Našemu Švýcarsku.
V srdci naší Moravy ležíšležíš, divný kraji;
sám se srdci podobáš vniternými taji:
Jako srdce v člověku stálým bije tepem,
proskakují prameny tvojím skalným sklepem,
tak i ve tvých komorách koluje a běží
životná krev přírody – čistá voda svěží.
Kdo – jda cestou podél skal – po stěnách se dívá,
netuší, že za nimi podsvětí se skrývá
dávnověkých útvarů mohutných a jemných
pod klenbami skalními, v labyrintech temných.
To ten kras náš moravský, do něhož vás vedu!
Hornatina lesnatá, obvyklého vzhledu
na pohled se neliší od přemnohých jiných.
Strpení! – Jen vkročte tam do těch hvozdů stinných,
vstupte do té tišiny s hlubokými žleby
rozervaných skalisek vyvztyčených k nebi,
5
nad nimiž jsou nebesa uzounkým jen pruhem.
Budete jak sevřeni čarodějským kruhem
těsnin, úžin, souskalí, visutí a strží,
balvanů, jež zázrakem ve vzduchu se drží –
Hleďte v otvor příšerných vodních propadání,
do nichž hrůza člověku přistoupiti brání.
Co tam všude předivných jeskyní a slují!
Jak se prací pravěků očím ukazují
chrámy, síně, prostory s báječnými skvosty,
rozsedliny, trhliny, pilíře a mosty!
Co tam velkých vodáren, děr a dolin děsných
pod povrchem veselým bujných pásů lesných.
Vidím v duchu dosavad příšernosť i vděky
skalisek, v nichž síla vod lomcovala věky,
podmílala, hloubala, řítila i rvala,
tvořila, až krajině tvářnosť její dala.
7