Byla noc, však teď již zoře svítí,
z tmy slovanské začíná se dníti,
zvony zvučí ku slavnému ránu,
Slovan vstal, na slávy tluče bránu,
od Uralu k Šumavě,
od Balkánu k Vltavě
jeden hlas zní, jedno slunce svítá,
nové jaro, nový život zkvítá.
Svátek slávy nastal, věnčte skráně,
v mocné odějte se ducha zbraně,
velicíť nám již již dnové vzplanou,
a muži-li ještě nepovstanou,
žrát-li má rez slávy zbraň, –
nuže slabá žena vstaň!
Nechť okáže ochablému věku,
z českých žen že vzrostou pluky reků.
Nemá-liž, kdo Češkou jesti, vstáti,
slavných umí-li svých matek dbáti?
Vlastu ctíti a tu bohy vzňatou
kněžnu Libuši, věštkyni svatou,
jenž všeliké slávy chrám
Prahu vystavěla nám,
věštným duchem símě činů sila,
požehnáním svým je zasvětila.
Na svém hradě stojí, kolkol zírá,
žehnajíc své rámě rozprostírá,
vidí budoucnosti slavné věky,
králů purpur, ocelové reky,
vidí v nebes báň se vznést
česka kmene ratolest,
vidí, jakto ode moře k moři
národové jí se v prachu koří.
Ale ach, co dále ještě zřela,
zmlč, má duše, krev bys vyslzela.
Tu strast, krve proudy a požáry; –
ach, a národ položen na máry,
za živa, ach, pochován –
neboť z tisícerých ran
vylil hrdinské své krve proudy –
ještěť živ, a mocné jeho oudy.
Kněžna zvolá: „Zatluc na své hroby,
rode statný! Vidím slavné doby,
prápor vane, pluky bohatyrů
táhnou v boje svaté, v boje míru;
žádný požár, žádná krev,
přece vstal zas český lev.
Vzhůru, palmou věnčí se mé plémě!
Žehnám na věky tvé krásné země!“
Vzhůru, ženy, panny! Vždyť duch Páně
v outlou pannu vstoupil v Orleáně:
noste vy teď oriflamy zlaté,
když jdou muži v boje ducha svaté!
Ženou založena vlast,
ženy ať zas hájí vlast.
Protož vstaňte v novočeském ránu,
Blaník otevírá již svou bránu.