Náš zlatý král.
[1283.–1305.]
Žil kdysi král, ó milé děti,
jenž Čechy nad vše miloval,
a jehož nikdy ze paměti
nám nevyrve ni zdar, ni žal:
On býval – děcko – za vlasť psancem
a tupen cizím, podlým hancem.
Než dospěl, bylo v Čechách smutno:
Zde Branibor a žoldák tyl.
Lid slzu v oku, v srdci rmutno;
krev ssál mu cizák ze všech žil.
Co nemoh’ v kořisť domů vzíti,
to mečem klá a ohněm nítí. –
Byl milostivým otcem lidu
a citům jeho rozuměl;
znal zlatem těšiť jeho bídu
a těchou plašit’ z nitra žel.
Co jací v světě byli králi,
ti všicci za ním v lesku stáli.
[19]
A Evropa si povídala
o českém králi učeném;
a světem létla o něm chvála:
„Co v Čechách v skutku, jinde snem“.snem.“
Ba, Vácslav Druhý byl král zlatý,
jenž záři nesl v palác, chaty.
Co jiní vedli ostřím meče,
král Vácslav učeností svou,
svým věhlasem, bez hrozné seče:
jej pro koruny jinde zvou;
již jásají i polské nivy:
„Ať žije král náš spravedlivý!“ –
Byl králem, jemuž rovno není,
nech dějů pročteš každý list.
Slyš, co děl kdysi v zanícení,
tak nadšený a láskou čist:
„Nuž, raďte, kdo zná lépe vlásti,
a já mu žezla dám svých vlastí!“
A jako mince jeho byla
vždy berný, těžký, čistý kov,
tak mluva jeho hlaholila
vždy plna slibných, zlatých slov,
vždy nadějná, vždy konejšící,
jak úsměv v jeho zbožné líci.
Ó byl on králem, děti milé,
jak granát, jenž má čistý lesk;
vždyť jeho snahy ušlechtilé
z Čech zaplašily všechen stesk.
20
On sluncem, andělem byl dobra
a národ jeho rostl v obra.
A rostl v obra v šťastném klidu,
tak milující, milován,
že znělo vlastí z nitra lidu:
„Ať žije Vácslav král, náš pán!
Ať paměť Tvoje neuhasne!
Buď zdráv, Ty velké kníže jasné!“
„Ať paměť jeho neuhasne!“
tak díme po letech my dnes,
kdy zase k staré slávě jasné
se budí znova město, ves;
kdy srdce tluče ve nadšení:
„Svět Čecha opět ctí a cení!“
21