Večer po bouři.

Jan Evangelista Nečas

Večer po bouři.
Bezvětří a utišení v stinném lesním lůně. Sosna sosně vydychuje pryskyřičné vůně; po lesích se rozjásaly ptačí melodie, třepetavý motýl v květu mednou rosu pije, na trávě a na bylinách, na stromech a křoví rozptyluje každá krůpěj lesk svůj démantový. – Poznenáhla ku vlídnému večeru se chýlí parný, dusný, hromobitný, pokojný den bílý. Slunce vzňato rudým ohněm, větší nežli za dne za chvílenku zemi naší do náručí padne, spodním krajem – půlkou – celé v majestátě stkvělém. Souhra barev rozlévá se po západě celém. Červánky se rozložily na pásma a pruhypruhy, okraj země okrašlují závoje a stuhy světla, jehož sličná krása tak jest rozepjata, jakoby tam tekly proudy zářícího zlata. Ač již rudý kotouč slunce na zemi se schoval, na Radhošťské kapli ještě křížek problyskoval; 25 výškou jemu samotnému výhoda jest dána posledního lesku večer, prvního hned z rána. Tichounký a teplý večer. Les i tráva voní na Pustevních, na zvoničce klekání tam zvoní, cinká zvonek stříbrozvuký na vidlici s výše, do široké, do daleké, tiché lesní říše – Postojí a pomodlí se, kdo hlas jeho slyší, z blízka jasný, dál a dále temnější a tišší – – a kdy již jen jako dechem v dálce dokonává, občas ještě prudším vanem doslechnouť se dává. Zlatý zvonku, jak jsi milý ve hlubinách lesa, umíš ty nám duši zemskou volať na nebesa! 26