Zvěř a ptactvo.

Jan Evangelista Nečas

Zvěř a ptactvo.
Co les nám dává? Ovzduší nám čistí; žár, úpal množstvím jehličin a listí nám mění v chládek líbeznosti známé. Les vichrů divokost a sílu láme a drží vláhu, živí zemská zřídla; – a zvěří dává přístřeší a sídla! V něm zajíček se míhá na útěku, v něm statný jelen stojí na průseku a na hlavě svou korunu si nese, král mezi zvěří v široširém lese. Tam laňka zírá spanilým svým okem, tam mrštná veverka svým dlouhým skokem se po haluzích zlehka přehoupává – A co les ptactvu, – ptactvo lesu dává? Ti malí umělci jak pěkně staví, jak hojně hubí hmyz a zpěvem baví! Hned špačka hlásiť spravedlnosť velí: On k našim krajinám má popud vřelý. Když země ještě posněžena bývá, on již tu u nás s výše stromů zpívá, 5 svým drobným srdéčkem a věštným vzletem vstříc jásá Vesně vyzdobené květem. Už v nejrannější chvíli z šera hvozdů zní neunavný, silný hlahol drozdů a zvuky jejich střídavého skladu lze poslouchati ještě po západu. I šedá naše pěnice tím časem se slyšeť dává zvonivým svým hlasem, jak šipka lehko prokluzuje křovím, jsouc oblíbencem naším opravdovým. Tam červenka, náš pěvec celodenní, svůj jásot níží v něžné ševelení; v tom zpěvu se cos toužebného tají, když v tichu jenom stromy šepotají. A s ptáky těmi sladké melodie kos, černý druh, svým žlutým zobcem lije. Král pěvců, slavík hvizdem stříbrojasným pěť počíná a mohutnícím, hlasným svým tlukem večer, tichem nad potoky své mnohotvárné vyzpěvuje sloky a končí náhle akkordem tak tklivým, jak by v něm vládnul lidským slovem živým. Náš střízlík hnědý, lesní skřítek čilý, má v houštích u vod útulek svůj milý, tam proletuje zlehka trním, hložím, jsa z ptáčků nejdrobnějším tvorem Božím. I divná kukačka dlí v lesích stinných. Svým životem se lišíc od všech jiných svá vejce do hnízd drobných pěvců klade. Hlas samčí znají velcí, malí všade, ač plachý pták se před očima kryje a samotářsky na vrcholích žije 6 těch stromů, které nad jiné jsou vyšší. Kdo z jara první zakukání slyší, hned hledí ruku na peníze vložiť, že budou se mu po celý rok množiť; čas čítá děvče sobě do provdání a starší člověk léta do skonání. Zní gli-gli žluvy v lesích letní dobou, jež v oči bije žlutou svojí zdobou; však nejzdobnějším u nás letním hostem jest mandelík; když mihne nad porostem, zrak zírá za ním, těší se a diví, že vidí v letu jasný klenot živý. Kdo touží po lesích, ví, co v nich značí ten čilý, milý, drobný národ ptačí. 7
Básně v knize V ovzduší našeho Radhoště:
  1. Volání do hor.
  2. Zvěř a ptactvo.
  3. Květena a motýli.
  4. Hory samá krása.
  5. V daleké minulosti.
  6. Svatojanské ohně.
  7. Svítání na Radhošti.
  8. Před bouří.
  9. Na hory v bouři.
  10. Aj Pustevně!
  11. První rozhled!
  12. Večer po bouři.
  13. Hvězdnaté nebe.
  14. Bača na salaši.
  15. Obroď Bůh!
  16. Kmet a kráva.
  17. Hledání pokladu.
  18. V medovém údolí.
  19. Hafery.*)
  20. Bylinářka.
  21. Jak vychvalovali myslivci své psy.*)
  22. Podivná příhoda.*)
  23. Nářek stromů.*)
  24. O černém datlovi.*)
  25. Spořivá děvčata.
  26. Dobrosrdečná zdvořilost.
  27. Co se třikrát za den rodí?
  28. 1. U pat hor již odumírá
  29. 2. Ve štěrku a suchém písku,
  30. 3. Leží víska v horském dole,
  31. 4. V dálce vidím horské hřbety,
  32. 5. Líčil jsem jen dobré rysy,
  33. 1. Z těsných ulic, dusných domů
  34. 2. Utekl jsem na samotu,
  35. 3. Mýlíte se, moji milí,
  36. 4. Nad mechovým lůžkem mojím
  37. 5. Jako vlnky na potoku
  38. 6. Plyne potok prudký, mladý
  39. 7. Až má duše vyjde z těla,
  40. 8. Tam ku těm horám modravým,
  41. U kaple na Radhošti.