První rozhled!

Jan Evangelista Nečas

První rozhled!
Vystoupil jsem na vrch hory, prudkou, ostrou, dlouhou strání, stojim, žasnu, rozhlížím se. Jaké vzácné podívání! Deset měst a na sta vesnic na dolinách vůkol leží, bílé cesty vedou do nich, řeky k nim a od nich běží! Na východě rýsují se hroty Tater na obzoru, poblíž viděť Kněhyni, Smrk, Ondřejník a Lysou horu; na severu Ostravsko se v čadivých svých dýmech kryje: třicet tisíc lidských krtků zemí se tam zvolna ryje. Za uhelným, černým plástem černoši se do tmy derou, s lampou drátem opletenou v hloubi do předku se berou. 23 Smrt tam číhá v rozsedlině nenačatých ještě lomů s mořem ohně, s tisícem svých v jeden výbuch spjatých hromů, smrt, jež zžehá, trhá, tříští, rozmetaná těla mění, že muž ženě, a syn matce poznatelným z hmoty není. Jak to jinak v našich horách šumí, ševelí a svistí! V miliardách štíhlých stromů, šišek, jehličin a listí! Dýchajícím na výsostech kořeněnou vůni lesa jásá duše v nekonečno od země až na nebesa. 24