Vladislav Svorný.
[1197.]
Dvě vojska bratří knížat
se staví v lítý zmar;
v jich čele sličný Vladslav
a starší Otakar.
Tož o korunu českou
má vražedná býť seč;
a v české krvi oba
chtí brodiť břitký meč.
I zírá na své šiky
mladistvý Vladislav;
hruď trpký žal mu svírá
nad ztrátou drahých hlav.
Přemítá v tichém lkání
a k srdci tiskne dlaň:
„Což má nás stále hubiť
domácí války saň?“saň?
[13]
Krev vlastní proléváme
a nepřátelů vzdor
sílíme vlastní vinou
a sobě na úkor.
Svou krásnou zemi rodnou
a její dělný lid
my zbavujeme blaha
a rodin kláme klid.
Své požehnané nivy,
své dvory, dědiny
hubíme, pro něž žily
praotců šediny.“
Zadumal, rozhodl se
šlechetný kníže-jun,
jsa nadšen láskou k vlasti
i lásky k bratru pln.
Zabočil krokem rychlým
u válečný svůj stan,
by tajně v okamžiku
byl bratr obeslán.
Otakar, v plné zbroji
uchystán v krutý boj,
utlumí, spatřiv posly,
své duše nepokoj.
A pevným krokem spěchá,
nechť má se, co chce, stát;
14
vždyť kdo jej obesýlá,
je mladší jeho brat.
V stan vkročí zasmušený;
brat na šíji mu kles’:
„Zde, bratře Otakare,
knížecí znak jsem snes’!
Zde korunu si vezmi
a s ní mou českou zem;
neb proto obeslal jsem
dnes svého bratra sem.“
Otakar překonaný
za odpuštění lkal
a Vladislavu bratru
Moravu v úděl dal.
15