Hledání pokladu.
O Radhošťských děrách skalních staří lidé vědí,
že tam někde na pokladech satanáši sedí.
Už tam mnozí ze všech končin děrami se drali,
ale k místu pravému se nikdy nedostali.
Spouštěli se po provaze k propadlinám srázným,
vraceli se šťastně domů, ale s pytlem prázdným.
Nedalo to Měchurovi u Frenštátu kdesi,
dřevaři, jenž byl jak srostlý s Radhošťskými lesy.
Šel své štěstí směle zkusit, odvahy měl dosti,
nebál se, že strachem budou hrkati v něm kosti.
Stálť on jak rek u Náchoda v nejlítějším boji,
utržil tam pruskou šavlí čestnou jizvu svoji.
Když řeč došla na rekovství, nerozuměl žertu,
říkával, že nebojí se ani sedmi čertů.
Připravil se na svou cestu rek náš podnikavě.
Zaklínací slova maje ode dávna v hlavě,
35
oblékl si staré šaty, dobré k prolézání,
obul sobě silné boty, které nohou chrání,
nasadil si beranici, by mu hlavu kryla,
kdyby náhle na strop ostrý někde narazila.
Opásal si pytel dlouhý pevně kolem těla,
by v tom pytli kupa zlata dosti místa měla.
A jda s lampou bezpečnostní, s okovanou holí,
zaměřil již před rozbřeskem do širokých polí.
Toho dne byl Velký pátek, kdy jde ústy všemi,
že se v ten den otevírá každý poklad v zemi,
a že k truhlám plným zlata snadný přístup bývá,
po čas, co lid v chrámu Páně pašije si zpívá.
Měchura šel ostrým krokem a byl záhy v lese,
podél vody, kterou potok z roztoky ven nese.
Abych pravdy nezatajil, povím, proč tak kvapil:
vzal si z domu láhev režné, té se napřed napil.
Povídal si, dobrá že jest na cestu ta šedá,
(Kdo rád pije, obyčejně omluvy si hledá,
jeden pije, že tím sobě nové síly dodá,
jiný, aby červa zalil, jenž mu v prsou hlodá.
Pijákem však rek náš nebyl – tak se nezohavil,
ač snad někdy přebral míru, když se v krčmě stavil.)
36
Rychlou chůzí mířil k lesu, v hlavě plány nesa,
co si všechno koupí, zřídí za ten poklad z lesa.
Prudký, ostrý, dlouhý kopec nemohl mu škodiť,
umělť on již od malička po těch kopcích chodiť.
Tak se dostal na Pustevně za východu právě;
nedbal slunce, jak se vzneslo v nádheře a slávě.
Od studánky sbočil s cesty, Šumnou v levo nechal,
po travnatém horském hřbetě přímo k děrám spěchal. –
Na pokraji lesa v zemi zeje otvor tmavý,
jediný vchod ku pokladu, jak se v lidu praví:
Slezl dolů, zrak mu jiskří jako lišce dravé.
Lampou svítí v ruce levé, hůl má v ruce pravé.
Stupňovitá chodba vede dolů přímým směrem,
jen zvuk kroků rozléhá se příšerným tím šerem,
a tluk hole okované známku dává zjevnou,
má-li chodec o krok dále půdu ještě pevnou.
Pojednou se chodba úží, stěsňuje a níží,
rek náš leze čtvermo do ní, pozorně se plíží;
pod sebou má prostor širý; jeskyně to dlouhá,
tu tam z cesty balvan jakýs trčí, strmí, čouhá.
Napíná sluch, rozhlíží se po všech všudy koutech,
kde tam leží těžká truhla v železných svých poutech.
Z dola slyšel hukot vody, tříštící se v temně,
skřeky sýčků, táhlé vzdechy jdoucí z hlubin země;
37
stranou zase jakby vlci děsně vyli z hladu;
srdcervoucí úpění se ozývalo v zadu;
mručivé a sténající slyšel kolem hlasy –
zornice se rozšiřují, ježí se mu vlasy –
vidí ve tmách velké oči, žluté jako síra,
křivý zobák, hřmotné tělo, dravé drápy výra,
vidí, jak dva vedle sebe draci okřídlení
v rozevřených tlamách řady ostrých zubu cení,
vidí saň, jak metá blesky z krvavých svých očí,
na skoku, že již v tu chvíli na vetřelce skočí.
Damoklův meč Měchurovi visel nad životem.
Osykou se třásl chuďas pokryt zimným potem,
osamělý bez pomoci – mezi duchy zlými,
do propastí pekelných jej s sebou táhnoucími.
Žhavá úzkost tělem jeho prudce probíhala,
jakoby již ruka smrti za vlasy ho brala.
Mám s ním soustrasť, rád bych již ho děsných chvil těch zbavil.
Nerad bych mu připomenul, kterak chlubně pravil,
že své štěstí půjde zkusit, odvahy má dosti,
nebojí se, že v něm strachem hrkať budou kosti;
že stál jak rek u Náchoda v nejlítějším boji,
utržil tam pruskou šavlí čestnou jizvu svou.
To tam aspoň byli lidé, dobře viděl na ně,
ale teď má kolem sebe příšery a saně!
Ký div, že bys teď se na něm nedořezal krve.
Přestal u mně býti rekem, jakým zdál se prve.
Padl do mdlob. Když se prospal a z té mdloby vyšel,
38
ovčákův zpěv ze zdaleka ode vchodu slyšel.
Z přestálého strachu ještě vrážel v ostré stěny,
nohy se mu podvracely, jakby podlomeny.
Odraný a polomrtvý vyšel na svit denní.
Od té doby na poklad již neměl pomyšlení.
I když někdy při sklenici rozveselen býval,
o Radhošťském dobrodružství nikdy nemluvíval.
Byla-li řeč o pokladě, podotýkal krátce,
pravý poklad pro člověka že jest jeho práce.
39