V Kalichu.*)

V Kalichu.*)
Pod písčitou strání plynou jasné vody klidné řeky, že jich špluny mžikem hynou, a jen vran je slyšet skřeky a jen chodců plaché kroky, kteří jdou tam v skalné boky. Jdou tak v bázni lesem tmavým, roklí vzhůru přes balvany; slidičům je hávem mhavým kryjí lesy na vše strany; výš a dále zástup kráčí, perly slz jim líce smáčí. Nad hlavami les jim šerý šeptá o zapadlém štěstí; každý šumot od Jizery, ——— *) Kalich je sluj u Turnova, asi čtvrť hodiny cesty nad stanicí Malou Skalou. Sluje ta má podobu trojbokého jehlanu, do něhož vede jenom nízký otvor. Nedaleko je zřícenina hradu Zbirohu. Ve sluji Kalicha ukrývali se, jak pověsť dí, Čeští Bratří. [31] neb kdy prudčej’ zašelestí něco v stromech, chodce děsí: „Nejsou-li zrádci i lesy?“ Stanuli, a bělovlasý kmet jim ukazuje skrýše. Nevnikl sem po vše časy cizák; zde vše tajem dýše: „V tyto, bratři, vizte, sluje ani vánek nezaduje!“ A zas dále mezi skály zástup stoupá unavený, jak by o život se báli, o své děti, o své ženy, o své knihy, o svou víru, kterou vyznávali v míru. Stanuli, kde v skálu nízký otvor vedl, v temnou skrýši, o níž ani z blízké vísky nevěděli. Nad ní k výši povyrostly štíhlé kmeny, jimiž skály zahaleny. Uvnitř trojboká je sluje, tvoříc jehlan, dutou věži. Déšť sem nemůž’; a když vzduje vítr, proniká sem stěží. Ani nebes oko vlídné v tuto skrýši nedohlídne. 32 „Tady naše obětnice, útočiště, modlitebna!“ vece kmet a zbožná líce prosba nadchne převelebná. Pokleká a zástup za ním; kněz ho sílí požehnáním. Zašuměly větve šumy, zaplakalo rosou nebe, potemněly vůkol chlumy, řadíce se podle sebe; pozalkala v proudu řeka: „Ach, co na vás, Bratří, čeká?“ – Ucházeli smutní dnové, umíraly dlouhé noci; nepřátelé ne jak lvové ve své uloupené moci, ale jako tygři draví po Čechách, co české, dáví. A kdo česká srdce měli, do skal, lesův utíkali, do hor, ve kraj cizí, stmělý, kde své domoviny lkali, jako psanci pustým polem bez potěchy, s hrozným bolem. V Kalichu – (tak svoji skrýši nazývali Čeští Bratří) – pili svojí bídy číši, 33 jak se mučenníkům patří; modlili se, zbožně pěli,pěli za svůj národ osamělý. Modlili, až vzešla doba, kdy i jim se bylo bráti cestou proklatého roba na vyhnanství smutné trati; nepřáliť jim ani skály, by tu pro svůj národ lkali. Bratří prchli v kraje cizí; s nimi paměť všeho lidu, s nímž tak mnoho, mnoho mizí po bouřích i svatém klidu... Dnes sní o tom na Kalichu šeré skály v dumném tichu. Jenom časem zabloudí sem chodec v posvátná ta místa chladných slují sporých písem,*) jež tu vpsala srdce čistá ——— *) Před vchodem do sluje vepsán je nápis: „Vítám tebe v citu rozechvění, místo a tu sluji tvoji, jež před věky v krutém utrpení skryla bratry pod obojí.“ 1865. Jind. Erz. Vitásek, Moravan. Jinak napsáno po stěnách skalních několik jmen navštěvovatelů. Nad nápisem nakreslen kalich. Sluj 34 zbožnou rukou dobra Čecha; jinak přes vše čas jen spěchá. – – Tak i já jsem zašel maní, bloudě jizerskými srázy, jednoho dne v době ranní na místa, kde Bratří drazí českou víru ukrývali mezi lesy, mezi skály. Posvátná mne hrůza jala v tomto mrtvém chladném klidu, kde své stěny sluje vzpjala za skrýš uštvaného lidu; vzpomínaje dob těch zašlých, pil jsem s nimi hořký kalich. Pil jej znova ve vzpomnění, jaká láska bezeměrná tenkrát Čechy pjala k sobě! Jak jich srdce byla věrná! Než by řeč svou, víru dali, raděj’ prchli v pusté skály. ——— neznámému je těžko nalézti, poněvadž k ní nevede ani pěšina. Ve sluji je chládek a úplné ticho. Při své návštěvě nalezl jsem v ní ptačí hnízdo. Nedaleko odtud nalézají se sluje u Besedic, kde tvoří pískové skály skalní město. I tu se prý Čeští Bratří skrývali. Okolní krajina po obou stranách Jizery je půvabná. Nad ní se pne vrch Sokol směrem k Hodkovicům (půl hodiny k západu zřícenina Fridštejn, oblíbené s Malou Skalou místo výletní). 35 Stanul jsem tu v zadumání. Jizera se v slunci leskla, přes les táhlo tajné lkání a má duše přála tesklá: „Míť té víry Češi všicci, pak vám běda, protivníci!“ A své rozpálené čelo na balvan jsem znaven složil, srdce se mi v prsou chvělo, jak bych celý věk byl prožil, a rty zbožně zašeptaly: „Bože, chraň můj národ malý! Chraň ho, vzbuď mu znova bratry, české bratry s věrou pevnou! Z Krkonoš až v dálné Tatry učiň víru naši zjevnou! Uděl vůle, uděl síly, bychom slavně dále žili!“ 36