Náhlá zpověď. Na těch horách běda stonať...Člověk může třikrát skonať,než se dočká lékařenebo pana faráře. –Na dědině u Koukalažena moc se rozstonala;padla na zem, byla v mdlobě,aniž mohla přijíť k sobě.Hned to po vsi kolovalo. –Přiběhla sousedka Nána:„I pro pět ran Krista pána,co se to, pantáto, stalo?Oč, že jste s tou dobrou dušínenakládal, jak se sluší?Hřích byste měl, hřích k neodpuštění,neboť nad takovou ženu není!“ –Chudák muž je celý dišperát,zaklíná se, jak ji mě vždy rád. –Koukalová probere se trochu,30šeptá: „Franto! – pojď sem, milý hochu! –Vím, že umru do večera –jeď do města pro pátera.Ach, to se mi hlava točí!“Na to zas zavírá oči.Franta zapřáh v malé chvíli,měl co jet tam dobrou míli.„Do města je kousek světa,“míní starostlivá teta;„než se s velebníčkem vrátí,může nebožkou se státi.Však to Bůh nezapovídá –ať ji někdo vyzpovídá.Koukale, mějte se k tomu,my na chvíli vyjdem z domu.“Odešli a blízko stěnyklekl Koukal vedle ženy,uchystal se k poslouchání,dal jí svaté požehnání.Žena na svou duši dbala,ihned se mu zpovídala;jmenovala mnoho hříchů:zavisť, hněv i zlosť a pýchu.31Najednou se pozastaví. –„A co ještě?“ muž jí praví.„Milý manželi a táto!Snad se pamatuješ na to – –“„Nu jen ven s tím! Což jsi děcko?Pověz mi to pěkně všeckoneobalenými slovy,jako panu páterovi.“ –„Já jsem – odpusť! – já jsem, muži milý,tenkrát, když jsme se tak povadili –ale mužíčku, já se to bojím říc’!“„Nic se, milá ženo, neboj – co je víc:já se u Boha za tebe vložím –vždyť jsem tu, jak víš, na místě božím.“„Když to tedy všecko vyznať musím:já jsem – tehda měla – s Tondou Rusým...“„Cože? Jak že?!“ A již míří pěstí.„Ne – ty jedna, to je tvoje štěstí:32dostala bys – ani nedoložím –nebýť tu dnes já na místě božím!“