TAKÉ LEGENDA.)

Karel Dostál-Lutinov

TAKÉ LEGENDA.)
Co jsi tak smuten, bratře? – Hlavu věsíš a bloudíš bez slova a bez usmání! – Já zhřešil proti velké lásce Boží. Kázal jsem v chrámě, kázal z celé duše: jak Bůh nás miloval až k hřebům kříže, jak máme lásku spláceti mu láskou, a jeho srdcem objímat vše bližní, být chlebem lačným, zdrojem být všem zpráhlým, všem nahým pláštěm, andělem být chorým, útulkem štvaným, svobodou být vězňům... jak v každé tváři máme vidět bratra a v každém chudém poznat Krista Pána... A po kázání lid jsem vyzpovídal, a občerstviv jej sladkým chlebem nebes, jsem chvátal domů. Nedaleko chrámu jsem potkal stařenu, jež usrkujíc se belhala. Tak hnusná, scvrklá byla! Nos, bradu měla vousem zplesnivělou, a na rtech měla neštovice černé... Ta vztáhši po mně ruce, zapištěla: „Ach – dále nelze – hlava se mi točí.“ 44 Já měl ji vzíti pod paždí a vést ji! Já – mladý, růžný – hlučnou třídou města jak slimák měl se táhnout s čarodějkou! Já, bujný život, se smrtí měl kulhat! Jen kynul jsem – a pominul ji chvatem. – Kus posed’, plaše ohléd’ jsem se po ní: už baby neshléd’ jsem, jen Krista s křížem, jak upadnul a toužně za mnou hledí svým okem černým, jež mi vyčítalo: „Ó, kazateli! – Slova – slova – slova...!“ 45