Co les nám dává? Ovzduší nám čistí;
žár, úpal množstvím jehličin a listí
nám mění v chládek líbeznosti známé.
Les vichrů divokost a sílu láme
a drží vláhu, živí zemská zřídla; –
a zvěří dává přístřeší a sídla!
V něm zajíček se míhá na útěku,
v něm statný jelen stojí na průseku
a na hlavě svou korunu si nese,
král mezi zvěří v široširém lese.
Tam laňka zírá spanilým svým okem,
tam mrštná veverka svým dlouhým skokem
se po haluzích zlehka přehoupává –
A co les ptactvu, – ptactvo lesu dává?
Ti malí umělci jak pěkně staví,
jak hojně hubí hmyz a zpěvem baví!
Hned špačka hlásiť spravedlnosť velí:
On k našim krajinám má popud vřelý.
Když země ještě posněžena bývá,
on již tu u nás s výše stromů zpívá,
svým drobným srdéčkem a věštným vzletem
vstříc jásá Vesně vyzdobené květem.
Už v nejrannější chvíli z šera hvozdů
zní neunavný, silný hlahol drozdů
a zvuky jejich střídavého skladu
lze poslouchati ještě po západu.
I šedá naše pěnice tím časem
se slyšeť dává zvonivým svým hlasem,
jak šipka lehko prokluzuje křovím,
jsouc oblíbencem naším opravdovým.
Tam červenka, náš pěvec celodenní,
svůj jásot níží v něžné ševelení;
v tom zpěvu se cos toužebného tají,
když v tichu jenom stromy šepotají.
A s ptáky těmi sladké melodie
kos, černý druh, svým žlutým zobcem lije.
Král pěvců, slavík hvizdem stříbrojasným
pěť počíná a mohutnícím, hlasným
svým tlukem večer, tichem nad potoky
své mnohotvárné vyzpěvuje sloky
a končí náhle akkordem tak tklivým,
jak by v něm vládnul lidským slovem živým.
Náš střízlík hnědý, lesní skřítek čilý,
má v houštích u vod útulek svůj milý,
tam proletuje zlehka trním, hložím,
jsa z ptáčků nejdrobnějším tvorem Božím.
I divná kukačka dlí v lesích stinných.
Svým životem se lišíc od všech jiných
svá vejce do hnízd drobných pěvců klade.
Hlas samčí znají velcí, malí všade,
ač plachý pták se před očima kryje
a samotářsky na vrcholích žije
těch stromů, které nad jiné jsou vyšší.
Kdo z jara první zakukání slyší,
hned hledí ruku na peníze vložiť,
že budou se mu po celý rok množiť;
čas čítá děvče sobě do provdání
a starší člověk léta do skonání.
Zní gli-gli žluvy v lesích letní dobou,
jež v oči bije žlutou svojí zdobou;
však nejzdobnějším u nás letním hostem
jest mandelík; když mihne nad porostem,
zrak zírá za ním, těší se a diví,
že vidí v letu jasný klenot živý.
Kdo touží po lesích, ví, co v nich značí
ten čilý, milý, drobný národ ptačí.