Království Boží na zemi (1900)

Karel Dostál-Lutinov

Diplomatická verze Ediční verze
KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ NA ZEMI.
[1] Svatý Michaeli archanděle, opatruj nás v boji. Proti zlosti a úkladům ďáblovým budiž nám ochranou! Přikážiž jemu Bůh – pokorně prosíme – a ty, kníže vojska nebeského, uvrhni Satana a jiné duchy zlé, kteří ke zkáze duší ve světě obcházejí, božskou mocí do propasti pekelné. Amen. Lev XIII.
[2] Království Boží na zemi
K. Dostál-Lutinov
[3] NOVÝ ŽIVOT * REVUE * NOVÝ JIČÍN. * ORNAMENTACE ANTONÍNA RUNIÉ A K. Z. WELLNERA. * TISK PROKOPA ZAPLETALA V HRANICÍCH. * * * VŠECHNA * * * PRÁVA VYHRAŽENA. * * *
[4]
KRÁL SE NARODIL (Koleda vánoční.)
Spí tichý Betlém v horách svých, a stráže stojí na věžích – blahoslavení spící! Oděny v šedosť chudoby jdou královské dvě osoby – a starost mají v líci. Dlaň do dlaně si tulíce jdou bludným šerem ulice – blahoslavení spící! Jdou městečkem a hledají, kam hlavy sklonit nemají, jen starosť mají v líci. Kde zapadlá jen hospoda, i tam jest plno národa – blahoslavení spící! Neb August, římský císař pán, chce míti svět svůj spočítán, jen tu starosť má v líci. 5 Tu stojí pyšné paláce, zář v oknech jako v pohádce, blahoslavení spící – – Leč portýr hrubý vousatý, se všude mračí před vraty a starosť žene v líci. Zpěv s pavlanu zní radosti, Maria pláče žalostí – blahoslavení spící! Tu přichází k nim přísná stráž – rci, muži, kde svůj nocleh máš! Jen starost já mám v líci. Jdou z městské brány stezkami, a nebe hoří hvězdami – blahoslavení spící....spící... Když srdce lidské odpírá, tu skála se jim otvírá a starost plaší s lící. Tu skála smutná, prapustá, leč Ratolesť z ní narůstá, jež zastíní i Augusta – blahoslavení bdící! Andělé nad chlév splývají, Gloria plesně zpívají, a pastýři se dívají a radosť mají v líci. 6
K BOHU. (Palmový háj u Babylonu. Uprostřed hájů civí kovová modla Molochova. Hájem čpí dusivý čmoud ze spáleného dítka, jež dohořelo v náručí modly. Pohanský dav rozchází se, jen matka v němém bolu křečovitě objímá studené nohy boha.)
Už světlo žáru domřelo a dozněl píšťal ryk, dunění tympan dohřmělo, dochroptěl matky vzlyk; už dotančili derviši a noc všech nocí nejtišší plášť rozhodila v mžik. Lid do města se rozešel, sám ostal starý Mag. Duch jeho hořkou žlučí mřel a v čele tměl se mrak: – „O vyjdi, hvězdo čekaná nad černou říší satana!“ – a k nebi upřel zrak. Tam stála hvězda na hvězdě, smích, bleskot, výskot, jas – však nade všechny líbezně plá jedna, plna krás, a mžiká, volá, kyne blíž: „Pojď za mnou, pojď, a uvidíš a blažen budeš v ráz!“ 7 Tu vpluly stíny kamelů: Dva muži s družinou. Kam táhnete to z Babelu? Za hvězdou jedinou! Hle, jak se chví a zvoní v sluch, že zrozen král a zrozen Bůh! Tam naše kroky jdou. I táhli pouští pospolu dál v kraje neznámé, žalm jejich toužil v hlaholu: My Boha hledáme! A v hyen vytí, řvaní Ivů za odpověď z jich jasá rtů: My Boha hledáme! A marně palma oazy je volá v sytý stín, zrak děv je marně provází a svádí v luzný klín – jim jediné jen oko plá, to oko hvězdy, které lká: Je zrozen Boží Syn! Už Sion ve své otroctví je vítá, do svých krás – „My slyšeli už proroctví, nač, Herode, ten kvas? My stání nikde nemáme, my jenom Boha hledáme, a Bůh zas hledá nás!“ 8 Dál hvězdný vůdce chvátal, dál, a magové šli s ním, a když jas hvězdy zhasínal, tu slunce vyšlo jim! I skládali mu dary své... ó svatí, zlatí králové, kdo vás byl šťastnějším? 9
NAŠE CÍRKEV.
Na skále stojíme nad mořem a vysoké patří nám nebe! Se světci a anděly jedinou tvoříme říši. Není končiny země, kde naše by nepělo plémě a nejásalo nám vstříc: Bratři! Bratři! Voláme Credo! – Sbor zazní hromový: In unum Deum! A zaplesáme: Et Filium! a miliony dopoví: Et Spiritum sanctum! Sanctus! Sanctus! Sanctus! Dominus Deus Sabaoth! A ti, kdož dávno umřeli, dosud jsou mezi námi. Aquin tu dosud učí, Pavel oddanost hlásá, Aloisu lilije pučí, Jan Slovo vtělené jásá, 10 Filip veselost, František chudobu káže, Petr se nevzdálil s vysoké pastýřské stráže, a bělostné Panny jdou s palmami a učí nás vítězit nad námi! A v žalářích a na hranici – ó, buďte pozdraveni, Mučenníci! Rekové, kdož smrti v tvář se smějí! Skřivani, již v spárech orlích pějí! Orlové smělí, střelou prokláni, letíte výš, kde vstává svitání. Ó jak jsem rád, že bratry smím vás zvát! A Církev trpící, jež v ohni se pálí, a Církev vítězná, jež s cheruby chválí, a Církev bojovná, jež s tělem a satanem válí – my všichni se koříme jednomu Králi a jedné Matce Královně. 11
POD NÁMI POTOPA...
Rmut bahen černých usedl na dno pohárů po hýření. Zoufale rostou z něho klátivé třtiny, mimosní růže a zaťaté pěsti. Ubohá těla! – Duha zem pne k nebi, na skalách trůní vítězná archa víry, naše to archa! – Prosti strachu a hrůzy na šalmaj hrajeme Betlemskou píseň! Sleť, Duchu ohně, Duchu pravdy, krásy, jak lačný kondor na kořisť svou se snáší, ztrav svojím žárem, co je nízkého na nás, srdce jen uchvať a do slunce vynes! Holoubci – Písně – leťte s plesnou zvěstí, ze srdce Evropy leťte až na kraj světa, burcujte bratry, všude ať jásot zazní: Králové umění vzdali se Kristu! 12
DE PROFUNDIS.
Kam jsi to zabloudila, duše má! Jsou vlastní oči tvé to v tvojí hlavě? – Hvozd všemi haluzemi děsí se, a vzlyká, když vjezd svůj slaví do něho noc vichorná. To není jedna noc! Tu vchází nocí sto, – či jsou to syni Adama? – a v jejich očích doutná záští pekla! A jdou – a klekají – pod černým oltářem a spínají své ruce kostlivé a šepcí: „Buď, Antikriste, zdráv! Ó jak jsi krásný! Jak Lucifer, když padal v bezdno záště! Ó padej! Padej!! – Rozpni křídla dračí, ať máme čeho chytit se, letíce v noc!“ A ten, jenž na oltáři stál, jim v šíje zaryl nohu a zdvihl trojhran ďáblův: Přísahejte!! – Jak hlasy těch, jež záští ještě v hrobě vzbudilo, zněl chropot jejich: Pomsta Bohu! Pomsta Bohu! Pom- 13 Rty jejich zakrvácely se v skřípotu a prsty kostlivé se v kámen vrývaly. Tu Žena Hanby vstoupla po jich tělech k oltáři a černé hostie jim dávala, řkouc: To je Satan! – – Co nesou to? Můj Bože – co to nesou?! Kříž! Na něm Spasitel! Kříž! Na něm Bůh! V střed sluje pohodili jej a plili naň – Jak roste požár lesů! A jak roste záští! – – Já křičet chtěl. Strach podrazil mi nohy, a Hrůza vlasy havraními zadrhla mi hrdlo. Zášť šílená! – V skráň svatou kopali a mrzkým čelem bili v trní božské hlavy. Kladiva živá – tloukli temeny do hřebů Jeho rukou, až proryly se hřeby tělem, zdola prolezly. Krev jejich crčela naň. Kristus hleděl slzami, a oni padali mu k bokům – mrtvoly. Pán vstal, vzal na ramena kříž svůj a zbrocen krví vyšel v Kalvarii světa. Já za Ním potácel se ven a umdlen venku kles. V tmu za Ním hleděl jsem. Tmou svítil Jeho kříž! Má duše byla chrám, jenž okny dlouhými zář dýchá v noc a úpí žalmem adventním..., Ó rozvazujte zvonům jazyky! Už advent dochází! Bůh přichází! – Ó zvony! Zvony!! Zvony!!! 14
ŽALM Z BABYLONU.
Nuž zazpívej nám, otrokyně krásná! My známe tvoji harfu duhovou. Tož napni svoje struny barevné a slunnou písní rozvesel nám svět! Církev zpívá. Vrah vyvlékl mne ze školy a uvrhnul mě do chrámu! „Tu zpívej davu cokoli!“ a přijít ke mně nedá mu! On vystavěl mu bavidla a vystrojil mu slavnosti – dým žalmů mých a kadidla tich rozplývá se k výsosti. Kol domu mého, v němž je Bůh, v dál duní pyšné kočáry, a v týraný můj toužný sluch se rouhá smích jen bujarý. Hlad bídě spílá zrádkyní, svár bouří chaty nejtišší – a zvony mojich svatyní ni žebrák plakat neslyší. 15 Můj lid je sveden od lhářů a padá ďáblům v objetí – já sedím u svých oltářů a lkám,lkám jak vdova bez dětí. Ba, jako vdova bez dětí v svém babylonském zajetí a plačíc v řízu zedranou, ždám, kdy můj anděl přiletí...? Kristus. „Proč kamenujete mou nevěstu, mou spanilou, vlídnou a krásnou, jež kvítí vám sypala na cestu, v tmu svítila pochodní jasnou? – Pojď, holubice má, ty’s jako jarní den, kol tebe růže vinou se a lilije, jež v údolí snily svůj sen!... Proč matku svou bijete v drzosti, jež nad vaší kolébkou bděla a mlékem vás kojila moudrosti a lásky vždy píseň vám pěla! Pojď, milá, pojď! Ty’s vinice má, samý květ! Na tobě v slunci rudé hrozny uzrály a radostí opily svět! Proč kamenujete vy paní svou? Proč proti ní snujete plány? To slyšte! Já přisahám přísahou: Jí nezmohou pekel všech brány!! 16 Pojď, krasavice má! Jak voj jsi strašlivá! Vrah prchne před tebou jak hvězdy před sluncem: Neb štítem tvým věčným jsem Já! 17
COELESTIS URBS JERUSALEM (Hymnus církevní.)
Ó rajské město Salemské, ty blahé míru vidění, jež ze živého kamení čníš do hvězd říše nadzemské, jak nevěsta v den veselý se kolkol pásáš anděly! Ty panno šťastně snoubená, jíž Otec věnem slávu dal, jíž láskou Ženich pomazal, ó kněžno, krásou zdobená: Král Kristus tvojím chotěm jest, o zářící ty město hvězd! Tvá brána z perel probleská, všem smrtelným se otvírá: před kým jen ctnost se ubírá, ten vchází v sídla nebeská a nadšen láskou Kristovou, rád snáší trpkou muku svou. Tu hřmějí dláta, kladiva, a rána duní na ránu, až z uhlazených balvanů 18 se vznáší stavba zářivá a skála, mistrem spoutána, se štítu jásá hosanna! Buď sláva Otci, jenž jest Bůh, zněj z hlubiny a s výšiny, buď slaven i Syn jediný i blahý Utěšitel Duch, zněj sláva jejich k výsosti, hřmi od věčností k věčnosti! Amen. 19
HYMNUS in honorem s. Thomae Aquinatis, Ecclesiae Doctoris.
Aquae profluunt Aquino ebriantiores vino, aquae sapientiae. Mundae fluunt, mundo manant, ubi manant, vulnus sanant arboris scientiae. Prior Thomas non credebat, Christi latus inquirebat digitis incredulus: Alter Thoma in luminari sicut sol splendoris clari fidem docet sedulus. Mire vates miri Panis! O quam dulce melos canis fide victis cordibus! Non distractus verbis vanis, novum canticum arcanis hauris tu ex fontibus! At dum aurae dicis vale, opus Tuum aeternale despicis ut paleas; 20 unum cupis, ut in coelo sine nube, absque velo cernere Ipsum valeas. Nunc qui coram Patre sedes, sine nos ad Tuos pedes guttas maris bibere! Angelum quem colit schola, gloriae quem ornat stola, adsta proli miserae! Antequam sunt alta facta, et abyssus palefacta, erat Sapientia: Cui trinae sanctae luci sonet hominis caduci laus et reverentia! Amen. 1894. 21
JITŘENKA.
Mnich Tomáš celou noc dnes neusínal. Byl strážcem kaple. Pořád se mu zdálo, že věčná lampa před oltářem shasla a jeho srdce, jeho bledí rtové noc celou protřásly se na modlidbáchmodlidbách, noc prochvěly jak plamen věčné lampy. Až před úsvitem pochybami uštván, se vzmužil z lože tvrdého, šel v kapli, klíč zaskřípí – ach lampa vskutku shaslá. Však na oltáři klečel anděl bílý a třímal v dlani světlo oslnivé. Tu rozchvěn žasem, Tomáš rozžal lampu, rozžal jí ztěží, ruce se mu třásly. A anděl ihned rozpjal sněžná křídla i vzletěl, jak se motýl vznáší z květu, vzlét v okno dlouhé, probleskl jím snivě, jen červánků třpyt zanechal mu na skle. Klek bratr Tomáš, patřil oknem k nebi – však nezřel anděla, ni jeho lampy, jen jitřenka se smála s nebe v kapli. 1895. 22
EUCHARISTIA.
V klášterní kapli klečel jsem, a ticho svaté modlilo se za mne, i věčné světlo bdělým paprskem jak jazyk chvělo se, tak výmluvné a plamné. A náhle chor se oživil tak tichounce jak mlžným krokem duchů: to bílých mnišek zástup byl, jich žalm se s varhanami rozzpíval v mém sluchu: Jak po studnici laň, tak práhla duše má: Aj přilétla jako pták občerstvit se v zřídla Tvá. Miláčku můj, touha mne po Tobě vyvolala z práce. Zda nesmutníš v samotě, přicházím Tebe ptát se. Já slyšela jsem klepání Tvé do našich bran: Aj přicházím otevřít Tobě dokořán. Pojď, Pastýři dobrý, pojď na nivy srdce mého: Popásej myšlénky mé a chraň je zlého! Pas všecky lilije v zahradě mojich dnů; A rozzpívej ji celou písní Svojich rtů! Otci i Synu i Duchu svatému buď sláva: Před věky zkvetla a po věky neustává! 23 A odešly. Sám klečel jsem, jen ticho svaté modlilo se za mne a věčná lampa bdělým světélkem dál zpívala své žalmy plamné... 1895. 24
MODLITBA PO SV. PŘIJÍMÁNÍ.
Ježíši, Synu Davidův! – Smiluj se nade mnou! Ježíši, Synu Davidův! – Smiluj se nade mnou! Ježíši, Synu Davidův! – Smiluj se nade mnou! „Čeho si žádáš, dítě mé?“ Ó, Pane, já jsem slepý – dej světla očím mým! Ó, Kriste, já jsem hluchý – dej hlasu uším mým! Má duše rozbouřena – Ty pokoj dej jí Svůj! Má mysl zarmoucena – Ty sám ji potěšuj! Jsem, Pane, opuštěný – Ty buď mi přítelem! Jsem, Kriste, unavený – Ty na svůj klín mě vem! Jsem zbloudilý a slabý – Ty dej mi ruku Svou a k bráně věčné slávy mě zdvihej za Sebou! 25
SÁM. (Z Wiesenberské kaplánky.)
Jen sám a sám jsem býti chtíval – co chtěl jsem, dnes to mám. Kdes na blízku lká vody příval, jakoby hvozdům žal svůj zpíval – já v jizbě mlčím sám a sám. Ó, kéž by někdo přišel ke mně! Pst! – Kočár jede blíž! – Však před farou jen mih’ se temně – dál letí – pod ním duní země – k těm dálným tmavým horám výš....výš... Teď cinknul zvonek farských dveří – to konečně můj host! – Po komsi ptá se! Síní měří však zvučným krokem k bytu v šeři, kde bydlí farář. – A zas dosť....dosť... Teď šramotí kdos po schodišti, jak vlek’ by obludu! Kdo pak to ke mně! – Dvířka piští – To s košem prádla, který sviští, jde „paní matka“ na půdu....půdu... 26 A opět sám. Host nepřichází. – Bzz – moucha vlétla sem! Však, cosi bručíc o nesnázi hned prchla v moře beze hrází, v ten volný vzduch, v němž tone zem. A hodiny mé smutným hlasem teď bijou čtyři – šest – – Svět opásal se mlžným pásem, stín zakryl nebe tmavým vlasem a nevetkal doň hvězd. Cvrček se v šeru rozezpíval. Teď kdosi zaklepal! Dál!! křiknul jsem a v tmu se díval. „Velebný Pane –“ hlas tu splýval a k nemocnému rychle zval. I vstal jsem, bursu vzal i štolu a chvátal v šerý chrám. Tu věcná lampa plála dolů a Kristus volal ve plápolu: „Pojď rychle! rychle! Pospíchám!“ Už nejsem sám, můj Mistře, Pane! S tebou jdu v černou noc. Svit lampy zdobně mřížované v paprscích na cestu nám plane, ó jdeme duši napomoc! Před námi zvonek cinká chvílí,chvílí. Kdo kol jde, pokleká a hledí, kam to Kristus pílí, 27 až naší svíce plamen bílý mu mizí v lada daleká. My jdeme stále k lesům vzhůru dle Desné šumící, kol nás padají domky v chmůru a nepotkáme než tu můru do noci ticho letící. Teď ještě dělníků jde řada z tmy hutí před námi. Z nich na kolena jeden padá – leč ostatní jdou, křik a váda – jak šel by kol kdos neznámý. A je to přece Kristus vlídný, Jenž za vás život dal! Jenž patří na váš zápas bídný, a na ty dlouhé, pracné týdny – Co pak vám Kristus udělal? – Dál vstoupáme výš přes skaliska, až stanem pod lesem. Kde končí víska, chata nízká vstříc jasným okýnkem nám výská: „Už jdete? Pojďte! Pojďte sem!“ Tu sténá žena – Magdalena! Ó, jaké shledání! Jak Pána vítá oblažena, nohy mu líbá pokořena, jak slzí v hořkém vyznání! 28 On zůstal tam. – Přes hory doly já nazpět dumám, jdu a sním; a nevím jak – já srázy, polí sám nestoupal jsem do údolí, mě nesl anděl křídlem svým. Jsme ve vsi. Známý svátek slavíslaví, zní hudba, zpěv a šprým... já též jsem pozván do zábavy – mně hnusí se to, mne to naví – jdu ku svým dveřím zamčeným. A neusínám rozechvěním. Brevíř jsem otevřel. Co svoje tiché štěstí cením pod přemýšlením, bděním, čtením mi olej do dna dohořel. Má lampa mžikla potměšile a shasla nesměle. Jen měsíčkové světlo bílé se dívá v moje slastné chvíle a hraje v jizbě setmělé....setmělé... 1894. 29
LEGENDA.
Kdys Hilar svatý, Hilarie svatá,svatá (v svém srdci hledej jich, ne v knihách dávných), dvě děti Boží, brat a sestra v Kristu, tak mladí, krásní, odřekli se lásky, té smavé růže, která s jarem vadne. Kdys na hod Boží, plný míru nebes, šli oba svatí ku hostině Páně a přijali Ho se slzami v očích. Když jejich srdce dozpívalo díky, šli z chrámu v nivy, smějící se nebem. Jak jejich srdce skřivan jásal v blankyt, jak jejich duše slunce v svět se smálo. Šli různou cestou, andělé šli s nimi. Šli rozplesáni hudbou svaté lásky a celý svět jim zdál se krásným, dobrým, jak dítko Boží, hodné zulíbání. Šli cestou různou, ale s citem stejným – a na rozcestí náhle setkali se! Jak vlna vlně padá do náručí, jak jiskra s jiskrou v jeden plamen splývá: 30 tak oba svatí, stejným plesem vzňatí, si ve objetí sdíleli své blaho – Má sestro milá! Bratříčku můj milý! I líbali se v blahu čisté lásky, – an vášně blesk jim náhle zaplál v očích – – Jak ulekli se! Rozešli se v studu. Žal s lítostí jim žluče rozlil v duši. O Bože dobrý! Jak je srázna stezka, jíž kráčíme tím světem k branám Tvojim! Krok jedinký – a propasť je nám hrobem – krok jedinký – a s hvězd padáme v peklo! O Bože dobrý, podchycuj nám kroky! 31
HILARIUS.
Už není na tobě plodů usmívavých. Víš, když jsme se poznali? Tenkrát v očích ti hořely hrozny, na rtech ti kynuly višně, na skráních rděly se broskve a ňadra tvá – jabka granátová... Ty jsi mým stromem uprostřed ráje. – Tvé ovoce spadlo. Spadl i had? 32
CARPE DIEM.
Co posud žil jsem, to nebylo žití: Čas dětství – škol – už vichry po něm vanou – Mně zdá se pořád: Stojím přede branou, jež v život má se teprv otevříti. „Otevř se bráno! Já chci život zříti! Chci vidět ráj ten, žíti jeho manou! Chci skočit v řeku práce rozpoutanou, chci zápasit a věnce vydobyti!“ Kdy svitne den, kdy otevře se brána? Mé srdce tluče na ni – k ráně rána – a zatím dnové prchají jak chrti. – – Já tuším cos, a ruka má už chví se: Kdys budu tlouc’ a brána rozkočí se a místo života, říš uzřím smrti. – 1894. 33
CO JE ŽENA?
Kdo to může říci? Bláznu je andělem, Juanu zvířetem a Ropsovi ďáblem. Ti, kdož ji Sfingou malují, ti mýlí se, neb Sfingou každý z nás. Je Evou a je Marií, jak muž je Adamem a Kristem. Jí se stromu a rodí Spasitele, je při svatbě – a stojí pod křížem: Vždy spolu hřešící a spolu trpící: Hřeší-li víc, trpí i víc. Matka a Sestra. To slova dvě, jež plna tajemství, a kdo je pochopil, ví, co je žena. 34
MODLITBA KNĚZOVA.
Pane, viz, já jsem Tvůj učenník a zástupce! Ó dej mi svoje ruce, by vezdy jenom žehnaly, ó dej mi svoje nohy, by všude ovce hledaly, ó dej mi svoje čelo, by jenom na ně myslelo, ó dej mi svoje srdce, by pro ně láskou hořelo, a kdyby byla vůle Tvoje, na dřevě kříže umřelo! 35
KNĚŽÍ BOHA!
Ó kněží Boha, sáhněte už k holi a rozejděte se jak apoštoli! Buď duše ohněm a jak oheň čista a všude kažte krále svého Krista! V doupata černá, tam kde bída klne, tam neste slunce, srdce láskou plné, i v paláce, kam Kristus žebrák nesmí, tam vaše ruka MENE TEKEL vnes mi! Vpližte se na loď, která v bouři hyne, hlas váš ať do vln jako olej plyne. Jsouť věru bránou ráje vaše ústa: Aj, Boží království z nich jde a vzrůstá. Ó kněží Boha, chopte se už holí, nedbejte plivání a ran, jež bolí, ať v šírošírém světě není místa, kde byste nehlásali Pána Krista! 36
PÍSEŇ ORÁČOVA.
Orám, orám, orám od západu k zorám. Orám, orám, orám v srdci dolů horám. Od zor do západů orám do úpadu, nohy rozedrány, ruce rudé rány, Tváří naléhaje, krví zalévaje. Svaté seju zrní, klaté klidím trní, posmívyný, štvaný, hložím zasypaný, dva tisíce roků pořád slzy v oku orám, orám, orám. 37
TERRA TRISTIUM.
Znám jednu smutnou zemi – je dlouhá na sta mil, vzdech úpí stromy všemi, a všemi lomy kvil. Jen tu tam kvítko pučí, je na smrť ubledlé, má kalich plný žluči a krve usedlé. Tam řeky černé táhnou, a zdroje bez písní, a rty-li k nim se nahnou, jen žluč je potřísní. Tam za každým tvým krokem cos sípá, šepotá, strach za tebou jde skokem a v tobě tesknota. Tam skřivan letě k nebi, nezpívá – pláče jen; noc hrůzou snů se šklebí, jich splněním je den. 38 A oblohou té země, jsou smolné oblaky, hrom do nich mumlá temně a honí přízraky. A soumrakem té země jsou davy zoufalých, rty hryžou a jdou něměněmě, neb mají v duši hřích. 1895. 39
NA STRÁŽI VEČERNIVEČERNÍ.
Zvon modlí se – svět na kolenou klečí, vše o Edenu dumá v srdci svém: Na zemi zvony nadpozemskou řečí – na nebi hvězdy božským úsměvem. Lilije kalich sklání se v tu dobu, neb rosa vyráží naň v krůpějích – v mé duši vyvstávají dumy hrobu, an okem pluji po hvězd ručejích. Co majáků to plápolá a hoří! A touha vzdouvá všechny plachty mé: plouť v dál a výše po života moři v ty kraje panenské a zářivé... 1893. 40
NAD MĚSTEM.
Poslouchám, jak město dřímá. Noc si stáhlo nad hlavu. Poslední kdes tramway hřímá, řeka hučí u splavů. Není ticho. Z temna zní to – Bože můj, tak těžký dech! Co tu hořkých žalů skryto supí úpí z ňader těch! Gotické a rokokové věže tmí se do výší jako staří prorokové, kterých nikdo neslyší. 41
MARCHE FUNÉBRE. Melodramatický průvod k Beethovenovi.
l.
Duch k tělu.
Nuž s bohem buď, ty chráme můj, ty zlatá číše, z které pil jsem zář sluneční a modrý vzduch! Tělo k duchu.
Nuž, s bohem buď, ty bože můj, ty svatá jiskro, kterou žil jsem a kolébkou byl hvězdných tuch! II.
Duše.
Ó s bohem buď! OÓ s bohem buď! A ještě jedno políbení – tak vášnivé a horoucí – a už nám žádné spásy není – už čísi ruka mohoucí mě trhá z tvojích žil a cev, mě táhne v kraj, kde ciza jsem, už pode mnou se ztrácí zem a tajných duchů dálný zpěv se snáší snivým ohlasem. 42 III.
U brány.
Tluku na bránu, ráz a ráz... „Svatý jest Bůh, jenž stvořil nás!“ Tak Serafů zní jásavý hlas a já, duch, stojím sám a sám a s pláčem těla vzpomínám. Tluku na bránu, ráz a ráz... „Věčný jest Bůh, jenž blaží nás!“ tak Cherubů zní jásavý hlas – a já k očistci kráčím sám a s pláčem těla vzpomínám a s touhou k zemi pohlídám... IV.
Duch.
Nuž s bohem buď, ty chráme můj, ty zlatá číše, z které pil jsem zář sluneční a žití ruch a hudbu světů rozzpívanou! Tělo.
Nuž, s bohem buď, ty bože můj, ty svatá jiskro, kterou žil jsem a kolébkou byl hvězdných tuch! Nuž s bohem buď a na shledanou! 43
TAKÉ LEGENDA.)
Co jsi tak smuten, bratře? – Hlavu věsíš a bloudíš bez slova a bez usmání! – Já zhřešil proti velké lásce Boží. Kázal jsem v chrámě, kázal z celé duše: jak Bůh nás miloval až k hřebům kříže, jak máme lásku spláceti mu láskou, a jeho srdcem objímat vše bližní, být chlebem lačným, zdrojem být všem zpráhlým, všem nahým pláštěm, andělem být chorým, útulkem štvaným, svobodou být vězňům... jak v každé tváři máme vidět bratra a v každém chudém poznat Krista Pána... A po kázání lid jsem vyzpovídal, a občerstviv jej sladkým chlebem nebes, jsem chvátal domů. Nedaleko chrámu jsem potkal stařenu, jež usrkujíc se belhala. Tak hnusná, scvrklá byla! Nos, bradu měla vousem zplesnivělou, a na rtech měla neštovice černé... Ta vztáhši po mně ruce, zapištěla: „Ach – dále nelze – hlava se mi točí.“ 44 Já měl ji vzíti pod paždí a vést ji! Já – mladý, růžný – hlučnou třídou města jak slimák měl se táhnout s čarodějkou! Já, bujný život, se smrtí měl kulhat! Jen kynul jsem – a pominul ji chvatem. – Kus posed’, plaše ohléd’ jsem se po ní: už baby neshléd’ jsem, jen Krista s křížem, jak upadnul a toužně za mnou hledí svým okem černým, jež mi vyčítalo: „Ó, kazateli! – Slova – slova – slova...!“ 45
ELIŠCE KRÁLOVNĚ.
Churavá lilije, bloudící světem za ztraceným rájem, rozsívající rosu a vůni, ovečko bílá – oběti čistá za naše viny! Neklňme nikdo vražedné ruce, volejme, v prsa se bijíce prudce: Naše vina! Naše vina! My nejvíce vinni! My sytí, již jsme lačných nenakrmili! My v nachu, již jsme nahých se nechali třásti! My zbabělí, již jsme pod kbelce skrývali pochodeň víry! My soudci, již jsme sami šlapali právo! My pyšní, kdo jsme týrali Pravdu! My kněží, již jsme málo kázali lásky! My vysocí, kdož jsme dávali nízkosti příklad! My králové, již jsme nebyli otci velkých i malých! My otroci, již jsme lízali tyranů důtky! My otci jsme vrahů! 46 BÁSEŇ HRDINSKÁ.
Tři kněží, kteří při zahynuti francouzské lodě Bourgogne tonoucím svaté rozhřešení udělovali, byli tři francouzští Dominikáni z kláštera novoyorského: P. Florisoone, převor, P. Merlin, profesor, a P. Baumann. Všichni tři zahynuli plníce svůj úřad kněžský. (Výstřižek z novin r. 1898.)
47 Ó, SVOBODEN, SVOBODEN MUSÍM BÝT!
Tak volají všechny krůpěje krve, běhajíce šíleně žalářem mého těla a bušíce na všechny dvéře: Svobodu! A nemohu ležet ni chodit ni stát. Jen letět! Letět moci! Jsem řetězy chudoby sevřen, a zamčena království všechna, kde leží mé ráje a sny! A křepelky mé chtěly by vzletět a veslovat přes moře k jihům – a lebka má je tak nízká! Všechny se o ni rozrážejí. Nemohu! Tak dřepím v svém brlohu. Hranaté stěny – quadratní – mě svírají a na mne padají, a vzduch svůj, desetkrát vydechnutý, znova dýchám, poloslepým světlem se prodírám k ohluchlým obrazům – pochovaný pod rostoucím balvanem papírů, nadějí a hrůz, cizích peněz a vlastních starostí..... V malomoci umírám život svůj – za den dva dni. Zvadni! Padni! – zní hodin jízlivý hlas. Ó, proč jste mi vzali, poeti přede mnou, ten obraz o orlu, jenž pelichá v kleci! Já jsem jím! Svázané nohy – svázané ruce – svázané oči – svázaná křídla. Ó nebesa! Ó hvězdy!! 48 Tma jasní se – tři kříže tmějí se. Na prostředním – Ecce homo. Zbodené ruce, oči v sloup, v srdci ránu a modrá ústa mluví: „Ty v poutech jsi, i králové jsou v poutech, Bůh v poutech jest a v poutech jsou i nebesa i hvězdy!“ * Odpusť ty, jenž jsi mimo šel klidně, zajatému vezni, jenž mřížemi žaláře si tobě požaloval!
49 MŮJ HRDINA.
Časem se zamyslím – a narostou mi křídla – a letímletím, letím do nemožných končin. Dnes jsem se vrátil z oceanů třpytných. Tam ostrovy dva velké na slunci se lesknou, jeden má jméno Labuť, druhý Sokol, a každý má svůj lid a svoji vládu. „Vzhůru, do zbraně! Válku! Válku!“ řičel lid na Sokolu před hradem královým. A král se spokojeně usmíval věrnosti svého lidu. Jeho majestát byl uražen, neboť královna Labutě zachovala se nezdvořile k jeho vyslanci. Stmíval se večer a na věžích Sokola zahořely krvavé ohně, vypovídajíce válku Labuti – a Labuť odpovídala krvavými požáry na věžích svých! Válka se přijímá! „Válku! Krev nepřátel!“ křičeli muži, rozpálení vínem, v dymných krčmách, „válka“ jásali bojechtivě děti, hrajíce si na vojáky, „válka, česť a vítězství“ radostně šeptala i matka, zasvěcujíc syna tichým polibkem smrti. „Vlasť volá do boje“ psali placení novináři a sniví básníci psali verše o slávě zbraní, sami jsouce dobře ukryti v zapadlých villách lesů. Ostrovy drnčely broušením mečů, zkoušením děl a novým pancéřováním válečných lodí. Hurrá! Hurrá! Lodi z přístavu ženou se proti sobě, již srazí se, která se potopí v dno? Tu mezi 50 ně vjel právě člun, a na člunu muž opřený o kříž na hlavě trní a záři, a zastavil rozdivočené koráby: „Proč právě má se zbraní a krví rozhodnout vítězství? Buď vítězem ostrov ten, jenž krásnější o míru zazpívá píseň!“ l vrátili se lodi k přístavům a básníci, pěvci i hudebníci nejkrásnější skládali hymnus míru. Pak koráby vyjely znova a uprostřed houpavých vln své zpívaly jásavé hymny, že viny si lehly jak zkrocené lvice a naslouchaly. Vítězství nerozhodnuto. I praví! zas onen muž v trní: „Tedy ten ostrov, jenž do roka vystaví krásnější dóm, ten budiž vítězem!“ Stavěli o překot a – do roka na Sokolu, jak na Labuti stály dva zázraky umění. Vítězství nerozhodnuto. I pravil znova onen zlatovlasý z Nazareta: „Nuže, ten ostrov, jenž první bude moci říc: Není u mne nešťastných ni nuzných, ten budiž vítězem!“ l počal zápas horečný, stavěny útulny bídným, až nebesa se smála a radostí plakaly hvězdy, a boj ten trvá podnes. Ó, krásná válko! Hrdino můj zlatý!
51 PRVNÍ KVĚTEN.
Jak pohádka máje zní to, že jedno slovo kdys národy vedlo v smrt: Boží hrob! Dnes volá se: Chléb! – A myslí se kaviar a šampaňské a regalitas v Žofínských sálech a nahé šíje....šíje... „Ať žije sociální demokracie!“ Demagog před zástupem řinčí pouty, jako bil by v tamtam.... A zatím bez pout až v nebesa zdvihá dlaně, lomcuje trůnem Boha, jenž chudobu kázal a sladkým jařmem zajal šíje. „Ať žije sociální demokracie!“ Och, svatí Petře a Pavle! – – Dnes nejdrzejší vtipkář je největším apoštolem! Despota východu – jak Saša Schneider jej zobrazil – Antikrist jeho jméno – je Duchem davů, a řičí: „Otroci Církve! Otroci Církve!“ Vidíte ty rozšklebené tváře, blýskající zraky, hřmějící chřtány, ty dlaně, třískající mozoly svými jako kastanětami: „Ať žije sociální demokracie!“ Nesmírně vzrostly peněžní žoky a jako laviny drtily lid, hrnouce se s výšin. Nesmírně vzrostly bohatců hříchy, a mnoho němých psů líně válelo se mezi proroky. Kupčíci rozhnízdili se v chrámě. 52 I vstoupil Kristus. Stanul na prahu a přemýšlel, čím by je vyhnal. (Provazu nenalézal, neboť věšel se na něm právě Jidáš.) I upletl strašlivý karabáč z vyzáblých, začouzených těl, protkal jej bodlavými jazyky z vyvrhele lidstva – a Veliký, hlavou dotýkaje se hvězd – jde světem a šlehá tou metlou....metlou... Ať žije sociální demokracie! Neceň na mne zubů, ty stohlavá zmije! Já tě znám dobře a volám ti zdar. – Ty krásná, rudá Vlasatice, metlo v ruce Boží, jež vyklízíš království nebeské, vymetáš pavučí z chrámu a zdobíš jej k Slavnosti Vítězné! Ó příboji demokracie, já tě miluji, tak jako Egypťan Felach miluje dravé krvavé vlny rozpoutaného Nilu – neboť mu úrodu nesou! Ó bratří rozzuření! Jak září mně zraky! Neb – ač toho nevíte – vy hrdinsky sloužíte spravedlnosti a víře, jste Boží bojovníci a sluhové Krista: (Nezatrať, Pane, šílených, neb oni ti slouží!)
53
KDO Z VÁS JE BEZ VINY...
Kdo z vás je bez viny, nech zdvihne srdce své a v nebes výšiny je vznáší zářivé, ať zdvihne chvalozpěv jak bratři andělé, ať zdvihne oči své a vzletí vesele, ať letí ku hvězdám své vědom přesily – jen nehaž kámen nám, nám, co jsme zhřešili! 54
V TRÝZNI.
Jsi šlapán – týrán – rozdrážděn tvůj vztek a všecek se ti v pěsti shluká – už nelze snášet urážek – už rozlomcovat klec svou žádá ruka: Ted ukaž, že jsi rek! Radš než-Ii mříž – nech vlastní srdce puká! 55
TŘI LVOVÉ V KLECI.
Králové pouště – V dálku touží oči. Bys poznal jejich neskonalou nudu, v zívání válejí se, prázdni studu, a lížou se a hřívu k hřívě točí... Sní o volnosti pustin, o přeludu? – Ha, pozor dej! Teď krotitel k nim skočí, hup, už je v kleci! – Spjati do osudu se točí, bočí, jeho zrak je chočí. Hle, jednoho z nich kyjem tluče, šlehá, v chřtán hlavu hrouží mu a naň si lehá a vláčí jím a v hřívě se mu válí! A lev tu leží – balvan mrtvé skály. Kde chřtánu hrom? Kde jeho zraků blesky! Té hanby! Potupy! – Ó lve můj český! 1894. 56
RACHOTÍ BUBNY VÁLEČNÉ.
Pokoje nebude, spáti nebudete, dokud vy nám jazyk ze rtů nevytnete. I když vy nám jazyk vyřežete ze rtů, budou naše oči posílat vás k čertu. I když vy nám oči v zlosti vyklváte, nebude pokoje, až nás pochováte. Když nás zahrabete, ještě neusnete: z hrobů budou hrozit naše hnáty kleté. Spáti nebudete, nebude pokoje, dokud nedostanem svatá práva svoje. Vás nic nezachrání, nás nic nevymoří, neb vás žene křivda – a nám pravda hoří! 57
POSLEDNÍ SLOVO.
Do Bonnu – je tomu as třicet let – přišel na kliniku rolník, na jazyku vřed. Professor prohléd’ jej – čelo mu přelétly stíny, svolal kol sebe studenty medicíny. Tu Aesculapova bujná mláď se hlučně vhrnula, kol zůstala stát’. A profesor dí: Případ to povážlivý. Jazyk je pryč. Štěstí, muž zůstane-li živý. Nuž, člověče, máte-li ještě komu co říc, povězte to, po operaci nelze víc. Vše napjato, profesor, posluchači, všeci mu na ústech visí, blíž se tlačí. Muž sklonil hlavu na chvíli – a zdvih ji a rtové pevně pravili: Pochválen buď Ježíš Kristus! – – – – – – – – – – – – – Zachvěla se řada, mráz všem přeběhl záda, a mnohému cosi jak slza se vkrádá. Cos boří se v něm a noří ze hlubin, co jako stín tam spalo v balvanech vin. 58
BÁSNÍK.
Jed’ foliantů prach, v krev dějin číši hroužil po léta, léta. Snášel kameny k té velké stavbě, kterou vzklenout toužil: O soudu posledním zpěv plamenný! Dante jej ved’, a obra rameny jej podnášeje Angelo mu sloužil. Jen vidinám svým živ byl zmámený – a život krátil se – a stín se dloužil. Let padesát už měl, když silou Boží svou báseň dosnil. Zítra počne psáti! A mrtvého jej z jitra našli v loži. Jde pohřeb. Zvony smutně počly lkáti a v průvodu jde Poesie v snění. A jeho chrám? Je dostavěn či není? 1894 59
NEUZNANÝM.
Kdes ve hlubinách pralesa se šírá řeka valí a zářným pádem poklesá po roklinatém skalí. Co barev vodopád ten má! jak byl by v duhu vtělen – leč nikdo si ho nevšímá, ni pokraj lesa jelen. Vln vítězný zpěv, sten a křik se ztrácí v lesní hlucho neb, co svět světem, nedonik’ tam lidský zrak, ni ucho. Tak marně volá vodopád, svůj hymnus toužný šumě – jej nikdo nezaslech’ kdy lkát, jen já v té snivé dumě....dumě... 1893. 60
PUSŤTE KRISTA!
Na skalách mrtvých, kde zoufá květ, na kříži vidím Krista pnět. Chce na srdce přitisknout celý svět – hřeby mu stahují ruce zpět... 61
PÍSEŇ IRSKÝCH BRATŘÍ.
Vy, kteří jdete dálkou a rozumíte všem: Je země rekovnější než naše irská zem? Nás královny a králi drtili sterým zlem – my k Víře věrni stáli a věrni zůstanem! Jen mrtvoly a rumy to byla naše vlasť, ba i tu půdu rodnou nám cizí směli krást! Kdo zabíjel nás, myslil, že Božím katanem – my k Církvi věrně stáli a věrni zůstanem. Ta kniha našich dějin je samá krev a hněv, jest ověnčena trním a vlasy našich děv: Však obrať list kde obrať, vždy vryto najdeš v něm: My Církvi věrni byli a věrni zůstanem! 62 My srostli jsme s ní v jedno, Bůh naši lásku zřel, a spasitel náš zahřměl: Daniel O’ Connell! My ušlapaní červi, dnes do vítězství jdem! My v bídě stáli věrni, i v štěstí zůstanem! 63
VYNÁLEZCE.
Den umřel už i s ptáků plesem. Svit lampičky se jizbou tácí. V ní, utrmácen denní prací, zas Klíma sedí nad výkresem, duch jeho v liniích se ztrácí. V ráz připjal pérem čáru k čáře – zrak jeho blysknul – oheň sám – a rozsvítil mu chmurné tváře – on skočil s křikem: Už to mám! Jak blázen tančil po světnici a líbal svojich dětí líci i nemluvně, jež tiše spalo, až polekáno zaplakalo. Hned zase vrh’ se na výkres a z jeho ňader jásal ples: „Mé vítězství, můj krásný stroji, jenž dávnou tužbu lidstva zkojí! Můj poklade! Můj štěstí zdroji! Ty slavný konci bídy mojí! Nač nestačilo tisíc ruk, tvůj zmůže jeden srdce tluk! Ty rozneseš mé jméno světem – já slyším už, jak z kol tvých hřímá, 64 jak hučí tvojích pístů retem: „Čech vynálezce – Václav Klíma!“ – – – To, pravda, civíš, Bído holá, a rozvíráš svá očiska! Ven! sic tě zdrtí stroje kola! Pryč! Dolů s mého ohniska! Pryč, potupo a zapomnění! Čím Klíma,Klíma byl, tím dnes už není! Pryč, prachu černé továrny, pryč, tího úmorného díla! Mě vítá sad už rozmarný, a z něho, jako růže bílá, ční domov dětí mých, má villa! Sem, děti mé, můj výkvěte! Sem na klín, ať vás táta zlíbá! Teď jiným mravům zvyknete, vy v raby nevyrostete, k vám šťastnější se pohár shýbá! Pojď, ženo má! Dost dlouhých nocí, jež prohladověla jsi s dětmi. Tys byla v nouzi ku pomoci, i rájem půjdeš, který zkvet’ mi!“ – – – A jak své ženě ve tvář hlednul, do vrásek, hladem vyhlodaných, do očí vpadlých, vyplakaných, tu rázem ochladnul a zblednul. Před zrakem náhle se mu kmitlo těch šedých vrásek celé moře, ruk tisíc kostnatých jej chytlo, z plic chorých steré lkalo hoře: 65 „Co počne teď dlaň chudých kletá? Hle, jak ji stroj tvůj na bok smetá! Ten stroj! Jak šíleně se točí, jsa vlažen slzou našich očí! Slyš hlad, jak v útrobách nám skučí! Však stroj dál bouří, hučí, hlučí! Hlas mroucích našich dětí volá, leč duníce se chechcou kola! Jednomu pletou ráj a štěstí, tisícům zatínají pěsti! – – –“ Dav couvá. Pán jde otylý, zrak září mu jak opilý, a volá: Sem stroj! Ke mně s ním! Já královsky jej zaplatím! V to slzy chudých zase dští: „Ó bratře, pohleď do příští! My podlehneme v kolbišti! Rozbij ten stroj a roztříšti!“ Tak líto jest mu souotroků! Vzplál božský soucit v jeho oku, svůj výkres bere – k ohni s ním – Zní zase hlas: Já zaplatím! Krev Klímovi se hrne k hlavě. Snad jiný kdos – v té chvíli právě – stroj tentýž – lepší – vynalez’ a na trh zlatý už jej nes’! Muž Klíma chví se jako třtina. Zas myšlénka jej svádí jiná: 66 Snad přec už není dálna chvíle, kdy vzejde láska, slunce bílé, kdy rozdělí se chléb i práce. Ne jeden týt, sto jiných drát se! I dělník, bez pout maje nohu, se vznese ku kráse a Bohu a zdvihne děti k volným skráním – – – Pak stroj všem bude požehnáním. Snad přec už není dálna chvíle, kdy vzplane láska, slunce bílé! Snad! – Snad? ach, snad! On do daleka svůj triumf uschoval a čeká. Kol dveří fena – Bída – štěká. Buď, písni, věncem na skráň reka! 67
MŮJ ŽALM.
Stáť čistý před Bohem a před lidem – ó, v tom je síla! Jak orel mraky proráží, jdu za svým idealem. A nebojím se knížat ani zbojníků, řev řetězů mi k smíchu jako podlých škleb, ba ani rána z ruky přátelské mě nezkácí! Já smělým čelem hledím v oči tyranům, ba ani Smrť mě nezleká! (Pojď, Věšťko z daleka, ty zlaté klíče v ruce máš, ty divotvorné klíče k branám Života. Rád o ty klíče bych tě oloupil!) Jen z jedné bestie mám strach a před ní třesu se: Ta sluje Vina. Ta obru vlasy ostříhá, a Samson v troskách hyne zoufalý a zástup nevinných svým strhne pádem... Chraň, Otče, syna před úskočným hadem! 68
DEUS LO VOLT! K 500leté památce prvních výprav křižáckých.
Jak hrom když duní z dálných horizontů, jak sopka když se chystá do revolt, tak v duši mou dnes hřímá od Clermontu: Deus lo volt! Deus lo volt! Z úst bojce, kněze, mudrce hlas ze srdce a do srdce hřmí: Bůh to žádá! Bůh to chce!! – A touha zářivá po cizích obzorech, a žízeň palčivá po dálných prostorech, a prosba udatná, potupné jarmo shodit, a hrozba nezvratná, hrob svatý vysvobodit, a opojený sen: na minaretů výš zasadit v slávy den triumfující kříž, zřít Sion navrácený a v krvi Saraceny, ve vlnách Jordánu mít duši zkoupánu, přeletnout planiny, ocean probřísti, vrátit se v otčiny v zlatě a kořisti – anebo padnout tam, vzletěti k výsotám, kde Saraceny nezvrácený, září věčna chrám... Duch svatý vane – kdo mu velí odkud, kam? A na jeho křídlech, jak ptáci když letí v jihjih, jsou neseny davy do krajů posvátných. Má duše z plání ledu a zimy letí za nimi a s nimi. 69
UMDLELI CESTOU.
Proč napadli mi dnes? – Křižáci, kteří šli k božímu hrobu a uvázli v haremech a klenotnicích. Kněží, jež povolal Bůh, ale nevyvolil. Jdou řadou dlouhou, Wieland, Renan, Döllinger, Lamennais, Charbonell – a první jde Jidáš. Zlomené cedry! Orli královští! Kdys na skalných sedali trůnech a slunci se dívali v tvář, vzlétali nad blesky bouří – teď do klece jsou strčeni a dřepí slepí, skrčeni a očka mhouří. Defecerunt in via. Oroduj, Maria! 70
BONAPART NEPOKOJNÝ. Zpívá se naivně jako „Husička divoká.“
„Bonapart nepokojný velký milovník vojny, celý svět podmámit chtěl, nebylo to možný.“ Když už měl světa půl, na papeže cupnul, aby mu popustil hned královskou svoji hůl. Než bych já vám, pane král, Petrovo království dal, radši bych svůj starý věk v žaláři dokonal. Bonapart si huknul, na stařečka dupnul: Nedáš-li po dobrotě, ucítíš moji hůl! Pius odpověděl, aby se rozpomněl, Církve že nerozboří. Starý Bůh neumřel! 71 Co je mně do Boha! Bláznův to mátoha! Bláznům jenom uškodí, císařům nemoha. Když tato slova zlá papežem nepohla, Bonapart v pouta ho jal, odvez’ do Fontembla. Smály se ženštiny, smály se noviny, a v žaláři zaplakal stařeček nevinný. Neplačte, stařečku, počkejte chvilečku, Pán Bůh peče oplatky pro každou ovečku! Jak Lipsko začlo hrát Bonapartu na kabát, husí brk musil hned vzít, na oslí kůži psát: Já císař Bonapart už jsem dnes na capart, vzdávám se své koruny a všechněch vojsk a vart. Potom byl pamětliv, že je Bůh ještě živ, ale už mu štěstí tak nezkvetlo jako dřív. 72 Ja, kdo sní papeže, v žaludku ho řeže, nenajde spíš pokoje až pod drnem leže. Ostrove Heleny, vzdálený, zelený, lev umírá na tobě do srdce střelený. 73
VZKŘÍŠENÍ.
Skřivan, ptáček milovaný, se všech stran už ozpívaný, křídloma nebe se chytá a vzlétá a vzlítá a jaro vítá a pozdrav svůj škytá a zajiká se v nadšení: Vzkříšení! Alleluja! Vzkříšení! Jdu nivou. Fialky kdes voní, skráň zlatou petrklíče kloní. Jdu po mezi – a vlevo vpravo je pole štěstím zelenavo. Tři bílé křížky v roli stojí, a modlitba jde duší mojí. Ba tak se, lidé, zapomínám, že žehnám vše a ruce spínám: Chraň, Otče, lán, rosť réž i žito, vše, co ti slouží, ať je syto! Rosť na všech stromech plodů plnost, však nejvíc uroď spravedlnost! A v každou hruď a země vrásku vsaď uznání a lásku, lásku! Ať skřivánčí zpěv se vyplní: Vzkříšení! Alleluja! Vzkříšení! 74
PŘÍTELI.
Dnes, Drahý, vím, čím byl jsi mojí pouti, teď, kdy jsi s bohem dal mi na rozcestí. Můj stožár skácen jest – kam nyní plouti? Můj kompas ztracen – kudy v kraje štěstí? Ó blažený, kdos našel velkou duši a věrnou láskou přikoval ji k sobě – pak nechť se moře do útrob až vzruší, ty jako Petr po jeho jdeš zlobě. Když srdce tvé se za bludičkou plaší a ulétá za zpěvem ochechulí – on brejle pravdy k oku tvému vznáší a na svou hruď jak na stožár tě tulí. Když kárá tě – ó políbni ho v líci, tvá vada třískou mu ve vlastním oku! A když se na moc vrháš v příboj hřmící, on životem svým podchytá tě v skoku! Když ve tvém srdci ideál se vznítí, on první jest, kdo chápe jej a vítá, a jiskra nadšení mu v oku věrném svítí, an božské síly k zápasu ti skýtá. 75 Nepřítel jedem napustil své slovo – on šíp ti vytáhne a balsám vlívá! Už na tě sahá rámě tyranovo – on hrudí svou tě zastává a skrývá!... * Miláčku, vrať se! Nechoď v kraje cizí!... Jen slabé „s bohem“ vánky ke mně vanou, On zvolna v plání zašeralé mizí – ó nezapomeň, bratře! Na shledanou! 76
SACERDOS IN AETERNUM. Z denníku jednoho kněze.
Ve chvílích hloubky divívám se, Věčný: Jak mohl jsi tak křehkou nádobu postavit na oltář Svůj obětní? A tolik květů do ní zasadit! Věř, často bojím se, že rozpukne! Tak často o tom smutně přemítám, zda jsem se do svatyně nevetřel. – S hořkostí v srdci hlásám Slovo Tvé, neb jest mi vyčítavým zrcadlem. A k oltáři jdu krokem váhavým, jak Jidáš, kdy šel Mistra políbit. Pít kalich Tvůj? Vždyť kříž Tvůj nenesu! Rád pohodlíčko líné hledal jsem, rád místo lásky hodil kamenem a místo úsměvu jsem zlostně křikl. Nejednou jsem Tě nesl z musu jen – jak osel onen do Jerusalema. A po kobercích, Tobě prostřených, já domýšlivě jsem si vyšlapoval a palmy Tvoje sbíral pro sebe! To měl být apoštol: To Kristův kněz! A při tom jsem se v svatost odíval, přijímal duší zbožných pozdravy! – Hle, Pane, vidíš, jaký žebrák jsem? 77
NA HROB PANNY.
Krásná je země, krásnější je nebe. Boj s pokušením, s bolem na zemi byl, na nebi zápas s radostí a plesem. Na hlavách vínky panenské si nesem, jdem za Beránkem, píseň zpívajíce. Tu Píseň žádný po nás nezazpívá. Smrt nemá hrůzy, neboť Pán vstal z mrtvých! Ježíši, moje sladké umírání! Ježíši, moje slavné z mrtvých vstání! Teď už jsi můj a já jsem věčně Tvoja. 78
HYMNUS VÍTĚZNÝ. Fantasie starozákonní.
Vzhůru na vrchol Sionu! Ztajte dech – poslyšte v dálku: Hospodin, hle, za svůj národ vede válku! V zuřivém vzteku boj vzplál! Nad mořskou tůní pavezy duní, třískají štíty, blýskají meče, vrahů krev teče... Konec je seče, nepřítel couvá! Farao klesl, blesk ho sklál! Vojsko řve v moři v zmateném honu... Zdvihejte brány města Sionu! Vrací se Vítěz a král! Panny k žalmu družte palmu, bijte juni v zlaté struny! Děti noste květy v klínu vítěznému Hospodinu. On jest králem šíré země, Králem hvězdných zástupů! 79 Svaté plémě zdvihá témě, uhájivši svaté země, Bože, pod tvou pravicí, nad hlavou však protivníka moře vzdouvá se a stříká, velký triumf slavící. Hosanna! – Do chrámu! V oblacích vůně na archy trůně Pán nechať vládne sám a sám, zákony píše nám! Obstupte chrám! Hle, On vchází jako slunce, v pravici má palmu míru, zlato nese na své ruce, moc a slávu na svém štítu! K oltáři už veďte junce, dým se val v říš blankytnou! Plamen sálá, dým se houpá, a s ním chvála naše stoupá k výšinám. Duši naší rostou křídla, výš se vznáší ve Tvá sídla, v nebes chrám! V hloubi moře mořím jásá, Věk to svojim synům hlásá: Hospodin je naše spása, veliký náš Bůh a Pán! 80
DVACÁTÉ STOLETÍ, BUĎ ZDRÁVO!
Skřípajíc z kořán tvá brána se otvírá, do mlh a dálky tvé tělo se prostírá, tajemství rodí se z tvojeho lůna. V dýmu věž ztrácí se, zniká Pax Domini – nad dómy, nad domy týčí se komíny, vysoké oltáře moderních bohů. Z podzemských výhní a podzemních tůní bouře však praská a Vesuvy duní – leč vy se nebojte, synové boží! Nechť zuří rouhačů smích! V bouřích a revolucích, v zpyšnělé luzy shlucích a v praskajících stožárech se obrozuje Bůh! Neb ve plamenných jazycích a ve větrech a požárech přichází Svatý Duch! On přichází a dobrý jest jak Země. Čím více ryta a bita, tím více dává, chlebem nás sytí a růžemi zasypává! On jako matka země je dobrý! 81 Nuž, kněží nekněží, jděte již rodit obry, ať zdvihají zemi vysoko k nebi a v hloubi ať satan se šklebí! Naplňte srdce i ústa svá božím slovem a jděte rozsévat na poli novém! Tyranů trůny jím rušte! Na brány paláců bušte! Po mořích burných se plavte! Otroky svobodou zdravte! Okovů hříchu je zbavte! Ďábly a démony davte! Allelůja! 82
VÝKŘIK.
Nesvazujte nám noh, neucpávejte úst! Pusťte nás, pusťte nás na věž, ať může hlas náš růst! Ó jak jste malincí dole, mravenečkové černí a rudí! Nad vaše hamižné hemžení, nad vaše předpisy, vězení, celému světu křičíme jako muezinové s minaretu – dvě slova spásy nové: V duchu a pravdě! V duchu a pravdě!! 83
CO JE KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ?
Ke skvostům světa srdce své nepřipjat, k Bohu se stulit, za kámen chleba dát, po trnech jít a zpívati Tedeum, pro pravdu neuhnout lvicím ni medvědům, přispívat z lásky bližnímu v potřebě, po pravdě lačnět více než po chlebě, pohledem dítka na svět se dívat, na místo kleteb žehnat a zpívat, vítězit skutkem nad mdlými frázemi – ejhle, toť Boží království na zemi! 84
TAM TOUŽÍM, BRATŘÍ!
V království samoty a mlčení a klidu – tam stojí brána k tajemství otevřená, tam tmí se chrám, v němž nehlučí dav lidu a Boží Majestas tam září odestřená. Tam nerušena s Duchem se duše snoubí, tam přítěž těla jako roušku skládá, strom života hostí ji stínem svého loubí a jeho ovoce jí zralé ve klín padá. Tam půjdu, bratří! Tam je život nový! To zlaté ovoce tam ve hlubinách schvátím – a s hrozny obřími – jak vyzvědači Mojžíšovi – a s nebem v zornicích se z krajů svatých vrátím! 85 MÍSTO PŘEDMLUVY.
Po delších průtazích kladu knihu do rukou čtenářů. Jest to I. díl slibovaného díla „Ecclesia militans“. Vybral jsem ze svých veršů sužby a tužby těch, kteří vztahují ruce po koruně království Božího. Kdo odvykl cítit a myslet katolicky, tomu bude leccos naivním nebo vyzývavým. Přátelé však, jimž tuto knihu věnuji, najdou v ní snad útěchy a posily, neboť najdou sebe. Hrad poesie české se staví. Pomalu vynáším na rameně kámen svůj, zasadit jej, tam nahoře, kde kladou se základy k hradní kapli. – – – Kdy přijde hradní kaplan, obětovat oběť nejčistší?
NOVÝ JIČÍN, dne 25. dubna 1899.
86 OBSAH:
SVATÝ MICHAELI3 KRÁL SE NARODIL5 K BOHU7 NAŠE CÍRKEV10 POD NÁMI POTOPA12 DE PROFUNDIS13 ŽALM Z BABYLONU15 COELESTIS URBS JERUSALEM18 HYMNUS20 JITŘENKA22 EUCHARISTIA23 MODLITBA PO SV. PŘIJÍMÁNÍ25 SÁM26 LEGENDA30 HILARIUS32 CARPE DIEM33 CO JE ŽENA?34 MODLITBA KNĚZOVA35 KNÉŽÍ BOHA36 PÍSEŇ ORÁČOVA37 TERRA TRISTIUM38 NA STRÁŽI VEČERNÍ40 NAD MĚSTEM41 MARCHE FUN?BRE42 TAKÉ LEGENDA44 ELIŠCE KRÁLOVNĚ46 BÁSEŇ HRDINSKÁ47 [87] O SVOBODEN, SVOBODEN MUSÍM BÝT!48 MŮJ HRDINA50 PRVNÍ KVĚTEN52 KDO Z VÁS JE BEZ VINY54 V TRÝZNI55 TŘI LVOVÉ V KLECI56 RACHOTÍ BUBNY VÁLEČNÉ57 POSLEDNÍ SLOVO58 BÁSNÍK59 NEUZNANÝM60 PUSŤTE KRISTA61 PÍSEŇ IRSKÝCH BRATŘÍ62 VYNÁLEZCE64 MŮJ ŽALM68 DEUS LO VOLT69 UMDLELI CESTOU70 BONAPART NEPOKOJNÝ71 VZKŘÍŠENÍ74 PŘÍTELI75 SACERDOS IN AETERNUM77 NA HROB PANNY78 HYMNUS VÍTĚZNÝ79 DVACÁTÉ STOLETÍ, BUĎ ZDRÁVO!81 VÝKŘIK83 CO JE KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ84 TAM TOUŽÍM, BRATŘÍ85 MÍSTO PŘEDMLUVY86
POZNÁMKY. První sloku písně o „Bonapartovi“ slyšel jsem zpívat blízko Olomouce. – „Hymnus vítězný“ uvedl v hudbu p. Ant. Petzold v Olomouci.
E: tb; 2004 [88]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Nový život; Zapletal, Prokop
(Nákladem Nového Života v Novém Jičíně. Nový Život - revue - Nový Jičín. Ornamentace Antonína Runié a K. Z. Wellnera. Tisk Prokopa Zapletala v Hranicích.)

Místo: Nový Jičín

Vydání: 1.

Počet stran: 88

Autor motta: Lev XIII.

Motto: Lev XIII.