Šlechetný král.

Šlechetný král. [1458.–1471.]
Zářná hvězda vzplála nade Prahou, kdy vlasť českou řídil Jiří král; milovaltě domovinu drahou, nepřítel se moci jeho bál. Byltě otcem poddanému lidu, násilníkům soudcem přísným byl a jen přál, by národ živ byl v klidu, nepříteli šíji neschýlil. Svobodu, ten drahý poklad vlasti, mečem, slovem chránil Čechům svým, od zlých rádců nedával se másti a svým synům hodným, mladistvým vštěpil lásku k lidu, k rodné zemi, k tomu lidu, z něhož vyšel sám; a kdy zrada vzešla kraji všemi, obrátil se toužně k nebesám: [25] „Velký Bože, velkých světů Pane, Ty znáš srdce mé i národ můj, pro dobro jen mysl jeho plane, drahou zemi naši opatruj!“ A pak zmužile se chystal k bojům, nepřítel kdy povstal se všech stran, neustoupil ani bouří zdrojům, které do Čech tryskly z římských bran. A kdy vlastí samou bouře zrady rozlétla se z pohraničných hor, strhla u vír svůj i pevné hrady a s ní hnal se nepřátelů sbor: v pochmurné té době velký Jiří jako slunce protrh’ svárů mrak a co doma hanba piklů víří, mužně vzplanul bystrý jeho zrak, švihl meč a k Nýrsku sletěl bleskem, cizákův kam pádil pustý voj, že to zadunělo v kraji českém: „Slavný Jiří umí vésti boj!“ Pak se vrhl s udatnými syny, kde se zdvihá k Moravě kraj náš, trestat Uhrů zarputilé viny, jimž vlád’ věrolomný Matyáš. Zjímal smělce, mohl trestať přísně, ale překonal svůj velký hněv, věrolomce zbavil smrti tísně, velkomyslným že český lev. 26 A tak všude jenom slávy záři rozléval, kde stanul jeho krok, srdce složil vlasti na oltáři, a kles’ před ním úctou každý sok. Obdiv budil po Evropy říších jako velduch, jenž má orlí let; v palácích i horalových chýších jméno jeho šeptal žasný ret. A když slávobranou stkvělých činů žití dokonával zářnou pouť, k lůžku zavolal dvé dobrých synů, by jim v duši mohl nahlédnouť: „JindřichuJindřichu, i tyty, můj Viktorine, statně kráčeli jste cestou mou, já ji dokonal a v kraje jiné cestu konám; zrak můj chabne tmou. Osiřely rodné vaše země, osiřel jich trůn a bouří val hučí vlastmi hrozivě a temně; národ můj jim dosud vzdoroval. Ale nyní zuřivějších bouří proud se valí v naši krásnou zem, ve svárův i bojů hustém kouři koruny se halí diadém.*) ——— *) Diadém jest vínek kolem hlavy, vlněný nebo hedvábný, ozdobený perlami a drahokamy, jenž za starodávna nosil se jako znamení důstojenství královského místo nynější koruny. 27 Nejste s ony, jež by ruka vaše měla pevně, zdárně ovládat: Znáte podskočného Matyáše, jaký za přátelství dává plat. Česká koruna – ta těžká vele, klesli byste její nátlakem, a zlí strhali by nepřátelé s královského roucha zlatý lem. Ku Polákům zrak můj toužně zírá, odtamtud ať Čechům vzejde král, aby národ, jejž zlý osud svírá, s pobratimy svorně, pevně stál. S Polákem kdy Čech si ruku podá, aby jeden sledovali cíl, slávských bratův obapolná shoda nelekne se všech nepřátel sil. Obětujte vlastní svoji slávu drahé domovině na oltář...“ – Jiří děl a těžkou sklonil hlavu, kterou oslnila slávy zář. A dvé synův u velikém bolu kleslo otci na šlechetnou hruď: „Půjdem’ věrně k spáse vlasti spolu, ty nám, otče, vzácným vzorem buď!“ 28