V medovém údolí.

Jan Evangelista Nečas

V medovém údolí.
Na Radhošťském svahu nad Rožnovem, v malé jizbě pod starým již krovem, stojí v lese, všemu světu skrytá, pasekářská chata z dřeva sbitá. Rodina v ní žije dobrou shodou, černým chlebem, křišťálovou vodou, jejíž pramen nikdy nevysýchá! – Rozkošná je dolinka ta tichá. Jednou když jsme na Radhošti byli, tam až ku zřídlu jsme zabloudili. Hoch náš rukou nabíral již sobě. „Uhřáti jste, uškodíte sobě!“ – ozvala se ženská slova vlídná. Synek ustal, pasekářku zhlídna. Uznali jsme počkati čas krátký. Hospodář nás vedl do zahrádky, ukázal nám včeličky své milé, pracovnice neúnavně čilé. 40 Žena zatím v domě nemeškala, na stoleček bílý ubrus dala, chléb i máslo s vonným medem k tomu, vše, čím mohla zavděčiť se z domu; s ochotou a upřímností ryzí pohostila pěkně lidi cizí. – Když jsme se jí odvděčiti chtěli, dobrácká jsme slova uslyšeli: „Požehnej Vám Pán Bůh, páni milí: sami jsme se s Vámi potěšili, k nám sem zřídka lidská noha zbloudí!zbloudí!“ Hle! tak horal jedná, smýšlí, soudí. – Na odchodu od štědrého stolu po kytičce nesli jsme si dolů; myšlénkami jsouce připoutáni ke Hluchaňům na rožnovské stráni. 41