BONAPART NEPOKOJNÝ.
Zpívá se naivně jako „Husička divoká.“
„Bonapart nepokojný
velký milovník vojny,
celý svět podmámit chtěl,
nebylo to možný.“
Když už měl světa půl,
na papeže cupnul,
aby mu popustil hned
královskou svoji hůl.
Než bych já vám, pane král,
Petrovo království dal,
radši bych svůj starý věk
v žaláři dokonal.
Bonapart si huknul,
na stařečka dupnul:
Nedáš-li po dobrotě,
ucítíš moji hůl!
Pius odpověděl,
aby se rozpomněl,
Církve že nerozboří.
Starý Bůh neumřel!
71
Co je mně do Boha!
Bláznův to mátoha!
Bláznům jenom uškodí,
císařům nemoha.
Když tato slova zlá
papežem nepohla,
Bonapart v pouta ho jal,
odvez’ do Fontembla.
Smály se ženštiny,
smály se noviny,
a v žaláři zaplakal
stařeček nevinný.
Neplačte, stařečku,
počkejte chvilečku,
Pán Bůh peče oplatky
pro každou ovečku!
Jak Lipsko začlo hrát
Bonapartu na kabát,
husí brk musil hned vzít,
na oslí kůži psát:
Já císař Bonapart
už jsem dnes na capart,
vzdávám se své koruny
a všechněch vojsk a vart.
Potom byl pamětliv,
že je Bůh ještě živ,
ale už mu štěstí tak
nezkvetlo jako dřív.
72
Ja, kdo sní papeže,
v žaludku ho řeže,
nenajde spíš pokoje
až pod drnem leže.
Ostrove Heleny,
vzdálený, zelený,
lev umírá na tobě
do srdce střelený.
73