SÁM.

SÁM. (Z Wiesenberské kaplánky.)
Jen sám a sám jsem býti chtíval – co chtěl jsem, dnes to mám. Kdes na blízku lká vody příval, jakoby hvozdům žal svůj zpíval – já v jizbě mlčím sám a sám. Ó, kéž by někdo přišel ke mně! Pst! – Kočár jede blíž! – Však před farou jen mih’ se temně – dál letí – pod ním duní země – k těm dálným tmavým horám výš....výš... Teď cinknul zvonek farských dveří – to konečně můj host! – Po komsi ptá se! Síní měří však zvučným krokem k bytu v šeři, kde bydlí farář. – A zas dosť....dosť... Teď šramotí kdos po schodišti, jak vlek’ by obludu! Kdo pak to ke mně! – Dvířka piští – To s košem prádla, který sviští, jde „paní matka“ na půdu....půdu... 26 A opět sám. Host nepřichází. – Bzz – moucha vlétla sem! Však, cosi bručíc o nesnázi hned prchla v moře beze hrází, v ten volný vzduch, v němž tone zem. A hodiny mé smutným hlasem teď bijou čtyři – šest – – Svět opásal se mlžným pásem, stín zakryl nebe tmavým vlasem a nevetkal doň hvězd. Cvrček se v šeru rozezpíval. Teď kdosi zaklepal! Dál!! křiknul jsem a v tmu se díval. „Velebný Pane –“ hlas tu splýval a k nemocnému rychle zval. I vstal jsem, bursu vzal i štolu a chvátal v šerý chrám. Tu věcná lampa plála dolů a Kristus volal ve plápolu: „Pojď rychle! rychle! Pospíchám!“ Už nejsem sám, můj Mistře, Pane! S tebou jdu v černou noc. Svit lampy zdobně mřížované v paprscích na cestu nám plane, ó jdeme duši napomoc! Před námi zvonek cinká chvílí,chvílí. Kdo kol jde, pokleká a hledí, kam to Kristus pílí, 27 až naší svíce plamen bílý mu mizí v lada daleká. My jdeme stále k lesům vzhůru dle Desné šumící, kol nás padají domky v chmůru a nepotkáme než tu můru do noci ticho letící. Teď ještě dělníků jde řada z tmy hutí před námi. Z nich na kolena jeden padá – leč ostatní jdou, křik a váda – jak šel by kol kdos neznámý. A je to přece Kristus vlídný, Jenž za vás život dal! Jenž patří na váš zápas bídný, a na ty dlouhé, pracné týdny – Co pak vám Kristus udělal? – Dál vstoupáme výš přes skaliska, až stanem pod lesem. Kde končí víska, chata nízká vstříc jasným okýnkem nám výská: „Už jdete? Pojďte! Pojďte sem!“ Tu sténá žena – Magdalena! Ó, jaké shledání! Jak Pána vítá oblažena, nohy mu líbá pokořena, jak slzí v hořkém vyznání! 28 On zůstal tam. – Přes hory doly já nazpět dumám, jdu a sním; a nevím jak – já srázy, polí sám nestoupal jsem do údolí, mě nesl anděl křídlem svým. Jsme ve vsi. Známý svátek slavíslaví, zní hudba, zpěv a šprým... já též jsem pozván do zábavy – mně hnusí se to, mne to naví – jdu ku svým dveřím zamčeným. A neusínám rozechvěním. Brevíř jsem otevřel. Co svoje tiché štěstí cením pod přemýšlením, bděním, čtením mi olej do dna dohořel. Má lampa mžikla potměšile a shasla nesměle. Jen měsíčkové světlo bílé se dívá v moje slastné chvíle a hraje v jizbě setmělé....setmělé... 1894. 29