ŽALM Z BABYLONU.

ŽALM Z BABYLONU.
Nuž zazpívej nám, otrokyně krásná! My známe tvoji harfu duhovou. Tož napni svoje struny barevné a slunnou písní rozvesel nám svět! Církev zpívá. Vrah vyvlékl mne ze školy a uvrhnul mě do chrámu! „Tu zpívej davu cokoli!“ a přijít ke mně nedá mu! On vystavěl mu bavidla a vystrojil mu slavnosti – dým žalmů mých a kadidla tich rozplývá se k výsosti. Kol domu mého, v němž je Bůh, v dál duní pyšné kočáry, a v týraný můj toužný sluch se rouhá smích jen bujarý. Hlad bídě spílá zrádkyní, svár bouří chaty nejtišší – a zvony mojich svatyní ni žebrák plakat neslyší. 15 Můj lid je sveden od lhářů a padá ďáblům v objetí – já sedím u svých oltářů a lkám,lkám jak vdova bez dětí. Ba, jako vdova bez dětí v svém babylonském zajetí a plačíc v řízu zedranou, ždám, kdy můj anděl přiletí...? Kristus. „Proč kamenujete mou nevěstu, mou spanilou, vlídnou a krásnou, jež kvítí vám sypala na cestu, v tmu svítila pochodní jasnou? – Pojď, holubice má, ty’s jako jarní den, kol tebe růže vinou se a lilije, jež v údolí snily svůj sen!... Proč matku svou bijete v drzosti, jež nad vaší kolébkou bděla a mlékem vás kojila moudrosti a lásky vždy píseň vám pěla! Pojď, milá, pojď! Ty’s vinice má, samý květ! Na tobě v slunci rudé hrozny uzrály a radostí opily svět! Proč kamenujete vy paní svou? Proč proti ní snujete plány? To slyšte! Já přisahám přísahou: Jí nezmohou pekel všech brány!! 16 Pojď, krasavice má! Jak voj jsi strašlivá! Vrah prchne před tebou jak hvězdy před sluncem: Neb štítem tvým věčným jsem Já! 17