V daleké minulosti.
Ký div, že lidé hory, lesy ctili
a bohy svoje na nich postavili! –
Tam blíže mraků, hřímajících hromů
a v stínu věkem úctyhodných stromů
krev kouřila se od obětních stohů,
jsouc prolévána k usmíření bohů!
Byl člověk dávný poháněn tím pudem.
Ač víra jeho děsným byla bludem,
přec i z těch časů zatemnělých, mhlivých
nám pravda pramení se v slovech živýchživých,
hlas dějin zvučný ucho naše slyší:
Již divoch tušil, že jest někdo vyšší
tam na výsostech, kudy slunce chodí
a měsíc – pastýř stádo hvězd svých vodí. –
A že jak děti viděti jej chtěli,
z hmot zemských sochy sobě vytvářeli.
13
Tak bohů, bůžku v zemích bylo do sta.
Lid vůkolní dal nejvíc na Radhosta,
až Kristova k nám došla víra nová.
Teď již jen jméno po Radhostu chová
ta hora, kterou báje otočily.
I tajuplné Rusalky tam žily,
zvlášť v tichých roztokách a na úbočí,
kde křišťálový potůček se točí;
tam v letních nocích, za měsíčních jasů
si rozpouštěly prameny svých vlasů
a taneční své reje prováděly;
tam úchvatně i touhyplně pělypěly,
a proto jenom viděti se daly,
by oběť svoji na smrt ulehtaly;
tam mnohý od nich zváben k srázným stěnám,
kde mrtev padal v náruč svůdným ženám;
měl lože na kapradí, z četných stonků
mu spletly věnec z namodralých zvonků,
jež rozvila tam sama mladá Vesna –
by spal a nikdy neprocitnul ze sna.
14