Z DOMÁCÍCH LUHŮ.
VERŠE VÝPRAVNÉ.
Napsal
JAN NÁLEVKA.
V PRAZE 1891.
Nakladatel FR. A. URBÁNEK, český knihkupec
pro literaturu paedag. i hudební a pomůcky učebné.
Prvý český závod hudební. – Půjčovna hudebnin.
Hudební dodavatel král. zem. Národního divadla.
[3]
Tisk a papír Aloisa Wiesnera v Praze.
[4]
Sv. Vácslav a Boleslav I.
[935.]
Jindřich Ptáčník myslí jenom na zlé půtky,
aby do své moci dostal Polabany.
Již i Čechy děsí jeho mocné skutky:
divné hnutí budí v Čechách mezi pány.
Dobrý kníže Vácslav stěží pány krotí;
nebezpečí vzrůstá, Němci táhnou k Praze,
jako bouřné mraky blíž a blíž se rotí. – – –
S nepřítelem tím se vykoupí vlasť draze!
„Kdože také síle může odolati?“
přemítá náš kníže. „Nač mám vraždiť lidi? –
Nač ty kruté boje, nač ty půtky platí? –
Jak má duše vojny, jak jí nenávidí!“
A hned posly sýlá k Jindřichovi králi,
ročním poplatkem ho sobě k míru váže,
a jak voje k bitvě proti sobě stály,
klidně domů jíť svým bojovníkům káže.
[5]
Na Vácslava páni leši zareptali:
„Taký kníže slaboch, jenž se boje bojí!“
A hned v poradu se nad knížetem dali
a své černé pikle proti němu strojí.
„Bratr Boleslav, aj! – Věhlas jeho jiný!
Bojovného ducha! – Srdce v prsou mužné!
Boleslav se stane spásou domoviny,
jen on zachrání nám kraje naše družné.
V Boleslavu tluče srdce Drahomíry,
záští proti vrahům, porobě a zvůli;
jenom on jho střese, spasí domov šírý,
nezůstane státi k slávě v cesty půli!“
Tak se uradili mocní páni leši
s Boleslavem, který záměr pojal smělý
a jen v duchu měl, by slavni byli Češi.
Přemítal a plán kul, v duši rozechvělý:
„Vácslav musí padnouť! – Nehoden je trůnu,
kdo se zbaběle svým zaprodává vrahům;
nehoden, by vsedal na knížecí brůnu
ten, jenž nepřítele pouští k vlasti prahům.
Nehoden! – Leč Vácslav mojím bratrem přece,
jinak dobrotivý svého lidu kníže...“ –
vyčítavě hrdý Boleslav si vece
a zlá na prsa mu padá viny tíže.
Dumá a zas chmura přeletla mu čelo:
„Dobrý Vácslav, kníže, dobrý muž a svatý...“
a zas smělé srdce se mu rozechvělo:
„Ale pokořiti nechce vlasti katy!
6
Musí umříť, musí, vlasť-li hynout nemá!
Bojovného vládce v Čechách zapotřebí!
Chrámu, meči: sloužiť nelze pánům dvěma!“ –
A hned záměr zraje Boleslavu v lebi:
„Usmrtiť ho – Bože, jak to hrozné, hrůzné! –
Buďto on, buď vlasť má! – Ustaň, srdce, tlouci!
Usmrtiť – neb vydať nepřátelům luzné
nivy drahé vlasti...!“ děl a líce žhoucí
tiskl chvějící se mezi tuhé dlaně
a pak šeptal Bohu odpuštění prosbu.
Vstal a přes komnatu kráčel odhodlaně,
mírně láskou k vlasti činu svého hrozbu. –
V Staré Boleslavi den je velkých hodů.
Dnes tu jásá lid. Oj, dnes tu sám i kníže.
Vácslav k Boleslavu v dobrou srdcí shodu
ve bratrské lásce útulně se víže.
Jitro v slávě vstává; na jitřní se denní;
svatý kníže ve chrám pomodlit se spěchá.
Nedbá výstrahy – je sotva kuropění –
jenom v chrámu Páně pro Vácslava těcha.
Spěje po nádvoří, potká svého brata:
„Dobrý byl nám večer hospodář náš milý“,milý,“
Vácslav zdraví. Než však projíť moh’ skrz vrata,
Boleslav meč pádný vede bratru k týli.
„Bůh ti odpusť, bratře, jakož i vlasť milá,
kam tě zavedla tvá vládychtivosť slepá.“
7
Když však přivolaná sluh naň padla síla,
k nebes trůnu vzletla duše jeho lepá.
Boleslav se zachvěl. – Těžkou cítí vinu.
Svědomí červ hryzl v bratrské mu hrudi.
Hrozný hlas ten tlumí v bojích za otčinu;
proti nepřátelům v boje ho to pudí.
Marně slávou nitro konejší a kárá;
koruna ho tíží, meč ho pálí v ruce
a ta jindy mysl pružná, silná, jará
nemůž’ odolati svědomí zlé muce...
8
Kníže Soběslav a král Lothar.
[Dne 18. února 1126.]
Mír svatý vlastí naší vanul,
kdy Soběslav na trůně stanul:
vždyť byl on Čechů dobrý pán.
Vždy štědře, vlídně ku národu
se měl a žil mu pro svobodu.
A proto od všech milován.
Moc Čechů rostla a s ní síla,
jež Lothara však roznítila
ke zmaru práv v boj sobecký.
Kryl hory české sníh již bílý,
kdy do vlasti pln chlubné síly
táh’ s Lotharem voj německý.
„Vzdej práv se!“ káže Soběslavu
a brousí meč na jeho hlavu
německý Lothar, hrdý král.
„Tys neprávem vévoda Čechů
v trůn dosazen od svojich lechů,“
pyšněji ještě Lothar prál.
[9]
„Oj, králi,“ český kníže vece,
„jak lichá domněnka tvá přece,
že lestně chceš mne zbavit práv.
Bůh, Vácslav, Vojtěch, strážci naši,
tu tvoji velkou pýchu splaší,
má zem, věz, odrazí tvůj dav.“
Tak děl a vlasť svou milovanou
objíždí nadšen každou stranou,
by před války ji chránil zlem.
S důvěrou v národ svůj a Boha
k hranicím táhnou vojska mnohá,
by obhájila vlasti lem.
Tu, kde se širý úval táhne,
král Lothar touhou boje práhne,
ve klíně svěžích Krušných hor.
Po stinných stráních v šumu lesů
uchystán k válečnému plesu
Soběslav dolů řídí zor.
Ač vítězství mu jisté kyne,
přec žalem nade bratry hyne:
jeť drahým jemu každý Čech.
Zve pány k sobě na poradu,
by v dobru Lotharovu zradu
ukrotě stavil bitvy běh.
„Nuž, páni, toto Lotharovi
poselství vaši rtové poví:
,Věz, králi, voliť knížete
10
má národ sám jen podle práva,
jež ode věků v Čechách stává,‘
tak jemu, páni, řeknete!
My,My budem’ bít’ se o svou zemi,
vlasť drahou s nepřátely všemi;
jhem cizím neztěžkáme hruď.
A jestli nechceš, králi, zpátky
přes hory na své vlastní statky,
pak Bůh sám mezi námi suď!‘“
„Pak Bůh sám suď“,suď,“ dí Lothar tvrdě
a posly měří zrakem hrdě,
by podstoupil zločinný boj.
Dvé vojsk tak jako mraky sivé
počíná vřavu seče divé
a proti voji táhne voj.
Jak krupobití děsná zhouba
ve plné klasy děsně roubá,
tak v německý voj Soběslav.
Ve hrůze Lothar na návrší
utíká, za ním střely prší
přes valy nakupených hlav.
Kol návrší se vojska řadí
a útěk Lotharovi hradí
vítězných Čechů mocný pluk.
Král o milosť a mír teď prosí,
nad vlastní zhoubou slzy rosí
kol slyše války zhoubný hluk.
11
Soběslav, ač ho zničiť může
a vojsku ustlať v krvi lůže,
přec pomstou k němu nehoří.
Cit lidskosti mu nitrem proudí,
nad pýchou milostivě soudí.
Ke králi takto hovoří:
„Aj, Lothare, ne z marnivosti,
ni z bezpráví neb řevnivosti
jsme svedli s tebou krutou seč.
Jen práv svých uhájiť jsme chtěli,
na pomstu nyní zapomněli;
já vracím tobě zpět tvůj meč.
I zajaté ti bez výplaty
posýlám domů v rodné chaty,
jen žádám stvrzení svých práv.
Pak odpouštím ti tvoji vinu,
bys v pokoji v svou domovinu
co přítel odešel a zdráv.“
Tak Lothar po porážce dvojí:
tu šlechetností a tam v bojiboji,
mír přátelstvím hned osvětí.
„Buď kníže Čechů, tobě sláva!“
a k hrudi vine Soběslava
ve vroucím, mužném objetí.
12
Vladislav Svorný.
[1197.]
Dvě vojska bratří knížat
se staví v lítý zmar;
v jich čele sličný Vladslav
a starší Otakar.
Tož o korunu českou
má vražedná býť seč;
a v české krvi oba
chtí brodiť břitký meč.
I zírá na své šiky
mladistvý Vladislav;
hruď trpký žal mu svírá
nad ztrátou drahých hlav.
Přemítá v tichém lkání
a k srdci tiskne dlaň:
„Což má nás stále hubiť
domácí války saň?“saň?
[13]
Krev vlastní proléváme
a nepřátelů vzdor
sílíme vlastní vinou
a sobě na úkor.
Svou krásnou zemi rodnou
a její dělný lid
my zbavujeme blaha
a rodin kláme klid.
Své požehnané nivy,
své dvory, dědiny
hubíme, pro něž žily
praotců šediny.“
Zadumal, rozhodl se
šlechetný kníže-jun,
jsa nadšen láskou k vlasti
i lásky k bratru pln.
Zabočil krokem rychlým
u válečný svůj stan,
by tajně v okamžiku
byl bratr obeslán.
Otakar, v plné zbroji
uchystán v krutý boj,
utlumí, spatřiv posly,
své duše nepokoj.
A pevným krokem spěchá,
nechť má se, co chce, stát;
14
vždyť kdo jej obesýlá,
je mladší jeho brat.
V stan vkročí zasmušený;
brat na šíji mu kles’:
„Zde, bratře Otakare,
knížecí znak jsem snes’!
Zde korunu si vezmi
a s ní mou českou zem;
neb proto obeslal jsem
dnes svého bratra sem.“
Otakar překonaný
za odpuštění lkal
a Vladislavu bratru
Moravu v úděl dal.
15
Král Vácslav I. Jednooký.
[1230.–1253.]
Náš Vácslav První byltě král,
kterému český národ přál;
onť býval štědrý, vlídný muž;
však takých není mnoho juž.
V těch dobách Čechy – naše zem –
se vyrovnaly vlastem všem:
sem bohatství a blahobyt
lid vábívaly na pobyt.
Tu dostatek a drahý kov
o Čechách šířil mnoho slov,
že cizincové přemnozí
i s nádhernými povozy
sem zajížděli ze říše,
by u nás žili v přepyše
a zbohatli, a cizí mrav
tu oživěl, se zvykem stav.
I krále – ač byl moudrý dost –
přec nakazil ten cizí host;
[16]
neb českých zvyků nedbaje,
vzal v oblibu si turnaje
a honbu – věru Němců zvyk –
si obral těla za výcvik. –
(Ó velká zhouba národa,
kdy odcizí se vévoda!) –
Lid cizí vodil do Prahy
i do hor jako bezhlavý;
a cizí hosty k dvoru zve,
tak pomíjeje pány své
a nedbaje, že vlastní lid
tím vhání v jícen příštích bíd;
že věrným dotud cizí druh,
než nezdar země zní mu v sluch,
a cizinec jen proto nás
má v lásce, pokud kypí kvas:
když pak se odměniti má,
že lásku jinak pojímá.
Než osud sám a vlasti zdar
v čas králi odkryl činů zmar,
jak slabě zíral v příští běh
své země dějů, které v spěch
se vlastí brzy řinuly,
kdy Přemyslovci hynuli.
By dověděl se celý svět,
že Vácslav kráčí v slávě zpět
17
a málo v činech prohlédá,
jak Čechů rozkvět pobledá:
král brzy samým osudem
byl stižen velkým, krutým zlem:
Že poloslepý k národu
byl král a lidu svobodu
za cizích hostů marnivosť
byl zkrátilzkrátil, lidu drahý stkvost, –
kdes na honitbě ratolesť
aj! králi připravila trest:
bylť jedno oko vyrazil,
by v skutku poloslepý byl.
Kdo nectí domov, zvyk a mrav
svých otců, nemůž’ býti zdráv;
neb jenom domov ochranou,
kdy nepřátelé povstanou!
18
Náš zlatý král.
[1283.–1305.]
Žil kdysi král, ó milé děti,
jenž Čechy nad vše miloval,
a jehož nikdy ze paměti
nám nevyrve ni zdar, ni žal:
On býval – děcko – za vlasť psancem
a tupen cizím, podlým hancem.
Než dospěl, bylo v Čechách smutno:
Zde Branibor a žoldák tyl.
Lid slzu v oku, v srdci rmutno;
krev ssál mu cizák ze všech žil.
Co nemoh’ v kořisť domů vzíti,
to mečem klá a ohněm nítí. –
Byl milostivým otcem lidu
a citům jeho rozuměl;
znal zlatem těšiť jeho bídu
a těchou plašit’ z nitra žel.
Co jací v světě byli králi,
ti všicci za ním v lesku stáli.
[19]
A Evropa si povídala
o českém králi učeném;
a světem létla o něm chvála:
„Co v Čechách v skutku, jinde snem“.snem.“
Ba, Vácslav Druhý byl král zlatý,
jenž záři nesl v palác, chaty.
Co jiní vedli ostřím meče,
král Vácslav učeností svou,
svým věhlasem, bez hrozné seče:
jej pro koruny jinde zvou;
již jásají i polské nivy:
„Ať žije král náš spravedlivý!“ –
Byl králem, jemuž rovno není,
nech dějů pročteš každý list.
Slyš, co děl kdysi v zanícení,
tak nadšený a láskou čist:
„Nuž, raďte, kdo zná lépe vlásti,
a já mu žezla dám svých vlastí!“
A jako mince jeho byla
vždy berný, těžký, čistý kov,
tak mluva jeho hlaholila
vždy plna slibných, zlatých slov,
vždy nadějná, vždy konejšící,
jak úsměv v jeho zbožné líci.
Ó byl on králem, děti milé,
jak granát, jenž má čistý lesk;
vždyť jeho snahy ušlechtilé
z Čech zaplašily všechen stesk.
20
On sluncem, andělem byl dobra
a národ jeho rostl v obra.
A rostl v obra v šťastném klidu,
tak milující, milován,
že znělo vlastí z nitra lidu:
„Ať žije Vácslav král, náš pán!
Ať paměť Tvoje neuhasne!
Buď zdráv, Ty velké kníže jasné!“
„Ať paměť jeho neuhasne!“
tak díme po letech my dnes,
kdy zase k staré slávě jasné
se budí znova město, ves;
kdy srdce tluče ve nadšení:
„Svět Čecha opět ctí a cení!“
21
Jan Roháč z Dubé.
[1437.]
Sotva do Lipanských smutných plání
vsákla rodných bratrů teplá krev,
již meč blýská zase v tvrdé dlani,
vzduchem vlaje vzpoury korouhev.
Nebyl vládce Zikmund otcem lidu,
neznal hojiť bídy krutých ran,
ale v stálém víru, nepoklidu
hnaly hrůzy do Čech se všech stran.
Uštván, sklíčen klesal národ celý,
pustl sad i lán i žírný luh,
že i nejlepší se zapomněli,
jaký vlasti povinni jsou dluh.
Nemoha již Roháč z Dubé dále
nésti pych, jejž páchal Zikmund král,
Sion ve hrad změnil nenadále
a zde proti králi statně stál.
[22]
Nepřítel se přihnal, pálil, loupil,
bez milosti vraždil krok co krok,
ale Roháč z Dubé neustoupil;
první, druhý, třetí míjel rok.
Zikmund přísahal mu pomstu v duši,
nové pluky vysýlaje v boj,
ale Roháč tasil meč a kuši
napjal znova na nepřátel voj.
Ale marně blýskají se meče,
marně v boj se vrhá z Dubé pán,
marně, marně hrdinská krev teče,
nepřátely hrad již obetkán.
Roháč z Dubé od svých oddělený
klesá zajat v ruce nepřátel,
kterým za odměnu klesl v pleny
hrad a kupa bohatýrských těl.
Těžkým poutem semknut u vězení
Roháč čeká králův rozsudek;
přemýšlí, že vyváznutí není,
ale co by králi v oči řek’.
Přišel den, kdy Zikmund volal k soudu.
Vstoupil Roháč, v krále upřel zrak:
„Kéž by nešťastnému byl mně bloudu
navždy oslepnutí zastřel mrak,
abych neviděl tě, bídný králi,
tebe, který tolik seštval psot
23
na vlasť moji ze cizácké dáli
v plémě dobré, na náš český rod!
O bych neviděl tě, dobra vrahu,
ukrutníku, zrádce Čechů všech,
kéž bych nebyl přešel tvého prahu,
necítil tvůj jedovatý dech!“
„Dost tvé hany!“ křikl Zikmund vztekle.
„Do vězení se vzpurníkem zpět,
ať ho učí bratři jeho v pekle,
jak má s králem sprostý mluvit ret.
Tam ho mučte a pak – slyšíš, kate? –
na vrch Šibeničný za Prahou
ve vzduchu mnmu lůžko uchystáte
pro tu duši jeho rouhavou!“
Kázal vládce, kat se chopil díla;
ale sotva Roháč dokonal,
nad Prahou se holubice bílá
povznesla a za ní lidu žal.
Ale žal se u hněv změnil lítý,
lid se vzchopil, tvrdou zaťal pěsť
a již Zikmundových činů sytý
Roháče mstil uraženou česť.
24
Šlechetný král.
[1458.–1471.]
Zářná hvězda vzplála nade Prahou,
kdy vlasť českou řídil Jiří král;
milovaltě domovinu drahou,
nepřítel se moci jeho bál.
Byltě otcem poddanému lidu,
násilníkům soudcem přísným byl
a jen přál, by národ živ byl v klidu,
nepříteli šíji neschýlil.
Svobodu, ten drahý poklad vlasti,
mečem, slovem chránil Čechům svým,
od zlých rádců nedával se másti
a svým synům hodným, mladistvým
vštěpil lásku k lidu, k rodné zemi,
k tomu lidu, z něhož vyšel sám;
a kdy zrada vzešla kraji všemi,
obrátil se toužně k nebesám:
[25]
„Velký Bože, velkých světů Pane,
Ty znáš srdce mé i národ můj,
pro dobro jen mysl jeho plane,
drahou zemi naši opatruj!“
A pak zmužile se chystal k bojům,
nepřítel kdy povstal se všech stran,
neustoupil ani bouří zdrojům,
které do Čech tryskly z římských bran.
A kdy vlastí samou bouře zrady
rozlétla se z pohraničných hor,
strhla u vír svůj i pevné hrady
a s ní hnal se nepřátelů sbor:
v pochmurné té době velký Jiří
jako slunce protrh’ svárů mrak
a co doma hanba piklů víří,
mužně vzplanul bystrý jeho zrak,
švihl meč a k Nýrsku sletěl bleskem,
cizákův kam pádil pustý voj,
že to zadunělo v kraji českém:
„Slavný Jiří umí vésti boj!“
Pak se vrhl s udatnými syny,
kde se zdvihá k Moravě kraj náš,
trestat Uhrů zarputilé viny,
jimž vlád’ věrolomný Matyáš.
Zjímal smělce, mohl trestať přísně,
ale překonal svůj velký hněv,
věrolomce zbavil smrti tísně,
velkomyslným že český lev.
26
A tak všude jenom slávy záři
rozléval, kde stanul jeho krok,
srdce složil vlasti na oltáři,
a kles’ před ním úctou každý sok.
Obdiv budil po Evropy říších
jako velduch, jenž má orlí let;
v palácích i horalových chýších
jméno jeho šeptal žasný ret.
A když slávobranou stkvělých činů
žití dokonával zářnou pouť,
k lůžku zavolal dvé dobrých synů,
by jim v duši mohl nahlédnouť:
„JindřichuJindřichu, i tyty, můj Viktorine,
statně kráčeli jste cestou mou,
já ji dokonal a v kraje jiné
cestu konám; zrak můj chabne tmou.
Osiřely rodné vaše země,
osiřel jich trůn a bouří val
hučí vlastmi hrozivě a temně;
národ můj jim dosud vzdoroval.
Ale nyní zuřivějších bouří
proud se valí v naši krásnou zem,
ve svárův i bojů hustém kouři
koruny se halí diadém.*)
———
*) Diadém jest vínek kolem hlavy, vlněný nebo hedvábný, ozdobený perlami a drahokamy, jenž za starodávna nosil se jako znamení důstojenství královského místo nynější koruny.
27
Nejste s ony, jež by ruka vaše
měla pevně, zdárně ovládat:
Znáte podskočného Matyáše,
jaký za přátelství dává plat.
Česká koruna – ta těžká vele,
klesli byste její nátlakem,
a zlí strhali by nepřátelé
s královského roucha zlatý lem.
Ku Polákům zrak můj toužně zírá,
odtamtud ať Čechům vzejde král,
aby národ, jejž zlý osud svírá,
s pobratimy svorně, pevně stál.
S Polákem kdy Čech si ruku podá,
aby jeden sledovali cíl,
slávských bratův obapolná shoda
nelekne se všech nepřátel sil.
Obětujte vlastní svoji slávu
drahé domovině na oltář...“ –
Jiří děl a těžkou sklonil hlavu,
kterou oslnila slávy zář.
A dvé synův u velikém bolu
kleslo otci na šlechetnou hruď:
„Půjdem’ věrně k spáse vlasti spolu,
ty nám, otče, vzácným vzorem buď!“
28
U sochy krále Jiřího na Vranově.
Na Vranově*), Jiřího kde krále
ve skal lůně stojí socha šerá,
zastavil se, v stín se stromů hale,
dnem umdlený chodec za večera.
Prošel trosky, kde se v dávném věku
pnulo sídlo Vartemberků hrdé;
dnes tu spatříš po dob burném jeku
upomínky pouze v skále tvrdé.
Málo mluví tady k české hrudi,
odcizen i tento koutek luzný,
kde dřív život, tu teď balvan studí,
pod nímž barák v zem se krčí nuzný;
chatrč vetchá jako výsměch krásy,
která vůkol při Jizeře trůní,
———
*) Vranov (Vranové), též Malá Skála zvaný, je krásný skalnatý hřbet v horním Pojizeří nedaleko Turnova. Naproti je zámek Malá Skála, na druhé straně Jizery vrch Sokol, trosky hradu Zbirohu a sluje Kalich. S Vranova je úchvatná vyhlídka na Jizeru a její úžlabí. Pamětihodný je tu t. zv. Pantheon pomníky a poprsími znamenitých mužů. Nápisy jsou všude německé.
[29]
kamž se vesna ročně mile hlásí,
by se zhlídla v řeky jasné tůni. –
Zadumán, kmet pod sochu si sedá;
žalné vzpomínky mu hlavou letí,
tvář se chmuří unavením bledá,
a list padá na ni ode sněti.
Starý ret ve přítmí lesa šepce:
„Velký králi, prchly již Tvé doby
a Tvá sláva – cizí v naší lebce;
urvaly ji věků dravé zloby.
Národ český již ten národ není,
sotva stínem je svých bohatýrů;
dnes si na něj záští zuby cení
a rve z prsou slávy svatou víru.
Shlédni na nás s jasné výše nebe,
duchem svým nám v srdcích rozžži zápal
oné lásky, která vedla Tebe,
kdy Tvou vlasť zlý škůdce rval a sápal.
Nadchni mysli celé domoviny
i všech bratří širých po Slovanech,
aby opět duch se zmohl jiný
po oteckých udupaných lánech.“ –
Větřík zavál, s větve lístek kmetu
spadl na skráň a pak na drn svěží –
na znamení, český duch že v letu
k slávě vlasti nejlepší znak střeží.
30
V Kalichu.*)
Pod písčitou strání plynou
jasné vody klidné řeky,
že jich špluny mžikem hynou,
a jen vran je slyšet skřeky
a jen chodců plaché kroky,
kteří jdou tam v skalné boky.
Jdou tak v bázni lesem tmavým,
roklí vzhůru přes balvany;
slidičům je hávem mhavým
kryjí lesy na vše strany;
výš a dále zástup kráčí,
perly slz jim líce smáčí.
Nad hlavami les jim šerý
šeptá o zapadlém štěstí;
každý šumot od Jizery,
———
*) Kalich je sluj u Turnova, asi čtvrť hodiny cesty nad stanicí Malou Skalou. Sluje ta má podobu trojbokého jehlanu, do něhož vede jenom nízký otvor. Nedaleko je zřícenina hradu Zbirohu. Ve sluji Kalicha ukrývali se, jak pověsť dí, Čeští Bratří.
[31]
neb kdy prudčej’ zašelestí
něco v stromech, chodce děsí:
„Nejsou-li zrádci i lesy?“
Stanuli, a bělovlasý
kmet jim ukazuje skrýše.
Nevnikl sem po vše časy
cizák; zde vše tajem dýše:
„V tyto, bratři, vizte, sluje
ani vánek nezaduje!“
A zas dále mezi skály
zástup stoupá unavený,
jak by o život se báli,
o své děti, o své ženy,
o své knihy, o svou víru,
kterou vyznávali v míru.
Stanuli, kde v skálu nízký
otvor vedl, v temnou skrýši,
o níž ani z blízké vísky
nevěděli. Nad ní k výši
povyrostly štíhlé kmeny,
jimiž skály zahaleny.
Uvnitř trojboká je sluje,
tvoříc jehlan, dutou věži.
Déšť sem nemůž’; a když vzduje
vítr, proniká sem stěží.
Ani nebes oko vlídné
v tuto skrýši nedohlídne.
32
„Tady naše obětnice,
útočiště, modlitebna!“
vece kmet a zbožná líce
prosba nadchne převelebná.
Pokleká a zástup za ním;
kněz ho sílí požehnáním.
Zašuměly větve šumy,
zaplakalo rosou nebe,
potemněly vůkol chlumy,
řadíce se podle sebe;
pozalkala v proudu řeka:
„Ach, co na vás, Bratří, čeká?“ –
Ucházeli smutní dnové,
umíraly dlouhé noci;
nepřátelé ne jak lvové
ve své uloupené moci,
ale jako tygři draví
po Čechách, co české, dáví.
A kdo česká srdce měli,
do skal, lesův utíkali,
do hor, ve kraj cizí, stmělý,
kde své domoviny lkali,
jako psanci pustým polem
bez potěchy, s hrozným bolem.
V Kalichu – (tak svoji skrýši
nazývali Čeští Bratří) –
pili svojí bídy číši,
33
jak se mučenníkům patří;
modlili se, zbožně pěli,pěli
za svůj národ osamělý.
Modlili, až vzešla doba,
kdy i jim se bylo bráti
cestou proklatého roba
na vyhnanství smutné trati;
nepřáliť jim ani skály,
by tu pro svůj národ lkali.
Bratří prchli v kraje cizí;
s nimi paměť všeho lidu,
s nímž tak mnoho, mnoho mizí
po bouřích i svatém klidu...
Dnes sní o tom na Kalichu
šeré skály v dumném tichu.
Jenom časem zabloudí sem
chodec v posvátná ta místa
chladných slují sporých písem,*)
jež tu vpsala srdce čistá
———
*) Před vchodem do sluje vepsán je nápis:
„Vítám tebe v citu rozechvění,
místo a tu sluji tvoji,
jež před věky v krutém utrpení
skryla bratry pod obojí.“
1865. Jind. Erz. Vitásek, Moravan.
Jinak napsáno po stěnách skalních několik jmen navštěvovatelů. Nad nápisem nakreslen kalich. Sluj
34
zbožnou rukou dobra Čecha;
jinak přes vše čas jen spěchá. – –
Tak i já jsem zašel maní,
bloudě jizerskými srázy,
jednoho dne v době ranní
na místa, kde Bratří drazí
českou víru ukrývali
mezi lesy, mezi skály.
Posvátná mne hrůza jala
v tomto mrtvém chladném klidu,
kde své stěny sluje vzpjala
za skrýš uštvaného lidu;
vzpomínaje dob těch zašlých,
pil jsem s nimi hořký kalich.
Pil jej znova ve vzpomnění,
jaká láska bezeměrná
tenkrát Čechy pjala k sobě!
Jak jich srdce byla věrná!
Než by řeč svou, víru dali,
raděj’ prchli v pusté skály.
———
neznámému je těžko nalézti, poněvadž k ní nevede ani pěšina. Ve sluji je chládek a úplné ticho. Při své návštěvě nalezl jsem v ní ptačí hnízdo.
Nedaleko odtud nalézají se sluje u Besedic, kde tvoří pískové skály skalní město. I tu se prý Čeští Bratří skrývali. Okolní krajina po obou stranách Jizery je půvabná. Nad ní se pne vrch Sokol směrem k Hodkovicům (půl hodiny k západu zřícenina Fridštejn, oblíbené s Malou Skalou místo výletní).
35
Stanul jsem tu v zadumání.
Jizera se v slunci leskla,
přes les táhlo tajné lkání
a má duše přála tesklá:
„Míť té víry Češi všicci,
pak vám běda, protivníci!“
A své rozpálené čelo
na balvan jsem znaven složil,
srdce se mi v prsou chvělo,
jak bych celý věk byl prožil,
a rty zbožně zašeptaly:
„Bože, chraň můj národ malý!
Chraň ho, vzbuď mu znova bratry,
české bratry s věrou pevnou!
Z Krkonoš až v dálné Tatry
učiň víru naši zjevnou!
Uděl vůle, uděl síly,
bychom slavně dále žili!“
36
Poslední vládcova rada.
V dávných dobách mocný zeměpán
na lůžko byl chorý upoután.
Lékař řekl: „Sotva přečká den;
zrak se kalí, stěží dýchá jen.“
Přišel syn – ten, který za úděl
po otci se vlády ujmouť měl;
k loži klesl, naposled by vzal
radu otce jako příští král.
„Dobrý synu, já již umru snad...
Mnohých tobě třeba bude rad,
abys obstál nepřátelům všem,
šťastnou, mocnou abys řídil zem.
Udatné máš vojsko v posádkách,
nepřátelům ve hruď vhání strach,
a náš břitký, v silné páži meč
slavně rozhod’ nejedinou seč.
Kovů hojnosť v dolech skryto jest
a což více – v dějích stará čest.
Leč to, synu, všechno marný lesk,
kdyby lidu z ňader dral se stesk;
kdybys nebyl, pokud budeš živ,
ke všem vždycky stejně spravedliv.“
[37]
Český národ.
Stojí mohutného skalí
v divé rokli šedé stěny,
pod nimi se bystřeň valí,
hučíc každé času změny.
V boky skalních obrů hází
vlny syčící a burné,
jak by chtěla strhnouť mlází,
jež po skále pne se chmurné.
Dole u víru se kroutí
a zas v skalní hradbu buší,
chtíc ji v kusy roztrhnouti
neb se ptáť, zda má též duši.
Ale skály nepohnuté,
co je věků, pevně stojí,
neuhnou se vlně kruté
a jen tvrdě čelí boji.
Jenom kdy se větru vanem
časem dolů hrouda sřítí,
jako v posměch v rozpoutaném
rozpádne se vlnobití.
[38]
Jinak příboj rozpěněný
odráží a nazpět metá,
mezi tím, co z skalní stěny
kalina a šípek vzkvétá.
Mezi tím, co božská Vesna
zlatým prstem v skalí klade,
jak by procitnuly ze sna,
trav a květů trsy mladé...
Tak náš národ – jak ta skála
nad bouřící prudkou řekou.
Bouře světa přes něj vála,
bouře doby přes něj tekou.
Ale národ, nepřemožen,
uprostřed té dravé vřavy
jako z žuly, z kovu složen,
vlnám zkázy odpor staví.
Nadšeně a obětavě –
chrabrých bojovníků četa –
hledí vstříc své nové slávě
ve burácných vlnách světa.
39
OBSAH.
Strana
Sv. Vácslav a Boleslav I.5
Kníže Soběslav a král Lothar9
Vladislav Svorný13
Král Vácslav I. Jednooký16
Náš zlatý král19
Jan Roháč z Dubé22
Šlechetný král25
U sochy krále Jiřího na Vranově29
V Kalichu31
Poslední vládcova rada37
Český národ38
E: av; 2004
[40]