ŽERTOVNÉ
DEKLAMACE.
Díl II.
Sepsal
Jan Nečas.
VE KROMĚŘÍŽI.
Tiskem a nákladem Josefa Šperlína.
1873.
[1]
O darování.
Ačkoli se to teď zřídka stává,
že se něco zcela zdarma dává,
může se to někdy státi přec.
Posviťme si tedy na tu věc.
Darování taková je smlouva,
v níž se někdo ze štědroty zouvá,
aby obul svolující osobu.
Darování různou mívá podobu:
Předně: Slibujem-li něco dáti
dáme to notářovi – psáti.
Nebylo by tedy darem,
kdybych ve záchvatu jarém
řekl dívce: „Máš mé srdce míti,
hodlám si tě za manželku vzíti!“
neb – ač bych jí srdce svoje dal –
ji bych celou v náhradu si vzal;
3
třeba za nic nestála a byla vdovou,
má přec šaty, cenu majetkovou,
o čemž nabude se důkaz zdárný,
projdou-li skrz dvéře zastavárny. –
Druhým druhém darování
jesti přímé daru dání
čili neúplatná tradice.
Kdybych, vyňav krejcar z krabice,
do ruky jej podal žebrákovi,
nemusím s tím běžeť k notářovi. –
Třetí způsob darování
možno zřídiť bez meškání
převedením práva na jiného.
Kdyby obrat štěstí mého
dal mně dědiť jmění na sta,
a já řekl: „Bratře, basta!
ať ti za mě vydají to páni,
mohlo by to býti darování. –
Čtvrtý způsob obdaření
zakládá se v odpuštění.
Kdybych já měl ňákou dušinku
a té odpustil bych hubinku,
o nižto jsem dlouho želal,
(což bych ale neudělal)
4
vzchází otázka tu, milí páni,
jest-li by to bylo darování?
Já bych promíjel to ze štědrosti,
ona svolila by z ochotnosti;
třeba tedy zkoumať věc tu novou,
má-li hubička též cenu majetkovou.
Já bych soudil, že ji míti musí.
Kdo se zamiluje, ten to zkusí.
Ať již v zemi, kde se révy stáčí,
neb v té, která bují do bodláčí,
všude mladí muži přisáhali,
že by za hubičku všecko dali:
zlato, trůny, hvězdy, nebe,
konečně i sami sebe,
což má ovšem cenu mnohem menší;
avšak i tím majetek se ztenčí,
nebo žena od hlavy až do paty
muži velké dělá útraty. –
Z vykonaného již darování
není dovoleno odvolání,
neboť se to příčí větě práva.
Výminkou se na vůli to dává
dárci; šmahem jen pro nevděk hrubý,
5
třeba, když mu vyraženy zuby
a on zaved proto soudní kroky;
částečně, a to jen za úroky,
může dárce žádať od té dobydoby,
kdy se, chuďas, dostal do chudoby.
Kdybych já byl taký Kubíček
a dal slečně 300 hubiček
a pak přišel na mizinu,
mohu vznésti žádosť na dívčinu,
by mně, leč by sama nouzi měla,
6 % z té sumy vyplácela. –
Odvolati mohou i osoby třetí,
věřitelů tkne se to a dětí,
když by darováním přišli zkrátka. –
Tím je takměř vyčerpána látka.
Pronáším jen ještě skromné přání
o nějaké malé darování,
ať již od pánů neb paniček.
Nezamítnu ani hubiček;
ale nemusí to každý viděť.
Slečny, které by se chtěly styděť,
prosím, aby pro pochoutku
daly mně je třeba v koutku.
6
O zívání.
Mnoho lidí na tom světě znám,
kteří dosud nelíbali dam,
kteří, lnouce jenom ku mlíku
nekouřili ani doutníku;
znám i dívky, tance sokyně,
málomluvné, staré hokyně.
Vše to znám, ba znám i víc,
příkladů bych podal na tisíc;
to však nevím, kde by ten se vzal,
kterýž jaktěživ by nezíval. –
Pokud věda před věrou se sklání,
vyznal se už Adam ve zívání.
Víme o něm, že se velmi nudil,
než ho tvůrce ze sna zbudil,
v kterémžto mu z žebra vyňal kosť,
by mu Evu stvořil pro radosť.
Tím však Bůh se minul svého cíle:
v manželství je teprv dlouhá chvíle.
A tak, sotva minul krátký čas,
zíval Adam jako prvé zas.
7
Potomci se po něm vydařili,
neboť chytlavé prý hlavy byli.
A tak zívání to z ráje
vniklo do měst, vsí a v háje.
Nyní zjevem pravšedním to bývá,
že se v jistých okolnostech zívá.
Abych dotvrdil to zcela rovně,
dím, že se tak děje ve sněmovně,
kdežto frásemi o blahu říše
hází se jak pérem, když se píše.
Také v přednáškách to zvykem bývá,
že se vůči profesorům zívá,
buďže táhne s paragrafy v pole,
aby odpůrce se octnul dole,
neb že s vykládáním klasiků
nadělají tolik caviků.
Dále o tom pochybnosti není,
že se zívá nejvíc k vůli čtění,
neboť je to věru bez míry
jaké se teď tisknou lektyry.
Do veršů se holá prosa vkládá,
každý o své lásce písně skládá,
nivy poesie suše jako seno.
8
Tím je zívání tak rozšířeno,
že i při mém povídání
dáváte se do zívání.
Končím, abych nezíval i já.
A.....h!
O důležitosti papíru.
V živobytí – na mou víru –
nešlo by to bez papíru.
Každý žene se teď za cílem,
aby měl vždy černé na bílém.
Pouze milující mají v maníře
psáti na růžovém papíře.
Papír vůbec bílou barvu mívá,
buďto jemný nebo hrubý bývá,
(v čemž se i nám lidem vyrovnává).
Po arších ho kupec rozprodává.
Farář píše na něm listy křestné,
advokáti obžaloby lestné,
tresty žáček neposeda,
pro učence na něm leží věda,
krejčí má z něj míru na kalhoty,
9
musikanti na něm píší noty.
Na čem by se tiskly noviny?
které ukracují dlouhé hodiny;
na čem romány a básně?
které čtou se ku podivu krásně;
na čem vábných veršů znění?
které slouží cukrlátek k obalení.
Z čeho bychom levné límce měli?
jež se nad košilí černou bělí. –
Jistý papíru druh vlastnosť mívá,
že se do něj tekutina vpívá;
vůbec je to papír hrubý dosti.
Však dle nejnovější zkušenosti
i ten, nad nějž jemnějšího není,
do sebe vssál statisícův jmění,
pak-li s povolením Austrie
hotovili z něho akcie. –
Papír, pokud stačí vědomosti naše,
z hadrové se zhotovuje kaše;
zajdeme-li ale v kupců krámy,
uvidíme papír z režné slámy,
otáčejí ho tam na kornouty.
Za nedlouho snad i na chomouty
bude možno papír potřebovať,
10
snad i koně papírem se budou kovať.
V Americe – ač to nepodobno k víře –
továrnu už mají na talíře;
ano jsou i papírové džbány
na pivo a vodu udělány
a to sice pod zárukou,
že se nikdy neroztlukou.
Patrně to výhod vydá dosti
v ledakteré domácnosti,
kde teď hrnec křehký prudce skáče
na hlavu manžela – spolupráče.
Komu před věky to vyjevili snové,
že budeme míti střechy papírové?
Ani věštcům nevyšlo to z péra,
že kdys bude papírová éra
a že všemohoucí vládce vesmíru,
peníze, že budou z papíru.
11
O voděvodě.
Voda arci všem je známa
ne méně než režná sláma.
Tím však ještě dokázáno není,
že je vyloučena z přednášení.
Pravě naopak. Věc důležitá tuze
ráda zalichotí mladé Muse
a s tou tedy ve shodě
mluvit budu o vodě.
Mimo prádlo, koupání a mytí
slouží voda ponejvíce k pití;
při čemž ale třeba rozeznávať,
jsme-li povinni plat za ni dávať,
jak to bohužel až často bývá,
když ji lejou do vína a piva.
Je to vody charakterním tahem,
že v ní rozpouští se všecko šmahem,
zvláště v barvené – a div to není –
zmizelo už mnohé, značné jmění.
Člověk, k vodě obrativ pět smyslů,
užívá jí hojně ve průmyslu.
12
Voda s hůry nebo z dola
točí velká, mlýnská kola.
Na poštách ty všelijaké káry
odstranila vlivem letné páry.
Ba, jak denní zprávy dokazují,
vody lid i za svět dopravují,
neboť komu voda do bot tekla,
skočí v proud a je u brány pekla.
Takto obyčejně dopravují řeky.
V Anglicku však přede věky
bratr králův – na mou víru –
topen byl v malvazíru.
Pohříchu, že poskytují dějiny
takového utopení příklad jediný.
Pak je – a to není k ocenění –
voda hlavním živlem ve umění.
Poesie, první toho rodu,
za předmět si rádáráda bere vodu;
ne snad, že by ruce veršorobné
na pivečko zřídka měli drobné,
nýbrž jedině a pouze pro to,
že to pěvcův svaté motto:
13
ceniť slzu ve děvině oku
víc, nežli světy ve široku.
Co by básníkům as napadlo?
kdyby neměli to vodní zrcadlo,
v němžto hvězdy rendezvous svá mají,
v němžto vodníci se probíhají,
a kam rusaličky lepolící
lákávají srdce milostící.
U čeho by dívky sobě naříkaly?
Kde by lásku milenci si přisáhali?
Konečně pak – a to mnoho platí –
jakou deklamací, milí zlatí,
bych Vás této chvíle mořil,
kdyby nebyl pán Bůh vodu stvořil?
14
O jednom
moderním Kocourkově.
Kocourkov je město mezi všemi
neposlední – kryto křidlicemi.
Viděti tam na každinkém štítu
komín, barometr apetytu,
pod nímž pekou koláče a dorty.
Komíny jsou vůbec trojí sorty:
barvy bílé, červené a černé.
Tyto pak ty nedoměrné
výhody do sebe mají,
že už více nesčernají. –
Lidi zámožné i tříče bídy
možno rozhrnouti ve dvě třídy:
svobodné a ženaté,
hubené a tělnaté.
Do některé z této řady
patří města lesk a vnady:
t. j. slečny, kraje krása,
u nichž každé srdce jásá.
Jejich zrak, toť blaha magacíny,
15
jejich tváře sklady na karmíny,
jejich ústa – podle knihy jedné –
jsou prý naplněné ouly medné,
a jich úsměv hřeje, jako pára lázní.
Jaký potom div, že mládenci se blázní,
již jak motýlové přeletaví
chvilku zde a chvilku tam se baví.
Kdo z nich u některé srdce ztratí,
pernikáři za duplikát platí. –
V Kocourkově takto hospodaří:
nejvíc oves, brambory se daří.
Tyto poslední se v tuto dobu
pěstují též ku výrobě škrobu.
Mimořádně roste tam i zelí,
z čehož odvozuji zvyk ten smělý,
že tak mnohý svoji milenku
mívá jenom malou chvílenku,
neboť jiný přes ploty a meze
bez ohledu do zelí mu leze. –
Řemesla, jež pěstují se tady,
nejsou v celku jiná nežli všady.
Avšak dvojí větev industrie,
kterou toto slavné město žije,
16
zastoupena jesti více:
jsou to boty a střevíce
budující fabrikanti
a kořalky liferanti. –
Ku rozkvětu všeho průmyslu
přišel představený k výmyslu,
aby ze všech končin kramáře
viděl časem přijeť na káře.
Zavedl on trhy k tomu cíli.
Pán Bůh žehnej jeho zbožné píli!
neboť mnohý, na trhu kdo byl,
v Kocourkově hodně utržil:
někdo peněz, jiný trochu bití –
jinak nechodí to v živobytí. –
Školu, jakou v jiných městech mají,
v Kocourkově cizí neshledají;
o učitele je nejen u nás pouze,
nýbrž také v Kocourkově nouze.
Na štěstí tam poznali tu pravdu holou,
zkušenosť že nejlepší je školou;
proto musí záhy zkoušeť děcko
hlad a žízeň, zimu, horko, všecko;
17
musí pásti husy, kozy, krávy,
aby v světě domohlo se slávy. –
V život společenský pustíme-li zraky,
shledáme, že je tam dualismus taky;
nedá prý se mysliť obec spořádaná,
aby v občanstvu nebyla dvojí strana.
Dualismus ten – a kdož to neví? –
také v piva kvalitě se jeví:
Dobré pivo stojí v oposici
proti vládě v sklepě panující,
kteráž stále vzpor ten potlačuje
a nám špatný nápoj oktroyuje.
To však není jenom v Kocourkově.
Pánové! já za to stojím v slově,
(ač jen neradi se k tomu známe)
že se Kocourkovským podobáme.
18
Z pamětní knihy
města Kocourkova.
I.
I.
Radostného toho leta,
kdy jsme ku podivu světa
radnici svou dostavěli,
okna udělať jsme zapoměli.
Slavnou radu ukrutně to hnětlo,
že nám nešlo do radnice světlo.
Mnoho porad bylo odbýváno,
mnoho řečněno a hlasováno,
až po dlouhém kolísání
usnesli se radní páni:
„Každý, třeba v radě nezasedá,
nechať doma všechny pytle shledá,
na slunci je světlem plní,
jakoby to bylo zrní.
Pak ať sváže pytel tkanicí
a jde vysypať ho v radnici!“ –
Všichni tedy světlo chytli.
V radnici však tma jak v pytli
bytovala bez přestání.
19
Už si chtěli zoufať páni,
an tu muž, co v koutku seděl,
velemoudrý nápad věděl.
Pravil totiž: „Ctěné shromáždění!
káp’ jsem na to; vše se změní!
Čítám v knize, již psal mistr Pecka,
příklady že zjasní se tma všecka.
Proto navrhuji, aby sněm
dům dal osvětliti příkladem.“
II.
II.
Vyšel mlynář na náměstí,
ale v tom tu na neštěstí
kominík mu v cestu letí
a k radosti školních dětí,
jež to viděly v té chvíli,
počernil mu kabát bílý.
Mimo to mu štulec zadal.
Jiný by mu hned byl nadal,
ale mlynář, jehož nelze viniť,
nechtěl dále s ním se špiniť,
nýbrž udal jej, by z trestu
viník dán byl do arestu. –
Na žalobu tu se soudní tělo sešlo
20
a kominík dostal, co se do něj vešlo,
až ho některým už bylo líto.
Většina však, by jim nebral větší mýto
mlynář, jako ťopan rozhněvaný,
držela se pevně jeho strany.
A než minul třetí den,
rozsudek byl vynešen:
„Po zákonu slavné rady soudní,
v nížto zasedají muži kloudní,
vinen kominík i v stavu napilém;
mlynář to má černé na bílém.“
III.
III.
Rada, která letos zasedává,
celé obci na vědomosť dává,
aby z toho každý chytře těžil,
ziskuchtivých doktorů se střežil;
neb my máme důkaz na to v ruce,
že jsou nepřáteli dobré konštituce.
21
Na třešních.
Jednou šli dva hoši spěšní
kolem stromů plných třešní;
dostali chuť na ně velkou,
ale měli kapsu mělkou.
Starší praví: „Milý brachu!
zkusíme to beze strachu;
máme sic jen zlatý v celku,
ale napálíme selku.“
Na ta slova bez prodlení
vstupovali do stavení.
Selka právě prádlo prala,
zdvořile je přivítala,
jak to bývá v řeči prosté:
„Co nám nesou vzácní hosté?”
Odpovídá jí hoch smělý:
„Právě jsme se dověděli,
že vy třešně prodáváte.
Nuže, zač nám jednu dáte?“
Selka vece: „V našem statku
za strom dostáváme zlatku.“
22
Hoši strom si vykázati dali,
selce zlatku za něj odevzdali.
Jeden zůstal, druhý v malé chvíli
ze sousedství nesl sekeru a píly.
Oba hned se k tomu měli,
jakby skáceti tu třešni chtěli.
Selka, jak to uviděla,
všecky třešně dáť jim chtěla,
co jich roste na tom stromě
a co má jich natrháno v domě,
aby jenom třešně nekáceli,
řkouc jim: „Copak byste z toho měli?“
Také zlatku vrátila jim spěšně.
Hoši tedy otrhali třešně,
a když najedli se, jak se patří,
zmizeli jak ve hlubině kapři.
23
Na námluvách.
Rozlámaly se jim saně,
dali dělať zprávu na ně.
Od koláře zmrzlou cestou
do mlýna šli za nevěstou:
strýček Kos a ženich Chládek,
skoro ještě holobrádek.
Oba pozdravili zbožně.
Mladý zčervenal jak žhavé rožně,
načež zůstal hezky zticha
a strýc mluvil za ženicha.
Počal vypravovať všecko,
jak byl ženich vychován co děcko,
jak rodiče za něj dbali,
by jej v bázni boží vychovali,
jak jej dali na řemeslo,
co by mnoho zisku neslo,neslo.
Konečně pak, k oženění
že mu dají hezké jmění.
Mlynář mrkal na mlynářku,
mlynářka na dceru Mářku;
myslíce si: „To je terno!
24
Bude-li jen jeho srdce věrno?“
Ženské hostí k oslavení
hned se daly do vaření
dobré kávy ze smetany;
točily se na vše strany;
dusily pět holoubátek,
jakoby byl velký svátek. –
Když se blížil večer tmavý,
strýček mlynářovi praví,
cestou že se zlomily jim saně
a že k ránu čekať mají na ně.
V mlýně tomu rádi byli.
Dlouho všichni hovořili,
až pak hostem v jízbě menší,
která na dvůr hraničila zvenčí,
měkkounce se rozestlalo,
aby se to dobře spalo:
Hosté radostí si ruce mnuli,
pak se vedle dveří zuli. –
Mohlo to as před půl nocí býti,
tu počali psi až hrozno výti;
jako vzteklí tloukli do dveří.
Mlynář vstal a hostem nevěří,
nijak mu to nejde do hlavy,
25
proč psi dnes tak vyjí, ohavy.
Snad že náhlé nebezpečí větří?
Proto pozor! Ať se každý šetří!
Snad to zbojníci jsou vychytralí,
již si za záminku sňatek vzali?!
Možná, že nás chtějí přepadnouti v noci.
„VzhůruVzhůru, chaso! Ať je možno zmoci!“
Takto zvolav, mlynář hned se strojil,
chasu svoji ku obraně zbrojil;
u dveří tam po celou noc bděli,
přísný pozor na všecinko měli.
Ráno pak se věci vyjasnily,
proč psi v noci předivoce vyli:
vedle dveří stály – já to vím –
boty namazané sádlem psím.
26
Dvě žádosti.
Páter Kos a páter Malý
konsistoři odevzdali
dobře sestavené žádosti:
Kos chtěl kuchařku k své farnosti,
Malý přál si dostať na ruku,
smí-li do kostela nosiť paruku.
Konsistoř to v uvážení vzala,
načež odpověď jim vyhotoviť dala.
Ale co v tom nevyvedli běsi!
Písař nedal pozor na adresy
a tak dostal Malý,
o paruku dbalý,
toto vyjádření:
„Dává se Vám naše přivolení
s doložením, chcete-li ji míti,
musí aspoň čtyřicet let stará býti.“
Kos pak, kterýž po kuchařce bažil
pro odpověď svoji mnoho blaha zažil:
27
„Svoluje se k tomu pro budoucí časy,
je-li maličká a má-li černé vlasy.“
Dvoje tovaryšstvo.
Doktor ze dveří se bera,
pravil: „Pošlete mu pro pátera.“
K neštěstí však kněze Toma
nebylo té chvíle doma;
sháněli ho tu i tam, ba všady.
Posléz, nevědouc si jiné rady,
odeslala paní starou dívku
(ačkoli měl manžel na ně pifku)
z nouze pro ňákého jezuitu.
Hned byli dva v nemocného bytu,
kteří se v tom velmi dobře znali,
aby lidé všecko církvi odkázali.
Pacient, když k loži přistoupili,
tázal se jich: kdo by byli?
28
Oni, úlisná mluvíce slova,
řkou: „Jsme z tovaryšstva Ježíšova.“
Načež on jim odpověděl,
jak to podle písma věděl:
„Pokud neklame mě paměť moje,
měl pán Ježíš tovaryšstvo dvoje:
vola s oslem ve betlemské chýži
a dva lotry, když pněl na svém kříži.
Bezpochyby že to taky znáte. –
Nuže, ku kterému vy se počítáte?“
29
Náhlá zpověď.
Na těch horách běda stonať...
Člověk může třikrát skonať,
než se dočká lékaře
nebo pana faráře. –
Na dědině u Koukala
žena moc se rozstonala;
padla na zem, byla v mdlobě,
aniž mohla přijíť k sobě.
Hned to po vsi kolovalo. –
Přiběhla sousedka Nána:
„I pro pět ran Krista pána,
co se to, pantáto, stalo?
Oč, že jste s tou dobrou duší
nenakládal, jak se sluší?
Hřích byste měl, hřích k neodpuštění,
neboť nad takovou ženu není!“ –
Chudák muž je celý dišperát,
zaklíná se, jak ji mě vždy rád. –
Koukalová probere se trochu,
30
šeptá: „Franto! – pojď sem, milý hochu! –
Vím, že umru do večera –
jeď do města pro pátera.
Ach, to se mi hlava točí!“
Na to zas zavírá oči.
Franta zapřáh v malé chvíli,
měl co jet tam dobrou míli.
„Do města je kousek světa,“
míní starostlivá teta;
„než se s velebníčkem vrátí,
může nebožkou se státi.
Však to Bůh nezapovídá –
ať ji někdo vyzpovídá.
Koukale, mějte se k tomu,
my na chvíli vyjdem z domu.“
Odešli a blízko stěny
klekl Koukal vedle ženy,
uchystal se k poslouchání,
dal jí svaté požehnání.
Žena na svou duši dbala,
ihned se mu zpovídala;
jmenovala mnoho hříchů:
zavisť, hněv i zlosť a pýchu.
31
Najednou se pozastaví. –
„A co ještě?“ muž jí praví.
„Milý manželi a táto!
Snad se pamatuješ na to – –“
„Nu jen ven s tím! Což jsi děcko?
Pověz mi to pěkně všecko
neobalenými slovy,
jako panu páterovi.“ –
„Já jsem – odpusť! – já jsem, muži milý,
tenkrát, když jsme se tak povadili –
ale mužíčku, já se to bojím říc’!“
„Nic se, milá ženo, neboj – co je víc:
já se u Boha za tebe vložím –
vždyť jsem tu, jak víš, na místě božím.“
„Když to tedy všecko vyznať musím:
já jsem – tehda měla – s Tondou Rusým...“
„Cože? Jak že?!“ A již míří pěstí.
„Ne – ty jedna, to je tvoje štěstí:
32
dostala bys – ani nedoložím –
nebýť tu dnes já na místě božím!“
Kletba otcova.
Proklet buď na věčné časy,
proklet do horoucí basy!
Lidé ať se štítí tebe,
ať dech tvůj jak mrazy zebe!
Kam se tvoje noha šine,
tam ať všecko mře a hyne!
Každému buď vyvrhelem,
oslepni a shromni tělem!
Oko tvé měj pohled dračí;
sténej, pokud dech ti stačí!
Budiž jako pařez hluchý,
zahřívaný od ropuchy!
Řeči, již tvůj jazyk umí,
nechať nikdo nerozumí!
Co dáš do úst, ať se změní
33
ve dřevo a ve kamení!
Peníze a zlato všady
měňtež se ti v štíry, v hady!
Světem putuj o žebrácké holi,
v bouři nocleh mívej v širém poli!
Upomínky, lidstvu svaté,
měj za zmije jedovaté!
Koho rád máš jako opal,
ten, aby tě nohou kopal!
Nepřítel tvůj šať se zlatem!
Koho líbáš, buď ti katem!
Ať tě vlastní bratr zradí!
Z dětí tvých buď plémě hadí!
Noc ti dnem a den buď nocí!
Otrokem buď pekla mocí!
Ať tě ďábel ve snu rdousí,
vrazi nože na tě brousí!
Posléz ať se bídně v pekle smažíš,
jestli o krejcar jen pivo zdražíš!“
Interpretační epilog.
Taký kšaft – jakž nehnětl by syna?!
34
V hlavě ležela mu zdraženina.
Svolal tedy všechny advokáty,
aby vyložili vůli jeho táty.
Tito hned se v dišputaci dali,
hejno paragrafů citovali
podle nejlepšího vědomí.
Aby stichlo syna svědomí,
zváno bylo od chrámových věží
mnoho zbožných a důstojných kněží,
a z těch každý mínění to choval,
by syn piva nikdy nezdražoval.
V tom tu zvolá jeden advokát:
„Mám to, mám! Ach, to jsem tomu rád!
Nápad zdravější než země Švejcary:
Ať ho zdraží o dva krejcary.“
35
3000
Kníže pán je dobrá kopa.
Co rád má, je: zvěří stopa,
dostihy a hry a pití;
nedá však se zahanbiti,
jakoby měl srdce z ledu,
když má podporovať vědu. –
Kdesi chtěli stavěť školu
u kostela na padolu;
přišli tedy vystrojeni
poprositi o přispění.
Kníže, vzhlédnuv na jich čela,
ptá se, co by deputace chtěla.
„Poníženě jdeme k Milosti,
byste ráčil dle své štědrosti,
jižto ctíme, Vašnosť velebíce,
věnovati škole tři tisíce!“
Kníže vece: „Bude Vám to dáno,
avšak sečkejte, až zítra ráno;
pošlu Vám to po sluhovi
Ferdinandu Mihelovi!“
Vesničané jsouce plni touhy
36
měli ten den za ukrutně dlouhý;
ani usnouť nemohli Vám v noci,
chtíce už ty tisíce míť v moci.
Sotva v růžném loži jitro vstalo,
na kopec se všechno ubíralo;
a když slunce svitlo na obloze,
uviděli dole ve úvoze,
knížecí jak sluha Mihel.
veze 3000 – cihel.
Žid v hospodě.
Přišel Bouchem do hospody,
(říkali tam u Pivody),
usadil se ve přístěnku,
dal si naliť piva sklenku.
Dostal ji, a za čas krátký
řekl: Vemte„Vemte si to zpátky;
dejte mně do malé sklínky
za to kapku dobré kmínky.
37
Buďte, panno, od té dobroty!“
Holka vezme pivo z ochoty;
na štěstí hned se ho sprostí,
dadouc je novému hosti.
Ten je vypil, vstal a platil,
načež z hospody se ztratil.
Bouchem kmínku také dopil
a klobouku hned se chopil.
Málo kdo mi uvěří,
jak byl rychle u dveří!
Ale běda! kdos ho lapil:
„Plaťte! když jste se tu napil!“
„Wie haisst? platit?! Vždyť já za tu kmínku
sklepnici dal piva plnou sklínku!“
„Tedy plaťte pivo, pravím! Hnedle!“
„Vždyť ho zaplatil už ten pán vedle!“
Toť se ví, že pro tu logiku
dostaly se pěstě do styku.
38
Není nad chytrosť.
Ve veliké Vídni
bohatí a bídní
žijí pospolitě
jako klasy v žitě;
je tam tolik taškářů a taškářek,
že jich na venkově nemá celý věk.
Lidé toho druhu myslí na to,
jakby cizí živilo je zlato.
O tom, jak je mnohý zveden,
podám tuto příklad jeden:
Jmenoval se Fuchs a nebyl tedy Čech,
odchoval ho dlouhoprstých tajný cech;
několikrát postihlo jej práva rámě.
Vidíme ho nyní v jednom krámě,
kde pán, kterýž na svůj závod dbá,
osobně své zboží prodává.
Fuchs to věděl, že má peněz na kupu.
39
„Prosím o dvě libry syrupu!“
pravil Fuchs a na pult kladl pětku,
přitom koukal, jsou-li beze svědků.
Kupec na to: „Kam ten syrup dáte?“
On pak: „Cylindr můj na to máte.
Vsadil jsem se v společnosti,
abych pobavil své hosti;
jedná se mi o to, překonati Jindru,
proto mi to vlejte do cylindru!“
Kupec řeči této věří,
syrup do cylindru měří,
načež Fuchsovi ho podá.
Tento čeká, až mu dodá.
Kupec otevírá kasu.
A v tom času
lišák na hlavu mu klobouk posadil,
aby před chycením tak se ohradil.
Kupec sem a tam se točí,
syrup zalepil mu ústa, oči.
Fuchs byl bohat touto špekulací.
Mně pomohl k této deklamaci.
40
Jenom zdvořile.
V lese pod tou starou sosnou
stojí s družkou smrtonosnou
mladý Jíra, starý škůdce,
loupežníků lestný vůdce;
stojí vám tu na čekané
po kořisti dávno ždané. –
Prach se zvedá po silnici
baron jede s baletnicí,
kočí sedí na kozlíku,
duní dusot do lesíku.
Jíra vyjde z temna lesa,
pohotově pušku nesa:
„Pane baron, krásná slečno!
Zde je velmi nebezpečno.
Račtež sobě pozor dáti,
snadno by se mohlo státi,
že by lupič bez okolků
na život neb na tobolku
sáhnul v drzém ruky hnutí.
Protož činím nabídnutí,
že ji vezmu v uschování. –
41
Směl bych věděť Vaše zdání?“
Slova ta, když Jíra dodal,
baron tobolku mu podal:
„Mějte moje ujištění,
že bych velké potěšení
měl, kdybychom v krátkém čase
setkali se jinde zase.“ –
Jíra děkuje, jak sluší.
Kočí strachem v koně buší.
Prach se zvedá po silnici,
baron jede s baletnicí.
Recept
proti věřitelům
Byl jednou jeden mladý pán
a ten měl mnoho dluhů,
neb za sebe vždy dlužil se
i za sto dobrodruhů.
Zval věřitele každého:
42
„Račte se u mně staviť!“
a neplatil. Však jednoho
chtěl stůj co stůj se zbaviť.
Tu tedy koupil v továrně
střepiny z vásy drahé;
je doma k dveřím přistavil
a čekal jitro blahé.
Jak předvídal, tak stalo se.
Ten „neodbytný“ přišel,
vzal za kliku a ve mžiku
nádobí padať slyšel.
Ten rámus pána probudil.
Kdož neprociť by asi?
A drahou vásu věřitel
zaplatil ze své kasy.
Ďáblův nápad.
Ďábel na zemi má mnoho bratří,
k nimž i mnoho velkých pánů patří.
Vyšel tedy z pekel čmoudu
43
na širokou země hroudu,
aby zvěděl od nich, kde co dýše,
a jak šíří se ta jeho říše.
Po čichu ho vedla cesta
do jednoho sídelního města. –
Černá noc svět obaluje stínem;
město však je osvětleno plynem.
Ďábel, uviděv to, zbledne:
„I toť je tu jako ve dne!
Což invence lidí vzteklá
napodobiť chce i plamen pekla?!
Ďábel sám je mistrem vynálezů!
Však já pomstu na hlavy vám svezu!“
To řka ďábel, ve padoušství zdárný,
ubíral se přímo do plynárny,
kdežto – šatu jeho díka –
považovali ho za dělníka.
Neslýchanou obmýšleje vzpouru,
vyhledal si ďábel hlavní rouru,
s kterou byly všecky jiné v styku.
V okamžiku
pohnul ventilem. Ó, jaká moc!
Celé město kleslo v čirou noc.
44
Hlučný výkřik zazní po ulici.
Ti, kdo sobě nesli po opici,
na zem padají jak muchy.
Strašpytlové vidí samé duchy.
Zloděj, který stlal si k spaní slámu,
do zlatníkova se žene krámu.
Stráže bezpečnosti temnem tapá,
náhle vrazí do silného chlapa;
tento rozpřáhne se pádnou pěstí
a tak volnou cestu sobě klestí.
V divadle milostnou scénu hráli.
Diváci se z plna hrdla smáli.
Přízemí a lože, vše je přeplněno
a vše rázem ve tmu ponořeno.
V tom tu slyšeť: „Hoří! Hoří!“
Začne rachot, jak když strop se boří.
V chvatu, skrku, rázu, bodu
vše se dere ku východu.
Klobouky se v žvance mění;
jde to nad vše pomyšlení.
Kdo u hezké holky seděl,
stále u ní zůstať hleděl;
45
aby uchránil ji bolných strků,
chtěl ji obejmouti kolem krku,
políbil – Co ďábel nechce míti?
Musil to as ňáký řezník býti,
že tak za ty zdořilůstky
porouchal mu slabé kůstky. –
Milek, kterýž po tmě sem tam šuká,
v noci nejradš na okénka ťuká,
stál tu hnedle pohotově;
přitočil se k jedné vdově,
kteráž na souseda brala,
anať by se ráda vdala.
Milek jí do ucha bzučí:
„Padněte mu do náručí!“
Ona uposlechne. Ďas to zkazí,
vdova čelem do pilíře vrazí.
Líp pochodil Milek usměvavý
v bále, kde se jará mládež baví.
Popis o tom nemohu zde zmoci,
ponechávám to pod pláštěm noci.
Avšak běda! Jaká to zas metla!
46
Ďábel pustil jasné zdroje světla!
A tak, co se ve tmách noci dělo,
náhle zrakům všech se rozevřelo.
***
Minul týden, minul měsíc celý.
Manželé moc mrzutostí měli;
mnoho lásky tehda za své vzalo,
málo děvčat v roce tom se vdalo,
neboť v paměti všem příhoda ta tkvěla.
Ba i po měsících mnohá připomněla
matce, kteráž při tom hrůzou žasla,
noc tu a ta světla, která zhasla.
Pohřební řeč
nad upečenou husou.
Kde jste kdo, ó, roňte slzy všady;
opět ztracen jeden život mladý.
Ach, už nikdy víc si nezaklusá
47
ubohá a přeneštastná husa!
Nikomu jakživa nekřivdila,
skromná, pokojná a krotká byla.
Jenom časem, když ho byla blízka,
zabrousila ráda do ovíska.ovíska,
a tam sezobala tučné klasy.
Ty můj bože! přejme jí ty časy,
vždyť i člověk nemá chybu jen tu. –
Přistupuju nyní k testamentu,
v kterémž jasný důkaz dala,
kterak člověčenstvo milovala.
Ó, kdož sílu její lásky změří!
Nevěstám své poručila peří,
aby na něm přelíbezně spaly,
jakmile by za muže se vdaly.
Starým babám jazyk odkázala,
jímžto za živa si štěbetala.
Študentům, již cvikr v ruce točí,
přenechává pár svých dobrých očí.
Pěvcům, nežijícím bez ústrků,
z perutí svých dává tucet brkůbrků,
aby jimi věčné verše psali,
mecenáše notně špičkovali.
Redaktorům, osvětě to živé,
48
odporoučí srdce trpělivé.
Čechům, jimžto pro vlasť srdce tluče,
odkazuje malou porci žluče.
Nám pak, hosté shromáždění,
(Ne, to není ani k uvěření,
zná-liž něco podobného nebe?)
nám – ký div! nám dává sama sebe.
Sešli jste se, jak se příslušelo,
pochovávat zbožně mrtvé tělo.
Nežli však je řádně uložíme,
krátkou modlitbu se pomodlíme,
hrob mu vykouřivše doutníkem.
Každý z nás buď husím pomníkem.
Poslední švec.
U postele láhvičky a prášky,
na čele pot velký jako hrášky.
49
Tak tu vidím ležeť ševce Šídlo,
jemuž nechutná už žádné jídlo.
Pán bůh popřej jemu v nebi stánku!
Zde na zem sedal na verpánku,
na něm šil a pil a zíval.
Ve všem, chudák, smůlu míval;
ba někdy i ve úkropu
pozoroval tmavou její stopu.
Potěhem on u patřičné míře
pasoval své kluky na rytíře.
Teď tu hyne. Slyšte jen, jak heká;
smrt už na tu jeho duši čeká.
Nebude víc dobrou kůži voliť,
přestal, chudák, pevné dratve smoliť.
Jakmile on sejde z toho světa,
po dobrých už botách bude veta.
A co stálého nám dá ta příští doba?
Boty budou samý lak a zdoba,
kterouž krvavě my budem platiť.
Pak i kramflek bude možno ztratiť;
kůže počne pukať jako skály,
časem pro to přestanou i bály,
neboť ten, kdo jemnou botku nosí,
50
po prvním by tanci zůstal bosý.
On však, to byl řemeslník jiný,
pro pevnosť a vytrvalosť činný.
Kdy as po něm vydaří se druhý?
Ach, už bledne! – Už je celý tuhý!
Zalkej, matko země, ve hlubinách,
větrem rozekvil se po dolinách!
K zemi snášejte se mraků sbory
aby smutkem halily se hory.
Ptactvo, zanech veselého zpěvu.
Hochu, opusť milovanou děvu,
abys toho k hrobu doprovodil,
v jehož práci k muzikám jsi chodil.
Nechať všecko volá v jednom chvění:
„Již ho není! Běda! Již ho není!“
My pak, jak se na křesťany sluší,
modleme se za tu jeho duši.
Nechať opěván je každým pěvcem,
bylť on posledním a dobrým ševcem!
51
Obsah.
Strana:
1. O darování3
2. O zívání7
3. O důležitosti papíru9
4. O vodě12
5. O jednom moderním Kocourkově15
6. Z pamětní knihy města Kocour-
kova I, II, III19
7. Na třešních22
8. Na námluvách24
9. Dvě žádosti27
10. Dvoje tovaryšstvo28
11. Náhlá zpověď30
12. Kletba otcova 33
13. 300036
14. Žid v hospodě37
15. Není nad chytrosť39
16. Jenom zdvořile41
17. Recept proti věřitelům42
18. Ďáblův nápad43
19. Pohřební řeč nad upečenou husou47
20. Poslední švec49
E: lk+lp; 2002
[52]