ELIŠCE KRÁLOVNĚ.

ELIŠCE KRÁLOVNĚ.
Churavá lilije, bloudící světem za ztraceným rájem, rozsívající rosu a vůni, ovečko bílá – oběti čistá za naše viny! Neklňme nikdo vražedné ruce, volejme, v prsa se bijíce prudce: Naše vina! Naše vina! My nejvíce vinni! My sytí, již jsme lačných nenakrmili! My v nachu, již jsme nahých se nechali třásti! My zbabělí, již jsme pod kbelce skrývali pochodeň víry! My soudci, již jsme sami šlapali právo! My pyšní, kdo jsme týrali Pravdu! My kněží, již jsme málo kázali lásky! My vysocí, kdož jsme dávali nízkosti příklad! My králové, již jsme nebyli otci velkých i malých! My otroci, již jsme lízali tyranů důtky! My otci jsme vrahů! 46 BÁSEŇ HRDINSKÁ.
Tři kněží, kteří při zahynuti francouzské lodě Bourgogne tonoucím svaté rozhřešení udělovali, byli tři francouzští Dominikáni z kláštera novoyorského: P. Florisoone, převor, P. Merlin, profesor, a P. Baumann. Všichni tři zahynuli plníce svůj úřad kněžský. (Výstřižek z novin r. 1898.)
47 Ó, SVOBODEN, SVOBODEN MUSÍM BÝT!
Tak volají všechny krůpěje krve, běhajíce šíleně žalářem mého těla a bušíce na všechny dvéře: Svobodu! A nemohu ležet ni chodit ni stát. Jen letět! Letět moci! Jsem řetězy chudoby sevřen, a zamčena království všechna, kde leží mé ráje a sny! A křepelky mé chtěly by vzletět a veslovat přes moře k jihům – a lebka má je tak nízká! Všechny se o ni rozrážejí. Nemohu! Tak dřepím v svém brlohu. Hranaté stěny – quadratní – mě svírají a na mne padají, a vzduch svůj, desetkrát vydechnutý, znova dýchám, poloslepým světlem se prodírám k ohluchlým obrazům – pochovaný pod rostoucím balvanem papírů, nadějí a hrůz, cizích peněz a vlastních starostí..... V malomoci umírám život svůj – za den dva dni. Zvadni! Padni! – zní hodin jízlivý hlas. Ó, proč jste mi vzali, poeti přede mnou, ten obraz o orlu, jenž pelichá v kleci! Já jsem jím! Svázané nohy – svázané ruce – svázané oči – svázaná křídla. Ó nebesa! Ó hvězdy!! 48 Tma jasní se – tři kříže tmějí se. Na prostředním – Ecce homo. Zbodené ruce, oči v sloup, v srdci ránu a modrá ústa mluví: „Ty v poutech jsi, i králové jsou v poutech, Bůh v poutech jest a v poutech jsou i nebesa i hvězdy!“ * Odpusť ty, jenž jsi mimo šel klidně, zajatému vezni, jenž mřížemi žaláře si tobě požaloval!
49 MŮJ HRDINA.
Časem se zamyslím – a narostou mi křídla – a letímletím, letím do nemožných končin. Dnes jsem se vrátil z oceanů třpytných. Tam ostrovy dva velké na slunci se lesknou, jeden má jméno Labuť, druhý Sokol, a každý má svůj lid a svoji vládu. „Vzhůru, do zbraně! Válku! Válku!“ řičel lid na Sokolu před hradem královým. A král se spokojeně usmíval věrnosti svého lidu. Jeho majestát byl uražen, neboť královna Labutě zachovala se nezdvořile k jeho vyslanci. Stmíval se večer a na věžích Sokola zahořely krvavé ohně, vypovídajíce válku Labuti – a Labuť odpovídala krvavými požáry na věžích svých! Válka se přijímá! „Válku! Krev nepřátel!“ křičeli muži, rozpálení vínem, v dymných krčmách, „válka“ jásali bojechtivě děti, hrajíce si na vojáky, „válka, česť a vítězství“ radostně šeptala i matka, zasvěcujíc syna tichým polibkem smrti. „Vlasť volá do boje“ psali placení novináři a sniví básníci psali verše o slávě zbraní, sami jsouce dobře ukryti v zapadlých villách lesů. Ostrovy drnčely broušením mečů, zkoušením děl a novým pancéřováním válečných lodí. Hurrá! Hurrá! Lodi z přístavu ženou se proti sobě, již srazí se, která se potopí v dno? Tu mezi 50 ně vjel právě člun, a na člunu muž opřený o kříž na hlavě trní a záři, a zastavil rozdivočené koráby: „Proč právě má se zbraní a krví rozhodnout vítězství? Buď vítězem ostrov ten, jenž krásnější o míru zazpívá píseň!“ l vrátili se lodi k přístavům a básníci, pěvci i hudebníci nejkrásnější skládali hymnus míru. Pak koráby vyjely znova a uprostřed houpavých vln své zpívaly jásavé hymny, že viny si lehly jak zkrocené lvice a naslouchaly. Vítězství nerozhodnuto. I praví! zas onen muž v trní: „Tedy ten ostrov, jenž do roka vystaví krásnější dóm, ten budiž vítězem!“ Stavěli o překot a – do roka na Sokolu, jak na Labuti stály dva zázraky umění. Vítězství nerozhodnuto. I pravil znova onen zlatovlasý z Nazareta: „Nuže, ten ostrov, jenž první bude moci říc: Není u mne nešťastných ni nuzných, ten budiž vítězem!“ l počal zápas horečný, stavěny útulny bídným, až nebesa se smála a radostí plakaly hvězdy, a boj ten trvá podnes. Ó, krásná válko! Hrdino můj zlatý!
51 PRVNÍ KVĚTEN.
Jak pohádka máje zní to, že jedno slovo kdys národy vedlo v smrt: Boží hrob! Dnes volá se: Chléb! – A myslí se kaviar a šampaňské a regalitas v Žofínských sálech a nahé šíje....šíje... „Ať žije sociální demokracie!“ Demagog před zástupem řinčí pouty, jako bil by v tamtam.... A zatím bez pout až v nebesa zdvihá dlaně, lomcuje trůnem Boha, jenž chudobu kázal a sladkým jařmem zajal šíje. „Ať žije sociální demokracie!“ Och, svatí Petře a Pavle! – – Dnes nejdrzejší vtipkář je největším apoštolem! Despota východu – jak Saša Schneider jej zobrazil – Antikrist jeho jméno – je Duchem davů, a řičí: „Otroci Církve! Otroci Církve!“ Vidíte ty rozšklebené tváře, blýskající zraky, hřmějící chřtány, ty dlaně, třískající mozoly svými jako kastanětami: „Ať žije sociální demokracie!“ Nesmírně vzrostly peněžní žoky a jako laviny drtily lid, hrnouce se s výšin. Nesmírně vzrostly bohatců hříchy, a mnoho němých psů líně válelo se mezi proroky. Kupčíci rozhnízdili se v chrámě. 52 I vstoupil Kristus. Stanul na prahu a přemýšlel, čím by je vyhnal. (Provazu nenalézal, neboť věšel se na něm právě Jidáš.) I upletl strašlivý karabáč z vyzáblých, začouzených těl, protkal jej bodlavými jazyky z vyvrhele lidstva – a Veliký, hlavou dotýkaje se hvězd – jde světem a šlehá tou metlou....metlou... Ať žije sociální demokracie! Neceň na mne zubů, ty stohlavá zmije! Já tě znám dobře a volám ti zdar. – Ty krásná, rudá Vlasatice, metlo v ruce Boží, jež vyklízíš království nebeské, vymetáš pavučí z chrámu a zdobíš jej k Slavnosti Vítězné! Ó příboji demokracie, já tě miluji, tak jako Egypťan Felach miluje dravé krvavé vlny rozpoutaného Nilu – neboť mu úrodu nesou! Ó bratří rozzuření! Jak září mně zraky! Neb – ač toho nevíte – vy hrdinsky sloužíte spravedlnosti a víře, jste Boží bojovníci a sluhové Krista: (Nezatrať, Pane, šílených, neb oni ti slouží!)
53