MARCHE FUNÉBRE.
Melodramatický průvod k Beethovenovi.
l.
Duch k tělu.
Nuž s bohem buď, ty chráme můj,
ty zlatá číše, z které pil jsem
zář sluneční a modrý vzduch!
Tělo k duchu.
Nuž, s bohem buď, ty bože můj,
ty svatá jiskro, kterou žil jsem
a kolébkou byl hvězdných tuch!
II.
Duše.
Ó s bohem buď! OÓ s bohem buď!
A ještě jedno políbení –
tak vášnivé a horoucí –
a už nám žádné spásy není –
už čísi ruka mohoucí
mě trhá z tvojích žil a cev,
mě táhne v kraj, kde ciza jsem,
už pode mnou se ztrácí zem
a tajných duchů dálný zpěv
se snáší snivým ohlasem.
42
III.
U brány.
Tluku na bránu, ráz a ráz...
„Svatý jest Bůh, jenž stvořil nás!“
Tak Serafů zní jásavý hlas
a já, duch, stojím sám a sám
a s pláčem těla vzpomínám.
Tluku na bránu, ráz a ráz...
„Věčný jest Bůh, jenž blaží nás!“
tak Cherubů zní jásavý hlas –
a já k očistci kráčím sám
a s pláčem těla vzpomínám
a s touhou k zemi pohlídám...
IV.
Duch.
Nuž s bohem buď, ty chráme můj,
ty zlatá číše, z které pil jsem
zář sluneční a žití ruch
a hudbu světů rozzpívanou!
Tělo.
Nuž, s bohem buď, ty bože můj,
ty svatá jiskro, kterou žil jsem
a kolébkou byl hvězdných tuch!
Nuž s bohem buď a na shledanou!
43