenů,
jenž na svých cestách srázných, kamenitých
svou smaragdovou vodu rozpění
a prudkým pádem o skaliska ostrá
ji v nejdrobnější prášek promění.
Jak krásně jest tam za letního rána,
kdy slunce mlhy trhá, rozhání,
kdy světlem, teplem život rozdávajíc
jde vysokostí svého poslání! –
3
Ten velkých ducha povzletů se zbavil,
kdo cesty trudné na vrch neváží – –
Tam vírný vichr provádí své reje,
a blesk jak třtinu kmeny přeráží –
Tam sladko slýchať lesní melodie,
to tajemné, čím lesy hovoří,
to, čím se může těšiti duch český
jen ve valašském, našem pohoří,
kde dálky otčiny se otvírají,
kde do všech směrů rostou nebesa –
Ví Pán Bůh, jestli může býti pro nás
ráj zemský bez hor, vod a bez lesa?!
4
Zvěř a ptactvo.
Co les nám dává? Ovzduší nám čistí;
žár, úpal množstvím jehličin a listí
nám mění v chládek líbeznosti známé.
Les vichrů divokost a sílu láme
a drží vláhu, živí zemská zřídla; –
a zvěří dává přístřeší a sídla!
V něm zajíček se míhá na útěku,
v něm statný jelen stojí na průseku
a na hlavě svou korunu si nese,
král mezi zvěří v široširém lese.
Tam laňka zírá spanilým svým okem,
tam mrštná veverka svým dlouhým skokem
se po haluzích zlehka přehoupává –
A co les ptactvu, – ptactvo lesu dává?
Ti malí umělci jak pěkně staví,
jak hojně hubí hmyz a zpěvem baví!
Hned špačka hlásiť spravedlnosť velí:
On k našim krajinám má popud vřelý.
Když země ještě posněžena bývá,
on již tu u nás s výše stromů zpívá,
5
svým drobným srdéčkem a věštným vzletem
vstříc jásá Vesně vyzdobené květem.
Už v nejrannější chvíli z šera hvozdů
zní neunavný, silný hlahol drozdů
a zvuky jejich střídavého skladu
lze poslouchati ještě po západu.
I šedá naše pěnice tím časem
se slyšeť dává zvonivým svým hlasem,
jak šipka lehko prokluzuje křovím,
jsouc oblíbencem naším opravdovým.
Tam červenka, náš pěvec celodenní,
svůj jásot níží v něžné ševelení;
v tom zpěvu se cos toužebného tají,
když v tichu jenom stromy šepotají.
A s ptáky těmi sladké melodie
kos, černý druh, svým žlutým zobcem lije.
Král pěvců, slavík hvizdem stříbrojasným
pěť počíná a mohutnícím, hlasným
svým tlukem večer, tichem nad potoky
své mnohotvárné vyzpěvuje sloky
a končí náhle akkordem tak tklivým,
jak by v něm vládnul lidským slovem živým.
Náš střízlík hnědý, lesní skřítek čilý,
má v houštích u vod útulek svůj milý,
tam proletuje zlehka trním, hložím,
jsa z ptáčků nejdrobnějším tvorem Božím.
I divná kukačka dlí v lesích stinných.
Svým životem se lišíc od všech jiných
svá vejce do hnízd drobných pěvců klade.
Hlas samčí znají velcí, malí všade,
ač plachý pták se před očima kryje
a samotářsky na vrcholích žije
6
těch stromů, které nad jiné jsou vyšší.
Kdo z jara první zakukání slyší,
hned hledí ruku na peníze vložiť,
že budou se mu po celý rok množiť;
čas čítá děvče sobě do provdání
a starší člověk léta do skonání.
Zní gli-gli žluvy v lesích letní dobou,
jež v oči bije žlutou svojí zdobou;
však nejzdobnějším u nás letním hostem
jest mandelík; když mihne nad porostem,
zrak zírá za ním, těší se a diví,
že vidí v letu jasný klenot živý.
Kdo touží po lesích, ví, co v nich značí
ten čilý, milý, drobný národ ptačí.
7
Květena a motýli.
A co tam květů vábných rozvije se
hned na kraji a ve hlubokém lese!
Když ještě sněhy v horských prorvách leží,
již kvetou sněženky, ta kvítka svěží,
jež do houštin svých vábí horské synky;
tam kvetou vonné, milé konvalinky
a petrklíče žluté při potoku
a pomněnky, jež tak se líbí oku
a mluví k duši o tajemstvích skrytých. –
Co květů blankytných a zvonkovitých!
Jak jiskří očka dětí velkých, malých
tam na jahodách, na malinách zralých,
jež, když už časy lahůdek těch minou,
si za vděk berou šťavnou ostružinou,
a borůvkami, jichž tam tolik bují
a jež rty, zuby černě zabarvují.
8
A všech těch rostlin nesil člověk žádný!
Sám je tam seje Velduch světovládný,
jenž ku životu probouzí je z jara,
a teplem, světlem o vzrůst jich se starástará.
Aj, hleďme! Z květů duše vyvzletují;
jak putující květy vzduchem plují!
Co krásy na nich ve slunečném svitu!
Tam babočka má křídla z aksamitu,
a perleťovec stříbrostkvoucí pásky;
Dost pěkný pohled bývá na žlutásky.
Však nejsličnějším ze všech vyzdobení
jest obdařeno páví oko denní;
jak královna se zřídka viděť dává,
kde zelných bělásků roj polétává.
Jak u lidí, tak zřejmo jest i z toho,
že vzácných málo jen a všedních mnoho.
9
Hory samá krása.
Ach, hory, hory, není to jen zdání,
že na vás nebe ku zemi se sklání!
Tam s růžového lože slunce vstává,
a svítí, hřeje, zemi život dává;
tam ladná luna počíná pouť svoji,
a stoupá nebem ve hvězdnatém roji.
Tam o hřebeny vaše opírá se
most duhy ve své vyklenuté kráse. –
Ach, hory, hory, kdo ví, kdo dá rady,
jak vystihnouti všechny vaše vnady?
Jste z jara plny vonných, milých dechů
a jde se ve vás po kobercích z mechu;
jste samá svěžest, tvářnost máte vnadnou,
i když vám sněhy na haluze padnou.
10
Ach, hory, hory, vy jste krásou kraje!
Co barev, odstínů tam na vás hraje!
Tu světla blysk, tam mraků zastínění –
a vy jste jiny každé chvíle denní:
jste jasně modré, světle zelenavé,
a po západu zádumčivě tmavé;
dnes od nás daleko se prostíráte
a zítra k podivu se blízko zdáte,
tak určitě se rýsujete v dáli,
jak byste nám tu před očima stály;
a jindy v mlze tratíte se zraku,
že nelze odlišiť vás od oblaku.
A opět jindy za jasnoty denní
jste zmizely nám, sledu po vás není. –
Ach, hory, lesy, v zimě, v letní době,
mou duši celou táhnete mi k sobě!
Tam ve vás všechno roste, plno mízy:
strom z kořene, květ z cibulky a hlízy,
tam šumí hvozdy, vlny na potoku,
tam časem laň se mihne na poskoku,
tam ptactvo pěje na větvích a v letu,
tam pestrý motýl hostem bývá v květu,
tam člověk, vida samý les a nebe,
trud, tíseň duše pouští mimo sebe. –
11
Tam s milou přírodou tak srůstám časem,
jak bych byl ptákem, stromem, nebo klasem,
neb na potoku ostříbřenou vlnou,
neb hudbou lesní, tichou, tajeplnou,
neb obláčkem, jejž ranní zoře zlatí,
neb krůpějí, jež do země se tratí. – –
12
V daleké minulosti.
Ký div, že lidé hory, lesy ctili
a bohy svoje na nich postavili! –
Tam blíže mraků, hřímajících hromů
a v stínu věkem úctyhodných stromů
krev kouřila se od obětních stohů,
jsouc prolévána k usmíření bohů!
Byl člověk dávný poháněn tím pudem.
Ač víra jeho děsným byla bludem,
přec i z těch časů zatemnělých, mhlivých
nám pravda pramení se v slovech živýchživých,
hlas dějin zvučný ucho naše slyší:
Již divoch tušil, že jest někdo vyšší
tam na výsostech, kudy slunce chodí
a měsíc – pastýř stádo hvězd svých vodí. –
A že jak děti viděti jej chtěli,
z hmot zemských sochy sobě vytvářeli.
13
Tak bohů, bůžku v zemích bylo do sta.
Lid vůkolní dal nejvíc na Radhosta,
až Kristova k nám došla víra nová.
Teď již jen jméno po Radhostu chová
ta hora, kterou báje otočily.
I tajuplné Rusalky tam žily,
zvlášť v tichých roztokách a na úbočí,
kde křišťálový potůček se točí;
tam v letních nocích, za měsíčních jasů
si rozpouštěly prameny svých vlasů
a taneční své reje prováděly;
tam úchvatně i touhyplně pělypěly,
a proto jenom viděti se daly,
by oběť svoji na smrt ulehtaly;
tam mnohý od nich zváben k srázným stěnám,
kde mrtev padal v náruč svůdným ženám;
měl lože na kapradí, z četných stonků
mu spletly věnec z namodralých zvonků,
jež rozvila tam sama mladá Vesna –
by spal a nikdy neprocitnul ze sna.
14
Svatojanské ohně.
Noc tichá – teplá – hvězdnatá –
Hleď, co to? Ohně, na horách!
jak vyskakují a co jich tam jest –
již ke stu asi lze jich načítať –
až dvě stě, tři sta, pět set bez mála –
již na tisíc jich mnoho nechybí
a ještě rostou počtem nesčetným. –
To země širá s hvězdami
se dala v závod světelný
a s hvězdami se slučuje
kraj dalekého obzoru.
Však ejhle! Věží ohnivou
vzplál Radhošť. Chrlí k nebesům
a vystřeluje proudy plamenné
a snopy jisker metá dokola.
Jde na půlnoc již. Co to znamená?
Co hlásají ty žhavé jazyky?
Jdi blíže k ohni, spatříš, rozeznáš,
jak zasálaly silné stožáry,
jak od nich z beček smoly tekoucí
15
a z nakupených suchých pometel
se vyvalují proudy ohnivé
a vyšlehují v sloupech plamenných,
když náraz větru na ně udeřil.
Vzduch chvěje se a ohně hukotem
jen roste ještě noci divokost.
Jak černí ďáblové se míhají
ty postavy tam kolem plamenů. –
Vstal živou sopkou Radhošť, velikán –
a pod ním kryje širou krajinu
svým roztaženým, černým rubášem
noc svatojanská. Radhošť vévodí
jak za svých časů ještě pohanských,
kdy lidé z daleka se scházeli
a Radhošťově modle z dobytka
své podávali žertvy zápalné. –
Ta modla v napřímené pravici
roh držela, v nějž vodu vlévali.
Když za nedlouho voda zmizela,
rok suchý, plodný z toho věstili;
když v rohu vlhkost zůstala,
rok mokrý, nuzný dala poznati.
Tak za pohanských časů věřili,
než věrověstci naši slovanští,
náš svatý Cyrill, svatý Metoděj
sem na Moravu přinesli
své světlo víry křesťanské.
Jich rukou modla zhynula,
a na těch místech lidu posvátných
jest vyvztyčeno kříže znamení.
16
Svítání na Radhošti.
K druhé noční hodině zbarvilo se nebe,
pásmo k horám přilehlé smaragdem se stkvělo,
neslo nádech žlutavý, zcela ožlutělo;
na Kriváni kdesi až červánky se rděly,
skřivani se jásavým sborem rozepěli.
A co dole dřímal kraj všecek zatemnělý,
zoře z dálky jasnila Radhoště vrch celý.
Svatojanské ohně již zhasly, dodoutnaly. –
Tam, kde smrští plamennou k nebesům se draly,
kaplička jak bělounká holubička sedí;
potěší se pohledem, kdo k ní z dálky hledí.
17
Před bouří.
Ticho v lese, nepohne se nikde ani chvojí,
vrchy stromů jako skály nepohnutě stojí;
co je živo, jakoby se z lesa vytratilo –
zvěř i ptactvo při močálech v roklině se skrylo;
brouček v mechu, motýl, vážka spali pod lupeny.
Mrtvé ticho! Jen vzduch horký chvěl se mezi kmeny.
Úpal slunce čím dál hůře doléhal a pražil.
Země prahnouc po oblaku, aby již ji zvlažil,
trhala se na výsluní, hynouc hroznou žízní,
vzdychala si k Pánu Bohu, jak ji slunce trýzní.
Mrtvo v lese, nepohne se nikde ani chvojí,
vrchy stromů jako skály nepohnutě stojí.
18
Na hory v bouři.
Pan lékárník, muž statný, otužilý,
a jeho dceruška, zjev ladný, milý
a učitelka s vážným, bystrým okem
jdou na Pustevně cestou nad potokem.
Hned od stanice k lesu až se vezla
ta turistická trojice. Když slezla,
děl kočí jejich: „K bouři schyluje se,
dej Pán Bůh ať vás nezastihne v lese!“
Té zmínky poutníci se nelekali,
a chutě lesem, pasekou se brali,
až prošli chladný kout, jejž po rok celý
ni jeden zásvit slunka nezveselí.
Tam v rokli bystřina si skáče, běží
jak hříbě bez uzdy a bez otěží
svou silou hravě, volně, bez obtíže –
19
Již naši chodci stáli kolem kříže.
Kříž prostý dřevěný a Kristus z plechu
tam postaven byl jdoucím na potěchu.
(Jde dobře ten, kdo u Něho jí hledá!)
Tam odtud vrch jak do střechy se zvedá.
Den dusný. Ticho bezmála jak v hrobě.
Les bez dechu, jak pohřížený v mdlobě,
znáť nedal ani nejmenšího chvění.
V tom ozvalo se oddálené hřmění
a z nenadání vichřice tu byla,
a návalem svým na les udeřila:
Les rozvířený hučel, sténal, skřípěl
a vichr po něm fičel, syčel, sípěl
a rostl v orkán – lomcoval a lítal
a haluzemi jako vodou zmítal
a v honbu šílenou se rozburácel:
rval, trhal, tříštil, lámal, srážel, kácel.
V pláň šedou přešel temných mraků nával
a bičem deštným bil a ošlehával
tvář, tělo sosen, jež se chvějí v pláči,
když děsná bouře po temenech kráčí.
Les tonul v ohni: shora blesk a hřmění
a spodkem utápěl se v zaplavení.
Lvi řvoucí táhli bouři v mračném voze –
a zápas živlů řádil na obloze,
jak kdyby bylo v rozzuření vzteklém
se spolčovalo samo nebe s peklem;
že shora, zdola spoustou hrůzorodou
hned zničí zemi plamenem i vodou.
20
Les tonul v ohni. Za rachotu hromů
tři chodci naši drželi se stromů;
by nezhynuli všichni jednou ranou,
pán obě dámy rozestavil stranou.
Čas do věčna jim táhnul dobu denní,
tři duše vrcholily v pomyšlení,
jak vyváznouti. –
Bouře umdlévala –
Jiř záře slunka viděti se dala.
Aj! Nebesa se překlenula duhou
a měla podél bledší ještě druhou.
Z tří chodců nikdo nepromluvil slova.
Byl každý jako narozený znova,
že přestál hrůzu, že zas volně dýše.
Jen málo kroků postoupili výše
a na stromě tam obraz uviděli.
Ten, jehož na něm před očima měli,
byl svatý Václav, strážce jejich pouti,
jenž rodu svému nedá zahynouti!
Tak vyšli šťastně, bez úrazu, škody
ven ze zápasů ohně, vichru, vody.
21
Aj Pustevně!
Aj Pustevně! vy stavby přespanilé,
jak srdci blízké, jak jste oku milé
svou Šumnou, Maměnkou a Libušínem!
Vy v rámu lesním, otočeny stínem,
jste sjednotily v harmonii hezkou
lesk, nádheru i jednoduchost veskou:
vně, uvnitř ve vás tolik vnad se jeví,
že oko ani, kam dřív hleděť, neví,
že duše žasne, noříc se vždy v novou
a v pravdě živou krásu pohádkovou.
Což platno o vás mluviti a psáti!
Kdo neviděl, ten nemůže vás znáti,
a proto volám, péro klada stranou:
Přijď, viz a těš se krásou nevídanou;
přijď, viz a těš se roztomile, jemně,
jak sličná, ladná, půvabná jest země,
jak útulný, jak lahodný, jak hezký
je tam ten lesní, milý koutek český!
22
První rozhled!
Vystoupil jsem na vrch hory, prudkou, ostrou, dlouhou strání,
stojim, žasnu, rozhlížím se. Jaké vzácné podívání!
Deset měst a na sta vesnic na dolinách vůkol leží,
bílé cesty vedou do nich, řeky k nim a od nich běží!
Na východě rýsují se hroty Tater na obzoru,
poblíž viděť Kněhyni, Smrk, Ondřejník a Lysou horu;
na severu Ostravsko se v čadivých svých dýmech kryje:
třicet tisíc lidských krtků zemí se tam zvolna ryje.
Za uhelným, černým plástem černoši se do tmy derou,
s lampou drátem opletenou v hloubi do předku se berou.
23
Smrt tam číhá v rozsedlině nenačatých ještě lomů
s mořem ohně, s tisícem svých v jeden výbuch spjatých hromů,
smrt, jež zžehá, trhá, tříští, rozmetaná těla mění,
že muž ženě, a syn matce poznatelným z hmoty není.
Jak to jinak v našich horách šumí, ševelí a svistí!
V miliardách štíhlých stromů, šišek, jehličin a listí!
Dýchajícím na výsostech kořeněnou vůni lesa
jásá duše v nekonečno od země až na nebesa.
24
Večer po bouři.
Bezvětří a utišení v stinném lesním lůně.
Sosna sosně vydychuje pryskyřičné vůně;
po lesích se rozjásaly ptačí melodie,
třepetavý motýl v květu mednou rosu pije,
na trávě a na bylinách, na stromech a křoví
rozptyluje každá krůpěj lesk svůj démantový. –
Poznenáhla ku vlídnému večeru se chýlí
parný, dusný, hromobitný, pokojný den bílý.
Slunce vzňato rudým ohněm, větší nežli za dne
za chvílenku zemi naší do náručí padne,
spodním krajem – půlkou – celé v majestátě stkvělém.
Souhra barev rozlévá se po západě celém.
Červánky se rozložily na pásma a pruhypruhy,
okraj země okrašlují závoje a stuhy
světla, jehož sličná krása tak jest rozepjata,
jakoby tam tekly proudy zářícího zlata.
Ač již rudý kotouč slunce na zemi se schoval,
na Radhošťské kapli ještě křížek problyskoval;
25
výškou jemu samotnému výhoda jest dána
posledního lesku večer, prvního hned z rána.
Tichounký a teplý večer. Les i tráva voní
na Pustevních, na zvoničce klekání tam zvoní,
cinká zvonek stříbrozvuký na vidlici s výše,
do široké, do daleké, tiché lesní říše –
Postojí a pomodlí se, kdo hlas jeho slyší,
z blízka jasný, dál a dále temnější a tišší – –
a kdy již jen jako dechem v dálce dokonává,
občas ještě prudším vanem doslechnouť se dává.
Zlatý zvonku, jak jsi milý ve hlubinách lesa,
umíš ty nám duši zemskou volať na nebesa!
26
Hvězdnaté nebe.
Tmí se země, tmí se obzor, tmí se klenba celá.
Zlatým srpkem zjevila se luna zatemnělá.
Ustupuje temno šeru, jasna víc a více,
hvězdy rostou ze sta do set, ze set na tisíce:
Velký vůz i Malý vůz nám oči upoutává,
zvláště hvězdou, jež nám sever rozeznati dává.
Těká pohled udivený do hvězdnaté šíře,
od Vozky až ku Orlovi, od Labuti k Lýře.
Mléčná dráha, jakoby ji posel bílým mákem –
A co se v ní tají divů neviděných zrakem!
Těká pohled udivený po drobounkých skvostech.
A to se tam rojí světy v dálkách, vysokostech,
gigantické koule v žáru šíleným svým letem
prorážejí nekonečným prostorem a světem.
A to jsou tam samá slunce: vlastní světlo mají,
z jehož zdrojů planetám svým život rozdávají.
Teleskop jich sklad i počet do nesmírna množí,
až duch tone zapadaje v tůni krásy Boží.
27
Bača na salaši.
Sedí bača před kolibou
na kameni v trávě,
kolibu si přestěhoval
včera večer právě.
Dveřmi víc než oknem do ní
padá světlo denní,
ohniště má bez komína,
jehož třeba není.
Kouř se může po libosti
střechou, dveřmi dráti –
za to ohně trvalého
potřeba je dbáti.
Kdyby zhasnul, stalo by se
jistě něco zlého. –
Ráno bača vesel vstává
s lože listnatého.
28
Lávka jest mu spolu stolem:
hrnek, talíř, lžíce
a nůž v kapse, když jsou jeho,
čeho třeba více?
V komoře má na žinčici
hrotek, kotlík řádný –
Ba, že se mu nevyrovná
bača nikde žádný!
Od jara až do podzima
na salaši žije,
otrubové placky jídá,
ovčí mléko pije.
Skalní zřídlo jest mu zdravým,
nestrojeným vínem,
zubů sobě nepokazil
ostrým nikotinem.
Co je pravda! Má i dýmku,
dobře si ji čistí,
tabáček mu do ní dává
žanyglové listí.
Pokojně si pokuřuje,
dým mu z dýmky mizí,
netrápí ho politika
domácí a cizí.
O zlých věcech zdaleka se
novin nedovídá.
Pes, druh věrný, domu, stáda
bezpečně mu hlídá.
29
Ovečky se pěkně pasou,
slunko na ně svítí,
pastvina jim na pochoutku
dává vonné kvítí.
A jsou venku ve dne, v noci
ba i po čas bouří,
po kterých jim z povypraných
kožichů se kouří.
Když blesk bije, déšť se lije,
vědí sobě rady,
starým zvykem dávají si –
hlavy dohromady.
Šťastný člověk, ten náš bača!
Kolibu si přenes
pod valašskou halenou náš
dobrý Diogenes!
30
Obroď Bůh!
(Jak povstal tento turistický pozdrav Pohorské jednoty „Radhošť“).
Doktor Par a rada Neč k Pustevním se brali;
od Raztoky o různých jménech rozmlouvali,
jaké v našem půvabném, poetickém kraji
vrchy, svahy, potoky od pradávna mají.
Odkud naši předkové výrazy ty vzali?
Radhošť ovšem po známém bohu jmenovali;
název našich Pustevní od toho se nese,
že tam kdysi poustevník u zřídla žil v lese.
Po rumunských Valaších Kyčerá nám zbyla,
salašnická názviska do mluvy se vžila;
Ale kudy k Noříči, proč se říká Mjaší,
kdo ví a kdo vyloží ze slov řeči naší?
Máme říčku Lubinu, Černohorci mají
u Cetyně potok, jejž Ljubin nazývají;
31
Čech i Srb svou Moravu z též mysli vzali,
že svým řekám mohutným totéž jméno dali!
Znatelno, jak hluboko společný jde kořen,
nad nímž strom náš slovanský k rozkvětu byl stvořen.
Bohatý jest jazyk náš, krásný, ladný, čistý!
„A přec ještě nemáme hesla pro turisty!“ –
prohodil pan doktor Par – „hesla, jak se sluší,
zpřízněného s lidovou, pravou horskou duší!“
Za té řeči přátelské, stoupajíce spolu,
setkali se s dědouškem kráčejícím dolů.
Vetchý byl a šedivý, loudavým šel krokem,
na svět kolem pohlížel přívětivým okem;
nemoha již pracovať, sbíral dárky Boží,
jaké zvláště po dešti po lesích se množí –
sbíral houby na prodej.
Poznali ho páni:
bylť on jako přirostlý k Pusteveňské stráni.
Dobrodušný dědoušek rád se rozpovídal:
Za let mladých pásával, stáda v lese hlídal,
potom kácel, stahoval klády s horských strží,
při čem život vezdejší na vlásku se drží –
„Perná práce, skrovný plat! – všechno však se spraví,
když dá Pánbůh přístřeší, zemáky a zdraví,
a ty – houby, za které něco též se získá
na sůl a ten tabáček, po němž se mi stýská!“ –
Páni byli dojati staříčkovou řečí:
Bída, skromnost! – co z těch dvou u něho jest větší!? –
32
Dostal dárek, děkoval chuďas na odchodu:
„Toho jsem se nenadál! Děláte si škodu!
Pánbůh zaplať! naděl vám zdraví trvalého,
požehnej vám, potěš vás, zbavuj všeho zlého,
dej vám cestu šťastlivou, kudy noha kráčí –
nechť vás Pánbůh na horách obroditi ráčí!“
Tu to máme! „Obroď Bůh!“ se rtů se mu sneslo.
„Obroď Bůh!“ zni pozdrav náš, nové naše heslo!
Nalezeno ve hloubi duše horalovy
ujme se a udrží před jinými slovy.
Pohorského pozdravu pěknějšího není!
Do hor Pánbůh položil naše obrození!
33
Kmet a kráva.
Na pasekách hrozný hlad ostrým zubem hlodal.
Chalupník svou kravičku na zabití prodal.
Výměnkář ji do města vede k řezníkovi.
Obrázek ten rád bych vám zachytil zde slovy.
Stará sešlá kravička skoro kost a kůže –
žebra na ní každý hned spočítati může –
vyvedena ze chléva před úsvitem ranním
od starouška, ochotně ubírá se za ním:
on ji sobě zapřáhal, za pluhem s ní chodil,
on ji z chléva na pastvu vyváděl a vodil. –
Zachvěl se kmet shrbený při hubené krávě,
zimou snad, či proto, že uvažoval právě,
jak jí silný tovaryš do hrdla nůž vrazí – –
Stařec krávu odevzdal, k domovu se plazí –
Zimou, hladem, únavou zmořen do ostatka,
sedl, zmrzl. Narostla na něm jinovatka.
Našli ho tam tuhého lidé jdoucí k městu –
Kmet i kráva odbyli poslední svou cestu!
34
Hledání pokladu.
O Radhošťských děrách skalních staří lidé vědí,
že tam někde na pokladech satanáši sedí.
Už tam mnozí ze všech končin děrami se drali,
ale k místu pravému se nikdy nedostali.
Spouštěli se po provaze k propadlinám srázným,
vraceli se šťastně domů, ale s pytlem prázdným.
Nedalo to Měchurovi u Frenštátu kdesi,
dřevaři, jenž byl jak srostlý s Radhošťskými lesy.
Šel své štěstí směle zkusit, odvahy měl dosti,
nebál se, že strachem budou hrkati v něm kosti.
Stálť on jak rek u Náchoda v nejlítějším boji,
utržil tam pruskou šavlí čestnou jizvu svoji.
Když řeč došla na rekovství, nerozuměl žertu,
říkával, že nebojí se ani sedmi čertů.
Připravil se na svou cestu rek náš podnikavě.
Zaklínací slova maje ode dávna v hlavě,
35
oblékl si staré šaty, dobré k prolézání,
obul sobě silné boty, které nohou chrání,
nasadil si beranici, by mu hlavu kryla,
kdyby náhle na strop ostrý někde narazila.
Opásal si pytel dlouhý pevně kolem těla,
by v tom pytli kupa zlata dosti místa měla.
A jda s lampou bezpečnostní, s okovanou holí,
zaměřil již před rozbřeskem do širokých polí.
Toho dne byl Velký pátek, kdy jde ústy všemi,
že se v ten den otevírá každý poklad v zemi,
a že k truhlám plným zlata snadný přístup bývá,
po čas, co lid v chrámu Páně pašije si zpívá.
Měchura šel ostrým krokem a byl záhy v lese,
podél vody, kterou potok z roztoky ven nese.
Abych pravdy nezatajil, povím, proč tak kvapil:
vzal si z domu láhev režné, té se napřed napil.
Povídal si, dobrá že jest na cestu ta šedá,
(Kdo rád pije, obyčejně omluvy si hledá,
jeden pije, že tím sobě nové síly dodá,
jiný, aby červa zalil, jenž mu v prsou hlodá.
Pijákem však rek náš nebyl – tak se nezohavil,
ač snad někdy přebral míru, když se v krčmě stavil.)
36
Rychlou chůzí mířil k lesu, v hlavě plány nesa,
co si všechno koupí, zřídí za ten poklad z lesa.
Prudký, ostrý, dlouhý kopec nemohl mu škodiť,
umělť on již od malička po těch kopcích chodiť.
Tak se dostal na Pustevně za východu právě;
nedbal slunce, jak se vzneslo v nádheře a slávě.
Od studánky sbočil s cesty, Šumnou v levo nechal,
po travnatém horském hřbetě přímo k děrám spěchal. –
Na pokraji lesa v zemi zeje otvor tmavý,
jediný vchod ku pokladu, jak se v lidu praví:
Slezl dolů, zrak mu jiskří jako lišce dravé.
Lampou svítí v ruce levé, hůl má v ruce pravé.
Stupňovitá chodba vede dolů přímým směrem,
jen zvuk kroků rozléhá se příšerným tím šerem,
a tluk hole okované známku dává zjevnou,
má-li chodec o krok dále půdu ještě pevnou.
Pojednou se chodba úží, stěsňuje a níží,
rek náš leze čtvermo do ní, pozorně se plíží;
pod sebou má prostor širý; jeskyně to dlouhá,
tu tam z cesty balvan jakýs trčí, strmí, čouhá.
Napíná sluch, rozhlíží se po všech všudy koutech,
kde tam leží těžká truhla v železných svých poutech.
Z dola slyšel hukot vody, tříštící se v temně,
skřeky sýčků, táhlé vzdechy jdoucí z hlubin země;
37
stranou zase jakby vlci děsně vyli z hladu;
srdcervoucí úpění se ozývalo v zadu;
mručivé a sténající slyšel kolem hlasy –
zornice se rozšiřují, ježí se mu vlasy –
vidí ve tmách velké oči, žluté jako síra,
křivý zobák, hřmotné tělo, dravé drápy výra,
vidí, jak dva vedle sebe draci okřídlení
v rozevřených tlamách řady ostrých zubu cení,
vidí saň, jak metá blesky z krvavých svých očí,
na skoku, že již v tu chvíli na vetřelce skočí.
Damoklův meč Měchurovi visel nad životem.
Osykou se třásl chuďas pokryt zimným potem,
osamělý bez pomoci – mezi duchy zlými,
do propastí pekelných jej s sebou táhnoucími.
Žhavá úzkost tělem jeho prudce probíhala,
jakoby již ruka smrti za vlasy ho brala.
Mám s ním soustrasť, rád bych již ho děsných chvil těch zbavil.
Nerad bych mu připomenul, kterak chlubně pravil,
že své štěstí půjde zkusit, odvahy má dosti,
nebojí se, že v něm strachem hrkať budou kosti;
že stál jak rek u Náchoda v nejlítějším boji,
utržil tam pruskou šavlí čestnou jizvu svou.
To tam aspoň byli lidé, dobře viděl na ně,
ale teď má kolem sebe příšery a saně!
Ký div, že bys teď se na něm nedořezal krve.
Přestal u mně býti rekem, jakým zdál se prve.
Padl do mdlob. Když se prospal a z té mdloby vyšel,
38
ovčákův zpěv ze zdaleka ode vchodu slyšel.
Z přestálého strachu ještě vrážel v ostré stěny,
nohy se mu podvracely, jakby podlomeny.
Odraný a polomrtvý vyšel na svit denní.
Od té doby na poklad již neměl pomyšlení.
I když někdy při sklenici rozveselen býval,
o Radhošťském dobrodružství nikdy nemluvíval.
Byla-li řeč o pokladě, podotýkal krátce,
pravý poklad pro člověka že jest jeho práce.
39
V medovém údolí.
Na Radhošťském svahu nad Rožnovem,
v malé jizbě pod starým již krovem,
stojí v lese, všemu světu skrytá,
pasekářská chata z dřeva sbitá.
Rodina v ní žije dobrou shodou,
černým chlebem, křišťálovou vodou,
jejíž pramen nikdy nevysýchá! –
Rozkošná je dolinka ta tichá.
Jednou když jsme na Radhošti byli,
tam až ku zřídlu jsme zabloudili.
Hoch náš rukou nabíral již sobě.
„Uhřáti jste, uškodíte sobě!“ –
ozvala se ženská slova vlídná.
Synek ustal, pasekářku zhlídna.
Uznali jsme počkati čas krátký.
Hospodář nás vedl do zahrádky,
ukázal nám včeličky své milé,
pracovnice neúnavně čilé.
40
Žena zatím v domě nemeškala,
na stoleček bílý ubrus dala,
chléb i máslo s vonným medem k tomu,
vše, čím mohla zavděčiť se z domu;
s ochotou a upřímností ryzí
pohostila pěkně lidi cizí. –
Když jsme se jí odvděčiti chtěli,
dobrácká jsme slova uslyšeli:
„Požehnej Vám Pán Bůh, páni milí:
sami jsme se s Vámi potěšili,
k nám sem zřídka lidská noha zbloudí!zbloudí!“
Hle! tak horal jedná, smýšlí, soudí. –
Na odchodu od štědrého stolu
po kytičce nesli jsme si dolů;
myšlénkami jsouce připoutáni
ke Hluchaňům na rožnovské stráni.
41
Hafery.*)
O Radhošť dva velmoži se dělí,
jim tam patří řetěz horstva celý,
rozložený v dálku nedohlednou. – –
Na potulkách zastal jsem tam jednou
starušku, jež s dětmi od své dcery,
vyšla sobě na vrch na hafery.
(Jsou tam velké, že až podiv budí;
dobře o nich vědí lidé chudí.)
Spatřivši mne pozdravení dala,
„Nekoupíte haferů?haferů?“ – se ptala –
Mohli„Mohli byste! Nějak se vám udá!
Vy jste pán, já chamradina chudá!“
Okamžitě úmluva se stala.
Staruška mně kornout nasypala.
„Budete jich za krejcar míť dosti?“
„„Ještě za pět! Pozvu na ně hosti! –
Kolik pak let, staruško, již máte?
Už dost mnoho. Co?““
„Dá-li Pán Bůh ještě pětadvacet
budu míti sto!“
———
*) = borůvky
42
Bylinářka.
Jindy zas jsem potkal starou ženu v lese;
nesla pytlík v ruce. Já řku: Co v něm nese?
„Byliny.“ „„A jaké?““ „Takové, co spraví
dospělým i dětem porouchané zdraví.
Jsou nám z vůle Boží v bylinách těch síly,
aby pomáhaly ve příhodné chvíli.“
„„Vy jste tedy sobě vyšla na hledání?““
„Těžko živobytí po horách se shání.
Napřed třeba věděť, kdy a kam jest chodiť,
po stržích se smýkať, po bařinách brodiť;
každá bylinka si žádá půdy jiné,
jedněm slouží slunku, jiným koutky stinné.
Bedrníku svědčí slunka výhřev stálý,
osladiči dobře v boku vlhké skály;
tam se také daří kypré kapradině,
vachty květný hrozen bují na bařině.
Divizně zas svědčí stráně kamenité,
andělice místo v rokli u vod skryté.
Rozrazil a plavuň na suchu si hoví,
potměchuti naší přeje vlhké křoví.
43
Třezalka má ráda zvláště řídké lesy,
kde i prvosenka žlutá libuje si;
mýtiny zas nejlíp zeměžluči slouží.
A tak každý kvítek po své půdě touží“.touží.“
„„Býváte tu časně?““ „Za rosičky ranní
často do krve se bosé nohy zraní
kamenem, neb trním, nebo ostružinou.
Jen když aspoň zmije na stráních nás minou!
Za úpalu, sloty, po čas nepohody,
potřeba jest sbírať květy, listí, plody,
od něčeho zase jenom pouhý kořen –
když je člověk k tomu živobytí stvořen.
Jedovatinu hned v lese dávám stranou.
Doma teprv třídím směs tu promíchanou“.promíchanou.“
„„To vás asi slušně obživí a šatí,
v lékárnách se jistě pěkně za to platí.““
„Toho času pět nás po bylinách chodí
a že nás je tolik, navzájem nám škodí,
znesnadňuje nález po širokém lese,
příliš velká soutěž malou mzdu nám nese,
všaktě o tom v městě dobrou známosť mají,
víme, že se páni nikdy nepředají.
Ať jest, jak jest, Radhošť nějak přec mne živí,
léčí mne, když z jara moří kašel divý.
Radhošť, jenž mne vždycky do svých vrchů vnadil,
na hlavu teď pěknou korunku si vsadil –
kapličku svou bílou, Boží stánek malý,
v němž lid podbeskydský skládá svoje žaly.
Tam lze viděť, cítiť, když se bouře valí,
jak je Pán Bůh mocný a jak my jsme malí!“
44
Jak vychvalovali myslivci své psy.*)
Tři myslivci kdys v tuhém byli sporu,
čí pes byl lepší. „Můj pes bez odporu!“ –
tak zvolal první –: Nade„Nade všechny ctnosti
v něm vrcholil se pocit povinnosti.
Tu vlastnost vzácnou životem svým splatil!
V čas honu na sluky pes můj se ztratil.
Kdo mohl tušiti, co s ním se stalo? – –
Té doby mnoho sněhu napadalo
a marno bylo pátrať po okolí. –
Ta ztráta podnes u srdce mne bolí! –
To zvíře víc než zvěří smysl mělo,
mým pomyšlením ihned rozumělo. –
Když potom z jara do lesů jsem zašel,
tam udivený kostru psí jsem našel
———
*) Co se povídalo pod Šumnou,
kde z ohně ducha jiskry vtipu srší,
zvlášť když je venku pošmourno a prší.
45
a před ní kostru sluky. Číhal na ni
a nepohnul se od ní o krok ani,
až ze sluky i z něho zbyly kosti. –
Tak skonal pes můj, héros povinnosti!“
A druhý myslivec se ozval tichem.
„A mého žádný nepředstihne čichem.
Jdu sobě městem, pes můj po mém boku;
však z nenadání ocitnul se v skoku
a vběhl do domu. Mně divno bylo,
co asi jej tak prudce pobouřilo?
a nemohl jsem najíť vysvětlení;
krám zvěřinářský na blízku tam není. –
Já za psem, abych spády jeho zvěděl.
Pes v druhém patře přede dveřmi seděl.
Já vešel do vnitř. Po omluvě řádné
jsem nepostřehl příčiny tam žádné.
Jen kuchařka si právě v knize četla.
Zrak padl na list! Hned jsem nabyl světla!
V té knize byla kapitola celá,
jak na zajíce omáčka se dělá.“
„Psi výtečníci!výtečníci!“ – zvolal lovec třetí –
jich„jich chvála nechať mezi lovce letí!
Však proti mému vaši psi jsou malí!
Můj dokonce i zákona je znalý!
Když drahá ženuška mi churavěla,
zvlášť na koroptve laskominy měla;
já viděl, sil že ubývá jí denně.
Co dobrý manžel neudělá ženě!
I mléko ptačí snad by někde shledal!
Než zákon střílet koroptví nám nedal.
46
Já jednu vyhlídnul. Bác! – Prach a broky!
v tom ozvaly se četníkovy kroky.
Již pokutě vstříc najisto jsem hleděl –
Můj vtipný pes však porady si věděl.
Hned na koroptev zadečkem si sedl
a do oblouku oháňku svou zvedl,
a zakryv takto koroptvičky tělo,
by oko zákona nic nevidělo,
jak nevinňátko chytrácky se choval. –
Když četník zašel – kořist aportoval!“
47
Podivná příhoda.*)
Pan lesní s panem revidentem
svou zprávu odbyli
a do hostince „u jelena“
se poobčerstvit vkročili.
Je pravda: na plzeňské měli
chuť vyvinutou velice
a zvláště proto číšník často
jim nosil plné sklenice.
Ač závisí se myslivectvu,
že žije v ovzduší,
kam z měst jdou lidé hledat zdraví,
když se jim nervy poruší;
ví také lesník, kde ho tlačí pata,
má také on své trampoty
a není divu, že se občas
rád vymkne z lesní samoty.
Tam „u jelena“ živo bylo
a příjemno a veselo,
že na zpáteční cestu domů
se vzpomenouti nechtělo. –
48
Tak minul den a míjel večer
a pomalu se setmělo.
Šli. Dva psi jezevčíci byli
jak stín jim stále po boku.
Srp luny problyskoval mraky
a zrcadlil se v potoku.
Jich kroky byly slušny ještě,
však přece trošku motavy:
ten slavný výtvor české země
jim nějak vstoupil do hlavy.
Jim pěšinky se někde zúžovaly
a jinde zase příliš vinuly.
V té náladě se pánům přihodilo,
že u obory bránku minuli.
Tak daleko již za sebou ji měli,
že vraceti se bylo neradno,
a jistě ženy z okna vyhlížely. –
Plot přelézť není nesnadno.
Nuž přelezme jej – lesní pravil –
však nejsou na něm hřebíky!
Pan revident se shodl na to,
jen doložil: Co se psíky?
Děl lesní: Napřed přelezte Vy,
já podám Vám je. Stalo se.
Jsou tam již oba. Lesní vece:
Tu třetí psisko. Odkud vzalo se?
Snad sousedův pes. Lesní hádal
a podal psíka třetího.
Tu čtvrtý zase přitočil se,
což zarazilo pana lesního.
Je to snad pivem? Šalbou zraku,
či přelud by mě podebral!
49
Nuž mluvte, kolik jste jich,
těch psíků odebral?
Už čtyry! Kolik jich tam u Vás?
Jak vidím, jediný!
Nu, rozsviťte si. Sčítejte je!
Škrt sirky. – Objev nevinný! –
Nechť pro ten příběh prapodivný
těch pánů nikdo nehaní.
Plot díru měl, tou přebíhali
psi přes plot předaní.
50
Nářek stromů.*)
Stromy v lese vespolek do nářku se daly,
na svůj osud ukrutný sobě stěžovaly;
mluvčí jejich, starý dub, vzhůru zahovořil:
„Proč jsi, Pane, také nás bídné stromy stvořil!“
Přijdou na nás dřevaři, lidé nízcí, malí,
sekyrami, pilami, skácí nás a svalí!svalí!“
Hospodin, je vyslechnuv, otcovsky jim vece:
„Měly byste, bláhoví, pomysliti přece,
jak by lidé náčiní do rukou si brali,
kdybyste vy dřeva jim na to nedávaly?“
51
O černém datlovi.*)
Černý datel jistotně podivným je ptákem:
Zobák silný, mohutný jest mu dlátem, hákem
lopatou i kladivem, jak je toho třeba.
A jak těžce ubožák dobývá si chleba!
Po den celý do stromů tluče, dlabe díry.
Stará pověst ve Vlaších o něm došla víry.
Datel černý, jaký se vyskytuje v lese,
po latinsku rodové jméno Picus nese.
Byl syn boha Saturna, silný, bystrý, bdělý,
Svůdná Circe na něho metala zrak smělý.
Picus o své rozvaze vzácný důkaz dával
tím, že její falešné lásce odolával.
Ale Circe vášnivá stíhala ho všady.
Ctnostný Picus nevěda již si jiné rady,
jak by ušel nástrahám, zmařil úklad všední,
v ptačích křídlech do lesů utekl se před ní.
52
Stal se datlem, odložil lidskou bytost svoji,
aby jen byl od Circe nechán na pokoji.
Přes proměnu zachoval vzácnost jednu pravou,
totiž svoji prorockou schopnost předvídavou:
ví, co přijde – totiž déšť; na strom když se dívá,
vidí hmyz, jenž ve dřevě pod korou se skrývá.
53
Spořivá děvčata.
Šly tři děvy ku Frenštátu
do kostela v neděli,
ve svém kroji vesele ven
do světa si hleděly.
Byly čilé, roztomilé –
nejmladší z nich nejvíce –
každá sobě nesla svoje
punčošky a střevíce.
Ptal se kdosi, proč již doma
na nožky jich neberou?
„Máme s sebou ještě jiné,
ty se cestou nederou!“
54
Dobrosrdečná zdvořilost.
Dovolila selka ženě,
by si trávy nažala.
Při té práci přívětivě
mluviti k ní začala:
„Pomoz Pán Bůh, dobrá dušeduše“ –
při tom kývla hlavičkou –
přála„přála bych si, panímámo,
býti vaší kravičkou.
Opravdu bych u vás měla
péče dost i potravy,
nebyla bych kost a kůže
od paty až do hlavy!“
55
Co se třikrát za den rodí?
Co se třikrát za den rodí? Kdo ví? Kdo nám poví?
Do Veřovic přišel farář, duší pastýř nový;
ve farnosti byly selky počestné i ctěné,
snášely mu zvláště mléko čerstvě nadojené.
Farář s otcem děkovali, dost že mají svého;
uslyšeli na to slova srdce dobráckého:
„Nevymlouvejte se z toho; nám to neuškodí.
Vždyť se nám to z vůle Boží třikrát za den rodí.“
56
Lesní popěvky.
Řada první.
1.
U pat hor již odumírá
U pat hor již odumírá
světa shon a hluk tam tichne,
klidný horal v nedostatku
k Pánu Bohu sobě vzdychne.
Nelaje a nenaříká,
cizích statků není chtivý,
cítí blízkost ruky Boží,
která strom i ptáka živí.
2.
Ve štěrku a suchém písku,
Ve štěrku a suchém písku,
v zemi bez ornice,
kořeny své usazuje
skromná borovice.
Horalé, když hledím na vás,
myslím, že se všici
životem svým podobáte
naší borovici.
57
3.
Leží víska v horském dole,
Leží víska v horském dole,
mnoho strání, málo pole. –
Ať je vedro, ať je chladno,
horalům jde práce snadno.
Nuzně chodí, nuzně jedí,
o světě tam málo vědí.
Kos hned z rána už jim hude:
„Nějak bylo, nějak bude!“
4.
V dálce vidím horské hřbety,
V dálce vidím horské hřbety,
louky leží pode mnou. –
Uslyšel jsem od Slováčka
smutnou píseň dojemnou –
píseň, jež jak vítr stromem,
srdcem umí zachvěti. –
Kdo ji slyšel, tomu nikdy
nevymizí z paměti.
5.
Líčil jsem jen dobré rysy,
Líčil jsem jen dobré rysy,
zlých verš můj rád pomíjí –
bohužel, že chudák, dobrák
časem rád se opíjí.
Rostou křiky, vády, bitky –
a co z toho pojde dál?
Dětem hlad a ženě nářek,
mužovi až – kriminál!
58
Řada druhá.
1.
Z těsných ulic, dusných domů
Z těsných ulic, dusných domů
táhne mne to ven a ven. –
Na horách tam mezi ptactvem
jest i duch můj okřídlen.
Vane větrem, plyne proudem,
se sosnou si ševelí;
okem, uchem do člověka
vrací se duch veselý.
2.
Utekl jsem na samotu,
Utekl jsem na samotu,
pohrdaje hlučným světem;
přátelím se s šumem lesů,
s potůčkem i lučním květem.
Zapatřuji, zahlížím se
v zeleň hvozdů, v modro nebe –
najdu si snad na samotě
ztraceného – sama sebe.
3.
Mýlíte se, moji milí,
Mýlíte se, moji milí,
že já chodím sám;
společníky, společnice
kolem sebe mám.
Velkých, malých, dokonalých
jest jich plný svět,
hory, nivy – mně jsou živy
studánka i květ!
59
4.
Nad mechovým lůžkem mojím
Nad mechovým lůžkem mojím
sedmihlásek zpívá jemně.
Svatý pokoj zahostil se
v lese, ve vzduchu i – ve mně.
Zdává se mi, když se vanem
rozšumělo vonné chvojí,
jakby lesem chodil lékař,
který smutné duše hojí.
5.
Jako vlnky na potoku
Jako vlnky na potoku
popěvky mé plynou hravě,
mezi břehy květnatými
vzpomínky se šinou v hlavě.
Voda ku předu a dolů
vzpomínky zas běží zpátky,
nejednou již unesly mne
z života až do pohádky.
6.
Plyne potok prudký, mladý
Plyne potok prudký, mladý
s hory níž a níže
kolem skal a kolem luk
ke vsi blíž a blíže.
Do nesmírných mořských vod
trošku svoji nese –
čistý jest a veselýveselý,
dokavad jest v lese.
60
7.
Až má duše vyjde z těla,
Až má duše vyjde z těla,
uvolněna z těsnost svých,
chtěl bych lítať ptačím letem
po výšinách nebeských.
Po výšinách, po jedlinách,
po seči a po mlází,
kde i těžké zarmoucení
lehko z duše odchází.
8.
Tam ku těm horám modravým,
Tam ku těm horám modravým,
a stinným loubím v lese,
tam ku těm vlnkám šplounavým,
mé toužení se nese.
Tam žil jsem za svých blahých dob,
a slýchal ptactva pění –
tam chtěl bych tichý míti hrob
a čekať na vzkříšení!
61
U kaple na Radhošti.
Buď s námi, Pane, když se připozdívá,
když bouře táhne mraky černými. –
Buď s námi, Pane, když se země třese
a mor se šíří mezi věrnými.
Buď s námi, Pane, tam kde krovy hoří,
kde vírná voda pole zalila;
buď s námi, Pane, tam, kde vlk si stýská,
že ovce dole tok mu zkalila!
Buď s námi, Pane, tam, ke jestřáb lačný
hruď oběti své drápem rozdírá;
buď s námi, Pane, tam, kde vášeň vzteklá
svou propast příšernou nám rozvírá!
Buď s námi, Pane, tam, kde utlačení
své tvrdé pěsti k pomstě zvedají;
buď s námi, Pane, tam, kde vojska v řadách,
jak klasy kosou, kolem klesají!
62
Dej, Pane, průchod průkopníkům světla
a výbojce buď z malých poslední. –
Vznes, Hospodine, slunce lásky věčné,
ať nad lidmi se všude rozední!
A žehnej, Pane, milé vlasti naší,
chraň říše Svého světce Václava,
ať o hráze hor návalem se tříští
všech živlů cizích zhoubná záplava!
63
Obsah.
Volání do hor3
Zvěř a ptactvo5
Květena a motýli8
Hory samá krása10
V daleké minulosti13
Svatojanské ohně15
Svítání na Radhošti17
Před bouří18
Na hory v bouři19
Aj Pustevně22
První rozhled23
Večer po bouři25
Hvězdnaté nebe27
Bača na salaši28
Obroď Bůh!31
Kmet a kráva34
Hledání pokladu35
V medovém údolí40
Hafery42
Bylinářka43
Jak vychvalovali myslivci své psy45
Podivná příhoda48
Nářek stromů51
O černém datlovi52
Spořivá děvčata54
Dobrosrdečná zdvořilost55
Co se třikrát za den rodí56
Lesní popěvky57
U kaple na Radhošti62
E: lk+lp; 2002
[64]