Hvězdnaté nebe.
Tmí se země, tmí se obzor, tmí se klenba celá.
Zlatým srpkem zjevila se luna zatemnělá.
Ustupuje temno šeru, jasna víc a více,
hvězdy rostou ze sta do set, ze set na tisíce:
Velký vůz i Malý vůz nám oči upoutává,
zvláště hvězdou, jež nám sever rozeznati dává.
Těká pohled udivený do hvězdnaté šíře,
od Vozky až ku Orlovi, od Labuti k Lýře.
Mléčná dráha, jakoby ji posel bílým mákem –
A co se v ní tají divů neviděných zrakem!
Těká pohled udivený po drobounkých skvostech.
A to se tam rojí světy v dálkách, vysokostech,
gigantické koule v žáru šíleným svým letem
prorážejí nekonečným prostorem a světem.
A to jsou tam samá slunce: vlastní světlo mají,
z jehož zdrojů planetám svým život rozdávají.
Teleskop jich sklad i počet do nesmírna množí,
až duch tone zapadaje v tůni krásy Boží.
27