Noc tichá – teplá – hvězdnatá –
Hleď, co to? Ohně, na horách!
jak vyskakují a co jich tam jest –
již ke stu asi lze jich načítať –
až dvě stě, tři sta, pět set bez mála –
již na tisíc jich mnoho nechybí
a ještě rostou počtem nesčetným. –
To země širá s hvězdami
se dala v závod světelný
a s hvězdami se slučuje
kraj dalekého obzoru.
Však ejhle! Věží ohnivou
vzplál Radhošť. Chrlí k nebesům
a vystřeluje proudy plamenné
a snopy jisker metá dokola.
Jde na půlnoc již. Co to znamená?
Co hlásají ty žhavé jazyky?
Jdi blíže k ohni, spatříš, rozeznáš,
jak zasálaly silné stožáry,
jak od nich z beček smoly tekoucí
a z nakupených suchých pometel
se vyvalují proudy ohnivé
a vyšlehují v sloupech plamenných,
když náraz větru na ně udeřil.
Vzduch chvěje se a ohně hukotem
jen roste ještě noci divokost.
Jak černí ďáblové se míhají
ty postavy tam kolem plamenů. –
Vstal živou sopkou Radhošť, velikán –
a pod ním kryje širou krajinu
svým roztaženým, černým rubášem
noc svatojanská. Radhošť vévodí
jak za svých časů ještě pohanských,
kdy lidé z daleka se scházeli
a Radhošťově modle z dobytka
své podávali žertvy zápalné. –
Ta modla v napřímené pravici
roh držela, v nějž vodu vlévali.
Když za nedlouho voda zmizela,
rok suchý, plodný z toho věstili;
když v rohu vlhkost zůstala,
rok mokrý, nuzný dala poznati.
Tak za pohanských časů věřili,
než věrověstci naši slovanští,
náš svatý Cyrill, svatý Metoděj
sem na Moravu přinesli
své světlo víry křesťanské.
Jich rukou modla zhynula,
a na těch místech lidu posvátných
jest vyvztyčeno kříže znamení.