V daleké minulosti.

Jan Evangelista Nečas

V daleké minulosti.
Ký div, že lidé hory, lesy ctili a bohy svoje na nich postavili! – Tam blíže mraků, hřímajících hromů a v stínu věkem úctyhodných stromů krev kouřila se od obětních stohů, jsouc prolévána k usmíření bohů! Byl člověk dávný poháněn tím pudem. Ač víra jeho děsným byla bludem, přec i z těch časů zatemnělých, mhlivých nám pravda pramení se v slovech živýchživých, hlas dějin zvučný ucho naše slyší: Již divoch tušil, že jest někdo vyšší tam na výsostech, kudy slunce chodí a měsíc – pastýř stádo hvězd svých vodí. – A že jak děti viděti jej chtěli, z hmot zemských sochy sobě vytvářeli. 13 Tak bohů, bůžku v zemích bylo do sta. Lid vůkolní dal nejvíc na Radhosta, až Kristova k nám došla víra nová. Teď již jen jméno po Radhostu chová ta hora, kterou báje otočily. I tajuplné Rusalky tam žily, zvlášť v tichých roztokách a na úbočí, kde křišťálový potůček se točí; tam v letních nocích, za měsíčních jasů si rozpouštěly prameny svých vlasů a taneční své reje prováděly; tam úchvatně i touhyplně pělypěly, a proto jenom viděti se daly, by oběť svoji na smrt ulehtaly; tam mnohý od nich zváben k srázným stěnám, kde mrtev padal v náruč svůdným ženám; měl lože na kapradí, z četných stonků mu spletly věnec z namodralých zvonků, jež rozvila tam sama mladá Vesna – by spal a nikdy neprocitnul ze sna. 14