Mnoho lidí na tom světě znám,
kteří dosud nelíbali dam,
kteří, lnouce jenom ku mlíku
nekouřili ani doutníku;
znám i dívky, tance sokyně,
málomluvné, staré hokyně.
Vše to znám, ba znám i víc,
příkladů bych podal na tisíc;
to však nevím, kde by ten se vzal,
kterýž jaktěživ by nezíval. –
Pokud věda před věrou se sklání,
vyznal se už Adam ve zívání.
Víme o něm, že se velmi nudil,
než ho tvůrce ze sna zbudil,
v kterémžto mu z žebra vyňal kosť,
by mu Evu stvořil pro radosť.
Tím však Bůh se minul svého cíle:
v manželství je teprv dlouhá chvíle.
A tak, sotva minul krátký čas,
zíval Adam jako prvé zas.
Potomci se po něm vydařili,
neboť chytlavé prý hlavy byli.
A tak zívání to z ráje
vniklo do měst, vsí a v háje.
Nyní zjevem pravšedním to bývá,
že se v jistých okolnostech zívá.
Abych dotvrdil to zcela rovně,
dím, že se tak děje ve sněmovně,
kdežto frásemi o blahu říše
hází se jak pérem, když se píše.
Také v přednáškách to zvykem bývá,
že se vůči profesorům zívá,
buďže táhne s paragrafy v pole,
aby odpůrce se octnul dole,
neb že s vykládáním klasiků
nadělají tolik caviků.
Dále o tom pochybnosti není,
že se zívá nejvíc k vůli čtění,
neboť je to věru bez míry
jaké se teď tisknou lektyry.
Do veršů se holá prosa vkládá,
každý o své lásce písně skládá,
nivy poesie suše jako seno.
Tím je zívání tak rozšířeno,
že i při mém povídání
dáváte se do zívání.
Končím, abych nezíval i já.