O zívání.

Jan Evangelista Nečas

O zívání.
Mnoho lidí na tom světě znám, kteří dosud nelíbali dam, kteří, lnouce jenom ku mlíku nekouřili ani doutníku; znám i dívky, tance sokyně, málomluvné, staré hokyně. Vše to znám, ba znám i víc, příkladů bych podal na tisíc; to však nevím, kde by ten se vzal, kterýž jaktěživ by nezíval. – Pokud věda před věrou se sklání, vyznal se už Adam ve zívání. Víme o něm, že se velmi nudil, než ho tvůrce ze sna zbudil, v kterémžto mu z žebra vyňal kosť, by mu Evu stvořil pro radosť. Tím však Bůh se minul svého cíle: v manželství je teprv dlouhá chvíle. A tak, sotva minul krátký čas, zíval Adam jako prvé zas. 7 Potomci se po něm vydařili, neboť chytlavé prý hlavy byli. A tak zívání to z ráje vniklo do měst, vsí a v háje. Nyní zjevem pravšedním to bývá, že se v jistých okolnostech zívá. Abych dotvrdil to zcela rovně, dím, že se tak děje ve sněmovně, kdežto frásemi o blahu říše hází se jak pérem, když se píše. Také v přednáškách to zvykem bývá, že se vůči profesorům zívá, buďže táhne s paragrafy v pole, aby odpůrce se octnul dole, neb že s vykládáním klasiků nadělají tolik caviků. Dále o tom pochybnosti není, že se zívá nejvíc k vůli čtění, neboť je to věru bez míry jaké se teď tisknou lektyry. Do veršů se holá prosa vkládá, každý o své lásce písně skládá, nivy poesie suše jako seno. 8 Tím je zívání tak rozšířeno, že i při mém povídání dáváte se do zívání. Končím, abych nezíval i já. A.....h!