Náhlá zpověď.
Na těch horách běda stonať...
Člověk může třikrát skonať,
než se dočká lékaře
nebo pana faráře. –
Na dědině u Koukala
žena moc se rozstonala;
padla na zem, byla v mdlobě,
aniž mohla přijíť k sobě.
Hned to po vsi kolovalo. –
Přiběhla sousedka Nána:
„I pro pět ran Krista pána,
co se to, pantáto, stalo?
Oč, že jste s tou dobrou duší
nenakládal, jak se sluší?
Hřích byste měl, hřích k neodpuštění,
neboť nad takovou ženu není!“ –
Chudák muž je celý dišperát,
zaklíná se, jak ji mě vždy rád. –
Koukalová probere se trochu,
30
šeptá: „Franto! – pojď sem, milý hochu! –
Vím, že umru do večera –
jeď do města pro pátera.
Ach, to se mi hlava točí!“
Na to zas zavírá oči.
Franta zapřáh v malé chvíli,
měl co jet tam dobrou míli.
„Do města je kousek světa,“
míní starostlivá teta;
„než se s velebníčkem vrátí,
může nebožkou se státi.
Však to Bůh nezapovídá –
ať ji někdo vyzpovídá.
Koukale, mějte se k tomu,
my na chvíli vyjdem z domu.“
Odešli a blízko stěny
klekl Koukal vedle ženy,
uchystal se k poslouchání,
dal jí svaté požehnání.
Žena na svou duši dbala,
ihned se mu zpovídala;
jmenovala mnoho hříchů:
zavisť, hněv i zlosť a pýchu.
31
Najednou se pozastaví. –
„A co ještě?“ muž jí praví.
„Milý manželi a táto!
Snad se pamatuješ na to – –“
„Nu jen ven s tím! Což jsi děcko?
Pověz mi to pěkně všecko
neobalenými slovy,
jako panu páterovi.“ –
„Já jsem – odpusť! – já jsem, muži milý,
tenkrát, když jsme se tak povadili –
ale mužíčku, já se to bojím říc’!“
„Nic se, milá ženo, neboj – co je víc:
já se u Boha za tebe vložím –
vždyť jsem tu, jak víš, na místě božím.“
„Když to tedy všecko vyznať musím:
já jsem – tehda měla – s Tondou Rusým...“
„Cože? Jak že?!“ A již míří pěstí.
„Ne – ty jedna, to je tvoje štěstí:
32
dostala bys – ani nedoložím –
nebýť tu dnes já na místě božím!“