SACERDOS IN AETERNUM.

Karel Dostál-Lutinov

SACERDOS IN AETERNUM. Z denníku jednoho kněze.
Ve chvílích hloubky divívám se, Věčný: Jak mohl jsi tak křehkou nádobu postavit na oltář Svůj obětní? A tolik květů do ní zasadit! Věř, často bojím se, že rozpukne! Tak často o tom smutně přemítám, zda jsem se do svatyně nevetřel. – S hořkostí v srdci hlásám Slovo Tvé, neb jest mi vyčítavým zrcadlem. A k oltáři jdu krokem váhavým, jak Jidáš, kdy šel Mistra políbit. Pít kalich Tvůj? Vždyť kříž Tvůj nenesu! Rád pohodlíčko líné hledal jsem, rád místo lásky hodil kamenem a místo úsměvu jsem zlostně křikl. Nejednou jsem Tě nesl z musu jen – jak osel onen do Jerusalema. A po kobercích, Tobě prostřených, já domýšlivě jsem si vyšlapoval a palmy Tvoje sbíral pro sebe! To měl být apoštol: To Kristův kněz! A při tom jsem se v svatost odíval, přijímal duší zbožných pozdravy! – Hle, Pane, vidíš, jaký žebrák jsem? 77